Pět a půl tisíce představení v ND. Jaroslav Horáček by slavil devadesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

29. dubna by oslavil své devadesátiny dlouholetý protagonista Opery Národního divadla v Praze — Jaroslav Horáček. Sólistou se zde stal v roce 1952, naposledy stál na prknech zlaté kapličky v dubnu 1999. Za půlstoletí svého působení na naší první scéně ztvárnil téměř dvě stovky rolí nejrůznějšího typu a charakteru, v některých titulech vystřídal postupně dvě až tři role. Celkový počet jeho vystoupení v Národním divadle se blíží pěti a půl tisícům. Na Horáčkově pěvecké kariéře v Národním divadle a jeho repertoáru lze v podstatě dokumentovat velké změny, které za tu dobu prodělala česká opera. A když se k tomu ještě připočtou Horáčkovy pěvecké začátky v Ostravě a v Opavě ve čtyřicátých letech, ocitáme se ve zcela jiném světě.

Jaroslav Horáček (foto archiv ND)
Jaroslav Horáček (foto archiv ND)

Jaroslav Horáček se narodil 29. dubna 1926 v Děhylově nedaleko Hlučína, ve svérázném  kraji, kterému se říká „na Prajské“. (Je zajímavé, že o sedmatřicet dní později se v nedalekých Kravařích narodil Ivo Žídek). Muzika a zpívání lákaly Jaroslava Horáčka od dětství. Studovat začal na gymnáziu v Hlučíně. Odkud po kvartě přešel na obchodní akademii. Na této škole ale pobyl jenom krátce, protože ji okupanti zavřeli. Byl nucen odejít pracovat na šachtu, ale protože se učil zpívat, podařilo se mu nakonec, že jako sedmnáctiletý zcela nezkušený mladík mohl předzpívat samotnému šéfovi ostravské opery Jaroslavu Voglovi.

O jeho vstupu do divadla se vypráví milá historka. „Se non á vero, é ben trovato..“ — není-li to pravda, je to dobře vymyšleno, jak říkají Italové, v každém případě to perfektně Jaroslava Horáčka charakterizuje. Na Voglův dotaz, jaký je jeho hlasový rozsah, odpověděl, že je tenor a když jej maestro žádal o předzpívání nějaké árie, spustil lidovou píseň Lásko, bože, lásko. Jaroslav Vogel byl spokojen a angažoval ho jako člena sboru do skupiny druhého basu.

Přenesme se teď o těch více než sedmdesát let zpět, abychom si uvědomili, co tehdy znamenalo být členem operního sboru. V sezoně 1942-1943 uvedlo ostravské divadlo celkem čtyřicet nových premiér a vedle toho byly na repertoáru samozřejmě ještě další tituly takzvaného kmenového repertoáru přecházející z předchozích sezon. Čtyřicítku nových titulů tvořilo deset oper, dvaadvacet činoher, sedm operet a jeden celovečerní balet. K tomu připočtěme ještě tři symfonické koncerty. Orchestr a sbor zabezpečovaly operní i operetní inscenace. Všestrannější členové sboru pak rovněž účinkovali v menších sólových úkolech ve všech souborech včetně baletu. A to byl i případ mladého Jaroslava Horáčka, který navíc ještě občas účinkoval i v orchestru jako hráč na triangl. Protože nevelká gáže nestačila, musel se i nadále věnovat dělnické profesi, v níž pokračoval i po uzavření divadla v létě 1944.

Přitom se pilně věnoval studiu zpěvu, například u svého staršího kolegy Eduarda Hrubeše, pozdějšího výborného barytonisty Janáčkovy opery, anebo u proslulého ostravského hlasového pedagoga profesora Rudolfa Vaška. Největší vliv na začínajícího zpěváka měl ale tehdejší sólista ostravské opery, tenorista Petar Burja. Díky školení získal jeho přirozený hlas dramatického zabarvení a širokého záběru potřebnou kultivovanost projevu, kterou zpěvák dokázal perfektně využít v nejrůznějších žánrových polohách v širokém rejstříku. Měl přirozený herecký talent, schopnost vcítit se do jednotlivých postav a vtisknout jim charakter bezprostřední působivosti. Navíc byl vždy mimořádně pohotový, což mu opět pomáhalo při ztvárnění široké škály typů rolí, a také tehdy, když byl nutný záskok. Dokázal zpívat i v cizích jazycích v době, kdy to ani zdaleka nebylo běžné.

V roce 1945 nastoupil jako sólista do nového českého souboru divadla v Opavě, který se od začátku měl velmi čile k světu. Ředitel Oskar Linhart, který vedl divadlo v sezoně 1947-1949, a zejména ředitel Vladislav Hamšík, jenž stál v čele divadla v letech 1949-1956, vyvinuli nemálo úsilí, aby se v daných dobových podmínkách v Opavě dělalo opravdu kvalitní divadlo, přesahující rámec běžné oblastní scény, a dávali prostor mladým perspektivním adeptům ve všech žánrech.

V opeře působili jako dirigenti — všestranný a zkušený divadelní praktik v tom nejlepším slova smyslu František Preisler a mladý skladatel Ivo Jirásek, který současně působil i jako režisér. Režii se věnovali úspěšně i oba výše jmenovaní ředitelé a se zanícením sobě vlastním vysoce erudovaný Karel Berman. Pro mladé zpěváky, k nimž patřil Jaroslav Horáček, to byla skvělá „tovaryšská léta“. Repertoár operních souborů tehdejší doby se skládal zcela pochopitelně do značné míry z děl české klasiky a ve městech jako Opava, Liberec či Ústí nad Labem byla tato orientace logicky ještě důslednější než jinde.

A tak se Jaroslav Horáček postupně setkal s řadou rolí v operách českých klasiků, k nimž se posléze často vracel. Ze smetanovských rolí to byli například Kecal v Prodané nevěstě, žalářník Beneš v Daliborovi, Otec Paloucký v Hubičce či Rarach v Čertově stěně. V operách Dvořákových se představil jako Vodník v Rusalce, Marbuel v Čertovi a Káče, komický Martin v opeře Šelma sedlák, ale také už jako hrabě Vilém v Jakobínovi. Z velkých rolí světového repertoáru v Opavě ztvárnil například titulní roli v Donizettiho Donu Pasqualovi, setkal se s titulním hrdinou Mozartovy Figarovy svatby, Mefistem z Gounodova Fausta a Markétky a králem Filipem ve Verdiho Donu Carlosovi.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Komentáře “Pět a půl tisíce představení v ND. Jaroslav Horáček by slavil devadesátiny

Napsat komentář