Pešek a Talich aneb narozeniny, které máme jak slavit

Zápisník Jindřicha Bálka (10) 

Když se člověk v paměti vrátí k závěrečným koncertům Pražského jara, vybaví se mi tři výročí či jubilea. A zrovna taková, kterým je dobré se trochu věnovat. Mám na mysli tato tři: osmdesátiny Libora Peška, 100. výročí premiéry Stravinského Svěcení jara a 130. výročí narození Václava Talicha. Všechna se potkala na závěrečných dvou koncertech Pražského jara, které vysílala Vltava v přímém přenosu, ten Peškův dokonce zaznamenala televize. Ke všem těm výročím se vážou i další akce a jsou mezi nimi i zajímavé spojitosti.

Pokud jde o Svěcení jara, tady bylo zajímavé, že dirigent závěrečného koncertu Pražského jara Vasilij Sinajskij dobře znal Ančerlovu nahrávku kultovní Stravinského skladby. Nedá se asi říct, že by z ní přímo vycházel, ale je sympatické slyšet, že tento snímek z šedesátých let nezapadl. Má možná ideální proporci mezi „modernismem“ a emocionálním účinkem. Ančerl má mimochodem také výročí – letos uplyne čtyřicet let od jeho smrti. Sinajskij nakonec zvolil pojetí zvukově barvité a trochu méně dramatické.

Svěcení jara mělo premiéru 29. května 1913 v Paříži, provázel ji legendární skandál, který vstoupil do dějin hudby a skladbu proslavil víc než kdejaká premiéra „úspěšná“. Takto památný neúspěch mohou všichni soudobí skladatelé Stravinskému závidět.Když jsem se rozhlížel, co se jinak koná k tomuto výročí, rád bych upozornil alespoň na dvě věci. Jak to tak bývá, občas dva pražští pořadatelé dostanou stejný nápad – takže přespříští týden 19. a 20. června má Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ještě jednou na programu Svěcení jara. S polským dirigentem Lukášem Borowiczem, který do programu zařadil i Pendereckého.

Jinak ovšem výročí připomněla také Berlínská filharmonie, protože vychází atraktivní nahrávka tohoto díla s jejich šéfdirigentem Simonem Rattlem.

Také osmdesátiny Libora Peška se připomínají několika způsoby, dvěma koncerty a nahrávkami – i když ne novými. Jeden narozeninový koncert byl na Pražském jaru 1. června, druhý bude v rámci festivalu Prague Proms. Tomu pražskojarnímu koncertu vévodila Sukova Pohádka v kouzelném romantickém provedení. V takových situacích si člověk uvědomí, jak krásné může být vracet se ke stejné skladbě v různých životních etapách. Máme snímek Supraphonu z počátku osmdesátých let, pak z Liverpoolu z let devadesátých – a teď tento jubilantský.

Libor Pešek má narozeniny přesně v sobotu 22. června, 23. června pak s Českým národním symfonickým orchestrem uvede Ravelovo Bolero, ale také Skrjabinovu Poému Extasi, Gershwina a Coplanda. K oslavám se ale připojil i Supraphon a vydal čtyřdeskový komplet těch nejklasičtějších nahrávek Libora Peška. Z díla Josefa Suka je tam Pohádka léta, dvě části Pohádky, ale poprvé na CD i Sukova Serenáda a suita ze málo známé scénické hudby Pod jabloní. Kromě toho Debussyho Moře, Ravelovy suity z baletu Dafnis a Chloé. Ale také Brucknerova Sedmá (rovněž poprvé na CD) nebo Elgarův Violoncellový koncert s Michaelou Fukačovou a Skrjabinův Klavírní koncert s Garrickem Ohlssonem. A jsou to první digitální nahrávky, které se v osmdesátých letech začaly dělat!

Minimálně jedna věc spojuje Libora Peška a Václava Talicha, od jehož narození letos uplynulo 130 let – a to je vztah ke skladatelovi  Josefu Sukovi. A i ta velká práce, kterou pro něj u nás i ve světě udělali. I když Talich měl samozřejmě tu památnou výhodu, že Suk byl jeho osobní přítel a starší kolega.Líbilo se mi, že na závěrečném koncertu Česká filharmonie připomněla Václava Talicha uvedením Sukovy Smyčcové serenády. To je repertoár, který dnes Česká filharmonie málo hraje – a nahrávkou této skladby z roku 1951 je legendární Talichův snímek. Provedení na koncertě mě docela potěšilo, znělo mi zpěvně a elegantně. A je velmi potřeba, aby náš „první orchestr“ hrál i tyto skladby, které jsou pro menší obsazení a dnes jsou víc doménou Pražské komorní filharmonie. Pro péči o zvukovou kulturu je to stejně významné jako ten Mozart.

Ale přesně ta jemná zvuková kultura a péče o detail je to, kvůli čemu se máme vracet i k Talichovi. Já jsem pár dnů po koncertě využil příležitosti, že koncert Vltava vysílala, a trochu jsem porovnával onen nový záznam se zmíněnou šedesát let starou nahrávkou. Nepodezírejte mě z předpojatosti, ten rozdíl totiž nelze neslyšet. Talichův zvuk tam je prostě homogennější, pojetí je promyšlenější – a je tam sto a jeden drobný detail, který se v běžném koncertním zkouškovém plánu už jakoby nestihne udělat – v pauzách, ve frázování, ve schopnosti střídat brilantní virtuozitu a zvukovou šíři, no prostě, je to opravdu vzorový snímek, jak má být. Rozdíl mezi dneškem a rokem 1951 přitom evidentně není dán kvalitou jednotlivých hráčů! Vždycky si u těch legend říkáme, jestli to není jen takové připomínání z povinné úcty. Ale musím velmi doporučit tuto nahrávku a to, aby člověk precizně porovnával… Talichovo výročí připadlo na 28. května a nějakými koncerty se snad ještě připomene. Příští úterý má koncert Talichova komorní filharmonie, kterou založil a vede dirigentův prasynovec Jan Talich.Sám vždycky rád využiji příležitosti z nějaké strany příběh a umění Václava Talicha připomenout. Víc zase někdy příště.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava