Ze sboru v opeře mezi ikony českých tanečníků. Petr Koželuh slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2

8. února se dožívá osmdesáti let vynikající tanečník, jehož jméno je pevně spjato s nejprogresivnějšími vývojovými tendencemi českého tanečního umění druhé poloviny minulého století, Petr Koželuh (někdy používal křestní jména Petr Zdeněk). Koželuh je jedním z těch, kdo se výrazně zasadili o dokončení skutečné emancipace českého baletního umění.

Petr Koželuh (foto archiv NDM)
Petr Koželuh (foto archiv NDM)

Přitom nechybělo mnoho, a budoucí nositel Ceny Thálie by se vůbec k profesionální kariéře tanečníka nedostal. Ve svém dětství a mládí se tento pražský rodák převážně věnoval sportu, běhům dlouhých tratí a plavání. V necelých osmnácti letech se stal členem pěveckého sboru Jihočeského divadla. V Českých Budějovicích v padesátých letech působil zpěvoherní soubor, který uváděl především operety a hudební komedie, ale troufnul si i na operu a existovalo při něm i malé baletní těleso, jež čas od času uvedlo i baletní inscenaci.

Když se v roce 1955 připravovala premiéra Smetanovy Prodané nevěsty, povšiml si tehdejší šéfrežisér budějovického divadla Miroslav Macháček mladičkého šikovného člena sboru a doporučil choreografce Věře Untermüllerové, ať jej angažuje do baletu. Stalo se tak a Petr Koželuh tančil a plnil nejrůznější úkoly ve zpěvoherních i činoherních inscenacích, jak je přinášel repertoár divadla. Věra Untermüllerová také pověřila Petra Koželuha menším sólovým úkolem v baletu sovětského skladatele Sergeje Vasilenka Mirandolina na námět populární Goldoniho komedie. A v roce 1959 si zatančil svou první velkou sólovou roli, Václava v Asafjevově Bachčisarajské fontáně v choreografii Zdeňka Weidenthalera.

České Budějovice vyměnil Petr Koželuh na čas za o něco větší baletní soubor v Liberci, kde šéfovala Věra Untermüllerová. Tato, bohužel v důsledku tragické nehody předčasně zesnulá, choreografka se stala de facto první Koželuhovou „učitelkou tance“. Na jeho taneční vývoj měl poté největší vliv Luboš Ogoun a studoval také u Borise Bregvadzeho.

Petr Koželuh (foto archiv NDM)
Petr Koželuh (foto archiv NDM)

Když v roce 1961 Věra Untermüllerová mění liberecké divadlo za plzeňské, odchází Petr Koželuh spolu s ní jako sólista baletu do Divadla J.K.Tyla. Zde se setkal s řadou závažných úkolů, jako byl hlavní hrdina Jan v premiéře původní baletní novinky Miloše Vacka Vítr ve vlasech, Danila v Prokofjevově Kamenném kvítku, Švihák v Třírohém klobouku Manuela de Fally a v Čajkovského Spící krasavici Mladý král Jaromír, jak se nazýval patrně pod vlivem Pyšné princezny hlavní hrdina baletu v tehdejší plzeňské inscenaci.

P.I.Čajkovskij: Spící krasavice - Petr Koželuh a Ivana Ječmínková - Plzeň 1963 (foto Věra Caltová)
P.I.Čajkovskij: Spící krasavice – Petr Koželuh a Ivana Ječmínková – Plzeň 1963 (foto Věra Caltová)

Mimořádně významný byl pro Petra Koželuha rok 1963. Tehdy jej angažoval do Brna Luboš Ogoun. Setkání s Lubošem Ogounem pro něj mělo zásadní význam. Sešli se dva umělci, které spojovalo mnohé. Oba začínali jako sportovci, oba chápali taneční umění nikoli jen jako ladnou přehlídku dokonalé technické dovednosti a balet jako pohybové převyprávění známých příběhů, ať už se jednalo o klasická literární díla či známé pohádky.

Petr Koželuh sám o tomto setkání řekl pro magazín Ceny Thálie 2013: „Nakonec bych u baletu možná nezůstal – nebýt Luboše Ogouna, který měl smysl pro chlapský tanec. Ostatně, vždycky jsem říkal, že jsem tanečník. Žádný baleťák!“

V Brně sice Petr Koželuh pobyl pouhý rok, nastudoval roli Prince Desirée v Psotově choreografii Spící krasavice, kterou obnovili Mistrovi žáci Věra Vágnerová a Rudolf Karhánek, ale hlavně se zde poprvé setkal s inscenacemi Luboše Ogouna (především Bukového Hirošimou a Janáčkovým Tarasem Bulbou), jejichž charakter nasměroval jednoznačně jeho budoucí vývoj.

Petr Koželuh (foto archiv NDM)
Petr Koželuh (foto archiv NDM)

Rok 1964 by měl být zapsán zlatým písmem do historie českého baletu a tanečního divadla. Trio tvůrců, choreografové Luboš Ogoun a Pavel Šmok spolu s teoretikem a dramaturgem Vladimírem Vašutem, se rozhodlo opustit scénu tak zvaného velkého baletu a pokusit se jít vlastní cestou. Inspirací jim nepochybně byl tehdejší spontánní vznik malých scén experimentálního charakteru a rozhodli se tento model uplatnit i v baletu.

Jejich snahou bylo, velmi zjednodušeně řečeno, jít „ad fontes“, k pramenům tanečního umění, zbavit taneční divadlo pseudorealistické popisnosti, hledat inspiraci ve vytváření osobitého tanečního tvarosloví, experimentovat v široké škále tanečních pohybů a zde hledat vlastní smysl jednotlivých produkcí. Se skupinou stejně naladěných mladých nadšenců vytvořili soubor, který nazvali Studio Balet Praha (poději jenom Balet Praha), a v krátkém čase se toto těleso stalo svébytným fenoménem, který lépe znali diváci v zahraničí než ti domácí, které získalo českému baletu nebývalé renomé a které se stalo významným inspiračním příspěvkem pro další vývoj žánru nejen u nás.

Početně nevelký soubor byl složen z výrazných individualit a mimořádně významnou pozici v něm zastával právě Petr Koželuh. Spolu s Marcelou Martiníkovou vytvořili znamenitý pár, který dominoval v řadě inscenací.

L.Janáček / M.Vacek: Listy důvěrné / Šťastná sedma - Marcela Martiníková, Petr Koželuh - Státní divadelní studio Praha 1968 (zdroj divadlo.cz)
L.Janáček / M.Vacek: Listy důvěrné / Šťastná sedma – Marcela Martiníková, Petr Koželuh – Státní divadelní studio Praha 1968 (zdroj divadlo.cz)

Petr Koželuh dokonale využil svých dispozic, technické vyspělosti,  mimořádné pracovní kázně a soustředěnost v řadě inscenací, v nichž doslova zazářil. Na tomto místě jmenujme především Ogounovy choreografie Bartókova Podivuhodného mandarina a baletu Hirošima (Svědomí) Viliama Bukového či Šmokovy inscenace Fresky (hudba Bohuslava Martinů) a Janáčkova smyčcového kvarteta Listy důvěrné.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář