Petite Mort aneb Tři podoby mozkové smrti v Brně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Beethoven/Spolu – mozková smrt jako prázdnota
„Pro mne je to hudba jako z jiné planety, je to celý vesmír ve své nejkrásnější podobě, interpretovaný lidským orchestrem… Doufám, že se na nás bude pan Beethoven z nebe usmívat a příliš ho nepopudíme tím, co si dovolíme s jeho mistrovským dílem provést.“ (Mário Radačovský)

Komponovaný program novinky na repertoáru baletního souboru Národního divadla v Brně otevírá blok, respektive tandem choreografií z dílny jeho uměleckého šéfa Mária Radačovského. První z nich nese jméno jednoho z nejslavnějších skladatelů v dějinách vážné hudby, od něhož si choreograf vypůjčil jednu z nejslavnějších skladeb v dějinách vážné hudby – první větu jeho páté symfonie, všeobecně známé jakožto Osudová. Celá záležitost začíná velmi prostě – na zcela prázdné jeviště postupně přicházejí tanečníci ve fracích, každý se svou židlí, aby se postupně rozesadili kolem imaginárního dirigentského pultu do jednotlivých nástrojových sekcí, podobně jako hráči symfonického orchestru. Co ovšem nebývá u symfoniků úplně zvykem, je, aby hudebníci – na rozdíl od Radačovského pojetí – byli od pasu dolů oblečení jen do elastického prádla černé barvy, a tu se poprvé začne na mysl diváka vkrádat podezření, že je právě svědkem komického kusu, majícího za úkol jej pobavit.

Mário Radačovský: Beethoven – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)
Mário Radačovský: Beethoven – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)

Toto podezření ještě zesílí v okamžiku, kdy dva tympanisté začnou s nezaměnitelným brněnským přízvukem nahlas komentovat nejnovější výsledek místní Komety, zatímco jejich kolega ze sekce kontrabasů se dávivě rozkašle, což z nějakého důvodu přijde části publika vtipné. Téměř vzápětí se však do ticha rozeznějí dobře známé tóny první věty, a spolu s nimi jako pára nad hrncem najednou zmizí i jakékoli další usilování o humorný tón – Radačovský je nyní smrtelně vážný. Ale proč tedy ta šaráda v úvodu? Proč ten náhlý zlom, působící jako pěst na oko? To se už nedozvíme, protože choreograf se nyní vrhá nově vytyčeným směrem, a to bohužel k horšímu. To, co následuje, nemá smysl už vůbec žádný. Tanečníci na a kolem svých židlí jen schematicky reagují na hudební podklad, beznadějně ztraceni v osidlech tvůrce, jenž vrší jedno pohybové klišé na druhé – tympanisté divoce víří pomyslnými paličkami, kontrabasisté při hře škubou hlavami ve stylu metalových kytaristů, zatímco Radačovský nechá čas od času jejich řadami proběhnout energetickou vlnu ve stylu Naharinova Echad Mi Yodea. Zbytek pohybového slovníku sestává z několika jednoduchých, repetitivních vzorců, korunovaných skákáním tanečníků obkročmo na židlích, připomínajícím německou svatbu v pokročilém stadiu veselí. Nevím, zda se Beethoven při pohledu na tuto kreaci usmívá z nebe tak, jak si to její tvůrce přál, já bych se na skladatelově místě spíše v hrobě obracel.

Začátek druhého opusu slovenského choreografa působí podobně beznadějným dojmem – bezútěšným, prázdným, jen světlem reflektorů zalitým prostorem jeviště vstříc divákům zvolna kráčí osamocený muž a zadívá se do jejich řad. Postupně se k němu přidávají další tanečníci, kteří společně se svým „guru“ utvoří nepočetnou skupinu, jež se za nekonečně dlouhého ticha pozvolna šine prostorem sem a tam. Tu a tam někdo z nich padne jako podťatý na zem, jiný se zase v zoufalství vymaní ze skupiny a poodběhne kousek stranou, aby se do ní vzápětí opět začlenil. Nemusíme ani číst program, pokud jen trochu známe životní osudy Mária Radačovského, je okamžitě jasné, na co naráží. Potíž je ale v mučivě dlouhé, ubíjející nekonečnosti, během níž nám toto jasně čitelné sdělení vrhá stále znovu a znovu do obličeje. V okamžiku, kdy si polovina diváků začne kontrolovat čas do příští přestávky, se rozezní Andante con motto Schubertova smyčcového kvartetu Smrt a dívka a začíná se tancovat.

Mário Radačovský: Spolu – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)
Mário Radačovský: Spolu – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)

A najednou je i na co se dívat – pokud totiž Radačovský umí něco stavět, pak jsou to duety a těch nám tu nabídne hned sedm. Tedy ne že bychom se dočkali něčeho originálního či strhujícího, jeho eklektický pohybový slovník vychází velkou měrou z Kyliána, tu a tam okořeněného reminiscencemi Forsytha a dalších špiček současné světové choreografie. Celek je však dobře vyvážený, nepostrádá jistou eleganci a příjemnou plynulost. Za tímto příjemným zevnějškem ale nacházíme jen prázdnotu; prázdnotu, jež podobně jako u Beethovena postrádá jakoukoli nosnou myšlenku, vizi, přesah. Místo toho sledujeme tanečníky, každého z nich ponořeného ve svém individuálním vnímání předepsaného toku pohybu, avšak jejich těla s námi nekomunikují. Ostatně, jak by také mohla, když mají za úkol zprostředkovat velmi specifickou, dá se říci autobiograficky popisnou situaci, již nikdo z účinkujících toho večera společně s Radačovským neprožil. A tak guru v samotném závěru opět padne k zemi, jeho následovníci se vzdalují jím vytyčeným směrem a divákovi zůstává na jazyku jen pachuť totální prázdnoty.

Masculine / Feminine – mozková smrt jako vtip
„Muži mají úžasnou schopnost naprosto a úplně vypnout. Ten stav je podobný mozkové smrti a oni i v kómatu stíhají sledovat televizi.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Beethoven -Radačovský (ND Brno)

[Total: 20    Average: 2.2/5]

Vaše hodnocení - Spolu -Radačovský (ND Brno)

[Total: 10    Average: 2.1/5]

Vaše hodnocení - Masculine/Feminine -Timulák (ND Brno)

[Total: 11    Average: 3.7/5]

Vaše hodnocení - Petite Mort -Kylián (ND Brno)

[Total: 12    Average: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář