Pět japonských překvapení

Sloupek Davida Marečka 

Japonsko je pro muzikanty země zaslíbená. Česká filharmonie tam letos cestovala už po třiadvacáté. Pro mne to byl teprve čtvrtý zájezd celkem a druhý s Českou filharmonií. První dva jsem absolvoval s Filharmonií Brno, z minulého turné jsme se vraceli předčasně kvůli zemětřesení a tsunami. Letošní zájezd žádná katastrofa nepostihla a všechny koncerty jsme dokončili. A proč je Japonsko mezi muzikanty tak populární? Nikde na světě nenajdete tak dokonalou a vyváženou kombinaci lásky k hudbě, pozorného publika, bezchybné organizace, přirozené a všudypřítomné zdvořilosti a skvělých sálů. A to nemluvím o jídle, o dopravě a nedostižné čistotě a bezpečí. Neznám muzikanta, který by se do Japonska nevracel rád. Japonsko je navíc země, která vás snad nikdy nepřestane překvapovat, většinou v tom nejlepším slova smyslu.

Překvapení první: japonské hudební publikum

V Japonsku mě vždy znovu a znovu překvapí místní publikum. Nejen svou pestrostí, tím myslím, věk, pohlaví, sociální status, ale hlavně tím, jak se během koncertu chová, jak hudbu prožívá. Koncert tu stále je vrcholnou společenskou událostí, na kterou se publikum bez výjimky slavnostně obléká. Posluchači přichází do sálu už ztišeni, zklidněni a především včas. Koncert začíná vždy přesně a posluchači jsou předem dobře seznámeni s programem. Nezažijete tu potlesk mezi větami, soustředění, které z publika vyzařuje, se přenáší na pódium a motivuje hudebníky k nejlepším výkonům. Ve skladbě programu jsou Japonci silně konzervativní. To, co je nejznámější, je pro ně také nejkvalitnější. Od Němců a Rakušanů vyžadují Beethovena a Brahmse, od Rusů Čajkovského, od nás především Dvořáka. Japonci jsou ale také velkými patrioty a skoro na každém turné musí být jedním ze sólistů Japonec nebo Japonka. V našem případě to letos byla klavíristka Hisako Kawamura. A dále s Českou filharmonií představil cellista Narek Hachnazarjan a houslisté Isabelle Faust a Josef Špaček.Bouřlivé a srdečné reakce japonského publika jsou dobře známy. V zemi, která vyniká bezchybnou elektronikou a velkou technologickou vyspělostí, jsou lidé hluboce zasaženi emocemi. A tak větším překvapením než samotný potlesk, pro mne bylo dlouhé ticho po doznění Patetické symfonie na koncertě v Suntory Hall. Ticho, které se v sále rozhostilo, bylo nejsilnějším vyjádřením porozumění a prožitku, jaké si umíte představit. Psát se o tom moc nedá. Kdo to někdy zažil, ví, o čem mluvím. A také reakce na náš poslední přídavek, úpravu písně Furusato z období Meidži. Zpívá se v ní o vzdáleném domově, čistých řekách, nádherné přírodě a především o touze vrátit se zpět. Tahle píseň je symbolická pro mnoho Japonců v souvislosti s předloňským zemětřesením, protože se řada z nich domů vrátit nemohla. Přijímali ji s nadšením a dojetím a často při ní i plakali. Vysoce zdvořilé až formální chování a přitom nejhlubší emoce. Takové publikum jinde na světě nenajdete.

Překvapení druhé: organizace koncertu

Koncert v jedné z nejslavnějších koncertních síní na světě tokijské Suntory Hall je vždy velkou událostí. Letos jsme zde měli možnost vystoupit hned dvakrát. Poprvé s Dvořákovým Cellovým koncertem a Brahmsovou První symfonií, druhý večer patřil Beethovenově Houslovému koncertu s Isabellou Faust a Čajkovského Šesté symfonii. Oba koncerty, ostatně jako celé turné, řídil šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Cena vstupenek byla dosti vysoká, což ovšem nezabránilo našim nejvěrnějším fanouškům, aby se vypravili na oba koncerty. Aby nebylo pochyb, že koncert v Suntory Hall je naprosto výjimečný, zazní už před otevřením sálu slavnostní reprodukovaná fanfára. Vzápětí livrejovaní uvaděči vpustí publikum do foyerů. Přesně půl hodiny před začátkem. Ani o minutu dřív, ani o minutu později. Pozdní příchody do hlediště jsou tu naprosto výjimečné a většina publika usedá na své místo s velkým předstihem. Občerstvení v pauze odpovídá lesku večera, nechybí kvalitní vína a šampaňské. Detail pro zájemce: podává se šampaňské značky Henriot, tradičního remešského vinařství založeného už v roce 1808. A sklenka vyjde asi na tři sta korun. Prodávají se také CD a DVD, ideálně se stejnými umělci a programem, jaký se ten večer hraje. Po koncertě publikum odchází stejně disciplinovaně a rychle, jak přišlo. To ale ještě není úplný konec. Alespoň ne pro všechny.Po každém koncertu v Suntory Hall probíhá autogramiáda dirigenta a sólistů. Ukázněnost a trpělivost Japonců je neuvěřitelná. Zájemci potichu čekají v dlouhých frontách jeden za druhým v podzemních garážích, kde je služební vchod do sálu. Spořádaně a tiše čekají, až se dirigent a sólista převléknou, sbalí. Když konečně přijdou do služební vrátnice a usednou k připravenému stolečku, lovci podpisů jeden po druhém získávají svůj vytoužený autogram, na který často čekají až hodinu. Vše probíhá v tichosti a klidu, s nezbytnou japonskou obřadností, úsměvy a poklonami. Když celé to dění kolem koncertu vidíte, mimoděk vás napadne, že forma dotažená k dokonalosti není vůbec žádný přežitek. Ačkoli se Evropa i Amerika vydává vstříc publiku a koncerty i opery se snaží budit velmi neformální dojem, Japonsko je živoucím důkazem, že dodržování zvyklostí umění neničí, naopak prohlubuje jeho účinek. Inu, jiný kraj…

Překvapení třetí: servis v hotelu, restauraci, dopravních prostředcích

Japonci se o hosty, klienty a zákazníky opravdu starají. Můžete si být jisti, že za své peníze obdržíte ten nejlepší servis. Vstřícnost, úslužnost vás doprovází na každém kroku. Dá se říct, že jste až rozmazlováni. Zřízenec před hotelem položí ke dveřím autobusu stupínek, abyste nemuseli dělat velký krok na zem. Dveře taxíku se samy otevřou i zavřou. Prodavač v obchodě vám donese tašku až ke dveřím a zboží zabalí tak pečlivě, že se ani při hrubší manipulaci nerozbije. Dobu, než si vás všimne prodavač, číšník, zřízenec nebo recepční, počítáte na vteřiny. Rychlost, koordinace a dotažený systém na všechno, jako by ani nebyly z tohoto světa. Nikdo nečeká na spropitné, servis je zahrnut v ceně. Nebezpečné na tom je, že po týdnu vám to všechno začne připadat úplně přirozené. Návrat do evropské reality je pak hodně tvrdý. V hotelu dostanete tradiční japonský úbor na spaní, zubní kartáček, pastu i holicí potřeby. Vozit nemusíte skoro nic. Jediný moment, kdy systém selhává, je náhlá potřeba improvizace. V tu chvíli jsou Japonci bezradní a nastupuje nekonečné váhání, domlouvání a přemítání. Pokud se nedostaví někdo, kdo může rozhodnout o změně, jsou v pasti. Pravidla se zkrátka neporušují. Nikdy. 

Překvapení čtvrté: jak se dělá byznys

I pravidla, jak vyjednávat o spolupráci, uzavírat obchod a domlouvat kontrakt, jsou značně odlišná od Evropy nebo Ameriky. Forma je nesmírně důležitá, a kdo nemá vizitku, je mrtvý muž. Předávání vizitek – oběma rukama a s úklonou – je nezbytný rituál, který Japonci milují. Tradice se projevují i v obchodním partnerství. Vztahy, které uzavíráte, obvykle trvají mnoho let a není běžné měnit partnerskou agenturu příliš často. Při jednání o programu hraje hlavní roli konzervativní vkus japonského publika, ale se silným dirigentem nebo sólistou můžete i v tomto ohledu dosáhnout kompromisu. Prodej vstupenek je hlavním příjmem pořadatele, proto kombinace umělců a programu musí dobře fungovat i v našem zájmu. Dva až tři koncerty dělá na své riziko agentura, ostatní prodává dalším pořadatelům. Vždy však platí, že plný sál posiluje vaši vyjednávací pozici do budoucna.K našemu překvapení jsou konzervativní japonští pořadatelé hodně pokrokoví v užívání sociálních sítí. Díky pozitivnímu ohlasu prvních koncertů na Facebooku a Twitteru prudce vzrostl prodej lístků na naše tokijské koncerty. Samotné jednání o podmínkách je tvrdé a obtížné jako jinde na světě. V detailech trvá i několik měsíců a vyžaduje od manažera nejvyšší profesionalitu a znalost prostředí. Co se však jednou dohodne, to platí. Pro Japonce nepřipadá v úvahu, že by se snažili cokoli dodatečně měnit. Stabilita a spolehlivost jsou velké výhody, které dnes najdete málokde. K dobrým obchodním vztahům patří i výměna drobných dárků, především kalendářů, knih o České republice, obrázků Prahy či nahrávek české hudby. Půvabným výrazem přátelství z japonské strany byl ručně vyráběný a doma pečený koláček, který se konzistencí a chutí asi nejvíce blížil našemu biskupskému chlebíčku. Tvarem a rozměry byl však mnohem menší.

Překvapení páté: japonská zoo

Ačkoli bývá program turné dosti nabitý, vždycky zbude chvilka na poznávání japonských zajímavostí. Já jsem se tentokrát ve volném dni vydal do tokijské zoo v městské části zvané Ueno. Zoo v Uenu je nejstarší japonskou zoologickou zahradou, jejíž kořeny spadají až do roku 1882. Je tedy o celých čtrnáct let starší než Česká filharmonie. Zoo se rozkládá se na ploše asi čtrnácti hektarů a její dvě části jsou spojeny jednokolejkou, která je také nejstarší svého druhu v Japonsku. Pozemky původně patřily japonskému císaři, který je spolu s přilehlým parkem daroval v roce 1924 městu u příležitosti svatby korunního prince Hirohita. Zoo v Uenu rozhodně nepatří k největším nebo nejbombastičtějším zahradám na světě. Její neopakovatelné kouzlo však spočívá ve způsobu, jakým zvířata vystavuje. Možná to byla náhoda, možná zapůsobila denní doba, kdy jsem zoo navštívil, ale bylo neuvěřitelné, kolik zvířat bylo aktivních a dobře pozorovatelných. Mohli jste obdivovat ledního medvěda hrajícího si s oranžovým balonem, lachtany ochotně pózující návštěvníkům, tučňáky hopsající na břehu i houfně plující ve vodě, divoce pochodujícího mravenečníka, panáčkující a pobíhající surikaty, fosu trhající kus masa, důstojně se tvářícího krokodýla a stovky dalších úžasných zvířat. Všechny výběhy působily přirozeně, připomínaly věrně prostředí, ve kterém se zvířata pohybují. A hlavně bylo znát, že se tu zvířatům viditelně líbí. Totéž by se asi dalo říct i o dvou pandách velkých, samečkovi Lilim a samičce Shinshin, kdyby neležely nehybně zavrtané v podrostu a nevystrkovaly na vás jen svůj chlupatý zadek. Navzdory deštivému počasí byla návštěva zoo osvěžujícím a v nejlepším smyslu slova zábavným zážitkem.

Autor je generálním ředitelem České filharmonie
Foto Česká filharmonie