Petr Weigl ještě jednou v Baletním panoramatu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Baletná panoráma Pavla Juráša (171)
Tentoraz:

  • „Svět jde dál“ – dokončenie exkluzívneho rozhovoru s Petrom Weiglom (2. diel)
  • V Rumunsku už nechcú baletného šéfa z cudziny
  • Čo sleduje Eno Peci?

 

Petr Weigl exkluzívne (2. diel)
V minulom diele začal krásny rozhovor s mimoriadnou osobou českej aj európskej kultúrnej scény Petrom Weiglom (*1939) (tu). Aj keby v dobe Veľkej noci umelec nedostal mimoriadnu cenu kolégia Thálie, bol by som do Panorámy smeroval rozhovor s ním, pretože len málokto ovplyvnil baletný život v Česku tak silno ako on. A len málokto je taký skromný a pokorný, že nevykrikuje svoje zásluhy do sveta, ale to necháva na tých, ktorí sú schopní nedávnu históriu sami odkryť a rozkryť. Ako sám spomenul: „Přeci jen existuje jakási paměť a že ten čas nepostupuje tak rychle, aby všechno smetl.“

Petr Weigl (foto archív Petra Weigla)
Petr Weigl (foto archív Petra Weigla)

V predchádzajúcej časti spomínal Petr Weigl na kľúčové začiatky, ktoré sa hneď pretavili v dokonalé dielo – inscenáciu Prokofievovho baletu Romeo a Júlia v choreografii Miroslava Kůru, ktorá sa stala na dve desaťročia prototypom kompaktnej a dokonalej baletnej inscenácie. „K dobrému výsledku musí existovat konstelace, při níž se všechno sejde ve výjimečné kvalitě,“ zdôraznil Petr Weigl. „Největší význam při studiu měla vzájemná důvěra mezi Miroslavem Kůrou a mnou, důvěra v to, že oba cítíme podobně.“ Dnes budeme pokračovať. Petr Weigl v svojej bohatej tvorivej práci spolupracoval s mnohými baletnými osobnosťami. Pracoval s choreografmi, ako boli George Balanchine, Maurice Béjart či Heinz Spörli. S tanečníkmi ako Paolo Bortoluzzi, legendárna talianska primabalerína Carla Fracci, francúzska primabalerína Noëlla Pontois či hviezda Kráľovského dánskeho baletu a Berlínskeho baletu Eva Evdokimova, miláčik mníchovského publika Constanze Vernon, Vlastimil Harapes, Marta Drottnerová či už spomenutý Miroslav Kůra. Stihol aj mladú generáciu českých tanečníkov, ktorí dobyli svet už po revolúcii, Dariu Klimentovú a Stanislava Feča.

Bol som osobne veľmi vďačný pánovi Petrovi Weiglovi, že zaspomínal na mimoriadny zjav českej baletnej scény, na Lubomíra Kafku. Rodák z Jablonca nad Nisou by sa 23. apríla dožil guľatých šesťdesiatych narodenín. Ale náhla smrť v tridsiatich troch rokoch ho vlastne aj historicky stratila. Dnes niečo o ňom dohľadať je nemožné a jeho bývalí kolegovia nemajú priestor ho pripomenúť, aj keby chceli. Už ako absolvent pražského konzervatória priniesol nebývalé ocenenia z medzinárodných baletných súťaží; prvé miesto z Varny (1978), dvakrát zlatá medaila z amerického Jacksonu (1979) či druhé miesto na tokijskej svetovej súťaži s Hanou Vláčilovou (1976). Od roku 1984 do svojej náhlej smrti bol prvým sólistom Berlínskej štátnej opery. Lubomír Kafka sa stal tvárou tej geniálnej inscenácie Die Nacht aus Blei (Olovená noc). Fyzicky krásny, dokonalý človek, technicky disponovaný, charizmatický, expresívny.

Olověná noc - réžia Petr Weigl - Lubomír Kafka - 1985 (TV) (foto archív Petra Weigla)
Olověná noc – réžia Petr Weigl – Lubomír Kafka – 1985 (TV) (foto archív Petra Weigla)

Ano, patřil k těm mimořádným, kteří se v našem tanečním umění narodili. Skvělá leningradská škola, dokonalá muzikalita, sebekritická náročnost, skromnost a mimořádné nohy, jak tvarováním, tak výkonem. Smysl pro dokonalou formu. Jakási až „Nižinského“ dětskost, uzavřenost a zvolená osamělost. Teprve velká scéna Berlína uměla všechny tyto kvality úplně ocenit, ale také potřebovat. Klasický balet má krátký věk. Luboši Kafkovi, s nímž jsem měl velmi přátelský vztah, byl život záludně předčasně ukrácen. Mohl jsem ho třikrát filmově obsadit. Dostal v zahraničí skvělé renomé a jeden rok byl dokonce vyhodnocen jako nejlepší tanečník světa. Ztvárnil u mne hlavní postavu náročného filmu Olověná noc. Měl k této roli i svým vnitřním, existencionálním obsahem, skvělé předpoklady. Umění je věcí exkluzívní a Luboš Kafka měl tuto exkluzivitu.“ „Absolútne umelecké dielo“ – tak označil kritik z Frankfurter Rundschau Olovenú noc, jedinečné dielo.

Dávno pred Pierrom et Gillesom, postmodernou jasne označenou divadelnými vedcami, La Chapellom, Derekom Jarmanom či Petrom Greenawayom, vytvorili Weigl a Milan Čorba magický svet obrazov, ktoré predbehli dobu tak ako diela umelcov, ktorým sa korí svet v galériách či knižniciach. Film získal v USA cenu finalistu Emmy Award. „Kameramanem některých mých filmů, jako Olověné noci, byl Jaroslav Kučera, právem uznávaný za nejlepšího českého kameramana. Měl velkou zásluhu na Olověné noci a bylo by správné ho, jako jméno, v té souvislosti zmínit,“ poprosí pán režisér o zmienku.

K Olovenej noci ma pre pána režiséra napadá práve aj ďalšia otázka súvisiaca s výtvarnou poetikou. Napadlo vás niekedy, že ste vlastne Olovenou nocou prorokoval budúcnosť výtvarného umenia s Milanom Čorbom? Tie transkripcie obrazov, premeny, akási moderná ikonografia, symbolika… Nie je vám dnes divne, keď vidíte, že to teraz robia La Chapelle, Pierre et Gilles, Helnwein? „Ne. Olověná noc byla výtvarně inspirována evropským surrealismem a pozdějším americkým a anglickým super humanismem. V době, kdy jsem film točil, to ještě nebylo tak známé a nebylo to ani módou. Tam jsem našel výtvarný klíč k tomu bezútěšnému dramatu. Více je v mé knížce Hledání smyslu.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář