Petr Nekoranec žije svůj sen

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Slyšet zpívat tenoristu Petra Nekorance, člena Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově, znamená několikeré potěšení. Jednak si vychutnáte krásný mladý tenorový hlas, jakých je na zdejších pódiích poskrovnu, jednak během jeho vystoupení zažijete klid, jaký se obvykle nedostavuje při produkcích jiných zpěváků: Nechvějete se obavami o lehké a čisté zvládnutí vysokých tónů. Naopak – snadnost a bravura, s jakou se Petr pohybuje i v náročných partech, mu již v jeho třiadvaceti letech přinesly zájem předních operních domů, pozornost publika i ocenění v prestižních soutěžích.

Petr Nekoranec (foto Jadran Šetlík)
Petr Nekoranec (foto Jadran Šetlík)

 


Začínal jste se zpěvem na základní umělecké škole – kdo tehdy rozpoznal váš talent?

Můj talent objevila paní Arnoštka Zemanová starší, jež si mě díky mé starší sestře, která u ní studovala, poslechla a řekla: „Nu, myslím, že tady by se mohlo začít s něčím pracovat…“

Bavilo vás tehdy zpívání? Je pro dítě výuka zpěvu zábava, nebo spíš povinnost až řehole?

Já jsem už tehdy – to mi bylo asi dvanáct let – rád zpíval, protože naše rodina pochází z jižní Moravy. Ale ta výuka! To bylo samé „sfoukáváme svíčky“, „dýcháme jako pejsek“… Tohle všechno – a vévodilo tomu učení umět správně dýchat – mi zpočátku vůbec nebylo příjemné a říkal jsem si, že jestli tohle je učit se zpívat, tak to mě dvakrát nebaví. Ale hlas se postupně přirozeně vyvíjel a zpívání mě bavilo víc a víc, až se to vyvinulo v to, že jsem v osmnácti řekl, ano, chci se živit zpěvem. A vůbec jsem to nemyslel jako povolání, ale jako poslání.

Po základní škole jste ale šel studovat Střední pedagogickou školu. V těch patnácti jste ještě nebyl tak vyhraněný, abyste si prosadil konzervatoř?

Z mé strany to vyhraněné bylo, ale poslechl jsem rodiče, kteří si přáli, abych měl nějaké „normální“ povolání, co dělají všichni „normální“ lidi, a vystudoval „normální“ obor. A pak ať si spánembohem jsem tím komediantem.

Kdo by to řekl, že u tak talentovaného zpěváka to bude takhle jiskřit…

V naší rodině se nikdo nikdy hudbou neživil a s muzikou, které se věnuji, nikdo z nás předtím neměl bližší styk. Vlastně moje rodina objevila tuhle hudbu až mým prostřednictvím. Už pro ně nejsem komediant.

Byla pro vás střední pedagogická škola dobrá zkušenost?

Rozhodně. Vlastně mi ji doporučila i Arnoštka Zemanová, která mi vysvětlila, že se tam mohu věnovat hudební specializaci, zpívat ve sboru, a hlavně že to bude výhoda pro můj hlas, protože bude mít čas zrát.

Rozumná paní…

Velice rozumná paní. Kdybych takových rozumných paní vedle sebe neměl, už bych asi nebyl…DSC_4953-2

Kdy jste začal studovat u Jarmily Chaloupkové z pardubické konzervatoře? Až po maturitě?

Ještě v průběhu středoškolského studia, ve třetím ročníku, jsem k ní začal dojíždět soukromě. Ve čtvrtém ročníku jsem pak udělal přestupové zkoušky a dostal se na konzervatoř. Ale maturitu na pedagogické škole jsem složil. Takže jsem vystudovaný učitel pro mateřské školy.

Zajímavé je, že po rozhodnutí věnovat se zpěvu jste mohl volit mezi konzervatořemi v Praze, Brně či Bratislavě, ale vy jste si začal cíleně hledat učitele podle vlastních představ. Co vás k tomu vedlo?

Všechno vzešlo z velice těžkého rozhodování. Arnoštka Zemanová starší odešla do penze, na její doporučení jsem začal studovat u její dcery, Arnoštky Zemanové mladší, ale ta bohužel po roce zemřela na rakovinu. Měli jsme spolu krásný vztah, práce byla podobně příjemná jako s její matkou, a já jsem si poté, co zemřela, připadal jako vyhořelý. Říkal jsem si, už nechci žádného učitele hledat, budu si zpívat sám. Naštěstí tu byli kamarádi z Polné, kde jsem zpíval s tamějším big bandem, kteří do mě hučeli, že by to byla škoda a měl bych začít někoho nového hledat. A tak jsem se takříkajíc „přes zuby“ – protože jsem Beran, a málokdy udělám to, co mi druzí říkají – začal poohlížet po novém učiteli. Ale nebyl jsem si jistý kde. Jenom jsem věděl, že to, jak se zpívá v Čechách, to se mi nelíbí. Byl jsem tenkrát nezkušený, začínající zpěvák, který se navíc cíleně nevěnoval jen opeře, chtěl jsem dělat jazz, muzikály… Ke klasice jsem se tehdy teprve dostával, a když jsem poslouchal české pěvce o generaci dvě starší, než jsem byl já, vůbec se mi nelíbilo, jak ti lidé zpívají. Zdůrazňuji, že tím nemám na mysli generaci Bena Blachuta a dalších pěvců. Nedokázal jsem pojmenovat proč, prostě se mi to nelíbilo. A tak jsem začal hledat něco, co bude vyhovovat mému instinktu.

Jak to hledání správného pedagoga probíhalo?

Začal jsem objíždět nejmenované pedagogy v České republice, už už jsem se rozhodoval, že půjdu studovat do Bratislavy, ale zase zasáhl osud. Moje sestra studovala na pardubické konzervatoři u paní profesorky Jarmily Chaloupkové a doporučila mi ji. Jel jsem za ní s tím, že to je už skutečně poslední varianta a dál hledat nebudu. Paní Chaloupková si mě v pauze mezi hodinami vyslechla, zazpívala si se mnou, vůbec se mi nelíbilo, co se mnou dělala, ale instinkt mi dával tři zelené. Domluvili jsme se a dodnes toho nelituji.

Čím vás odradili ti předcházející učitelé?

S některými jsem jenom mluvil, u dalších jsem poslouchal, jak pracují s žáky, jiní něco zkoušeli i na mě. Navzájem jsme si ale ani v jednom případě nepadli do noty.

Odborníci oceňují právě to, že v posledních letech máte italského učitele Antonia Carangela, který vám předává poznatky italské pěvecké školy, což by vašemu hlasu mohlo vyhovovat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Komentáře “Petr Nekoranec žije svůj sen

  1. Bohužel prošel bez povšimnutí odborné i laické veřejnosti fakt, že Petr Nekoranec získal za svůj výkon v titulní roli Alberta Herringa ve stejnojmenné opeře B. Brittena v nastudování Operního studia Bavorské státní opery bavorskou státní cenu „Der Bayerische Kunstförderpreis“ udělovanou mladým umělcům. Tento úspěch je o to větší, že mu byla cena udělana zahraniční kritikou, která zdá se má pro tohoto umělce větší pochopení než někteří naši kritici.

Napsat komentář