Petr Zuska a jeho devátá šéfovská sezona

Působí dojmem introverta. Vnitřně citlivého, hloubavého, empatického. Poctivého k druhým i k sobě samému. S neomylným smyslem pro estetično, soudě už třeba jen podle toho s jakým neokázalým vkusem se obléká. Profíka, který se naučil tak trochu „klamat tělem“, a který kvůli věcem, za nimiž jde, se už dávno naučil s úspěchem vystupovat jako extrovert.

Odpovídá tahle představa o Petru Zuskovi (42) realitě? Zdaleka nejen to posuďte z rozhovoru se šéfem baletu pražského Národního divadla sami.

foto P.Hejný

Jak se změnil Petr Zuska za dobu, kdy šéfuje baletu Národního divadla?

To není jednoduchá otázka, protože sám se posuzovat je ošemetné. Nicméně myslím a doufám, že v tom zásadním jsem se nezměnil, to znamená, že jsem neztratil sebe sama. Šéfování není lehká práce. Jste vlastně stále pod určitým tlakem, nevyhnete se stresovým a konfliktním situacím, často musíte s velkým předstihem rozhodovat o věcech, které mají mnohá pro i proti a ještě další konsekvence, které se nedají dopředu odhadnout. Někdy jste manažerem, někdy umělcem a občas také psychologem či psychiatrem. A to vše se děje i nad rámec těch „pouhých“ zhruba 80 zaměstnanců v souboru baletu Národního divadla.

Pokud jsem se nějak změnil, tak si troufám říci, že jsem „vyspěl“. V rámci zkušeností s různými situacemi, v rámci komunikace s lidmi a asi jsem se naučil žít trochu lépe i sám sebou.

…znamená to, že se některými věcmi, které se týkají vašeho šéfování, občas trápíte i mimo práci?

Určitě.

A jak se v posledních letech změnil Petr Zuska jako choreograf? Když si vzpomenete na své práce staršího data, postavil byste je dnes jinak? Které své choreografie si nejvíc ceníte?

Každý choreograf se vyvíjí, tudíž i mění, a jestli má talent a všech pět pohromadě, tak by ten vývoj měl jít nahoru. Snad je to i můj případ. Téměř u všech mých věcí z minulosti mám pocit, že bych je dnes už dělal jinak a často ani nehraje tolik roli délka časového odstupu. To ale neznamená, že bych ta díla zatracoval. Některá se povedla, jiná zas až tak dobrá nejsou, ale v tom kterém daném čase jsem vždy dělal maximum. Vybrat jednu choreografii, které si nejvíc cením, však nemohu. Nejde to, protože jsou vlastně neporovnatelné.

Je něco, co svým mladším kolegům – choreografům závidíte? Co sám nemáte? Nedávno jsem vás zahlédl v hledišti nové scény na Dekka Dancers. Našlo by se něco třeba právě tam?

Jak bych mohl závidět partě lidí z řad mého souboru, které jsem vlastně v rámci téměř každoročních „Miniatur“ – choreografických workshopů k vlastní tvorbě sám podněcoval. To je přece nesmysl. Naopak mám radost, že konkrétně Dekka Dancers už nejsou závislí jen na oněch večerech a jdou i svou osobitou cestou. Jsem spíše hrdý na to, kolik práce stíhají mimo repertoár a hlavně kolik má ta práce v sobě kvality a talentu. To, že například Tomáš Rychetský či Viktor Konvalinka už dělají věci jinak, používají jinou divadelní poetiku než já, je vlastně také pozitivní a určitě je to spojeno i s generačním rozdílem.

V rámci několika jejich představení, která jsem v poslední době viděl, mne mnoho věcí nadchlo i dostalo. Je to gejzír skvělých nápadů, poetiky, humoru, lidskosti, výborné a chytré práce s timingem, muzikou a originální choreografie. Ano, mají můj obdiv. Ale nezávidím ani trochu. Jednak proto, co už jsem zmínil a také proto, že já mám rovněž své „gejzíry“ a to už pěknou řádku let.

Máte nějaký choreografický sen?

Nikdy jsem neměl žádné konkrétní sny tohoto druhu. Ani jako tanečník v rámci určité role ani jako choreograf v rámci nějakého specifického titulu. Je lepší to prostě nechat plynout, a co má přijít, to přijde…

A přece… napadá mě Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. To bych si jednou přál udělat.

 

Les Bras de Mer-choreografie P.Zuska -foto D.Zehetner

Možná i díky tomu jsem ve svých dvaačtyřiceti ještě schopen vylézt na jeviště a nedělat ostudu. Mých interpretačních aktivit ale přirozeně ubývá, není možné tančit, choreografovat i šéfovat plnohodnotně a zároveň už s věkem necítím takovou potřebu být přímo na jevišti. Dobrou kondici však potřebuji i k choreografování. Nejsem ten typ, který sedí na židli a vede tanečníky pouze verbálně.

Řada lidí od baletu ve vašem věku přemýšlí o tom, co bude dělat, až jednou v baletu skončí. Přemýšlel jste o tom vy? Co budete dělat, až nebudete šéfovat v Národním?

Tak tohle moc neřeším. Zřejmě budu choreografem na „volné noze“ a budu si užívat sfér života, na které teď nezbývá mnoho času.

Jak se změnil baletní soubor Národního divadla pod vaším vedením za těch osm let? A jak jste spokojený s jeho repertoárem?

No, zde opět nevím, zda je to otázka přímo pro mne, ale budiž. Soubor je teď o mnoho technicky vyspělejší, univerzálnější a je v něm mnoho různých a výrazných individualit a osobností. A také je v něm dost rozdílná atmosféra v rámci vzájemných vztahů, celkového zájmu o věc, nasazení a tvůrčí energie. S repertoárem jsem v zásadě spokojen, myslím, že z hlediska žánrů a stylů je vyvážen, i když se během mého šéfování některé věci velmi povedly a některé ne tak úplně k mé spokojenosti, myslím, že žádného „průšvihu“ jsme se nedopustili. Pravdou ale rovněž je, že z takového mého devět let starého pohledu na určitou dlouhodobější dramaturgii souboru, který jsem si vytvořil před svým nástupem, se mnoho vyplnilo a realizovalo a mnoho také ještě ne. V šuplíku mám soupis děl a choreografů, který by hravě vydržel do roku 2020.

Co mezi nimi třeba je?

No určitě Forsythe, Balanchine a Robbins – tři nežijící i žijící legendy amerického baletu, které jsme teď v rámci škrtů v našem rozpočtu museli o pár let odložit.
Dále Boris Eifman, John Neumeier či Ohad Naharin… dá-li Bůh, tak tohle nás ještě čeká. Na druhou stranu je v tom soupisu pár jmen a jejich konkrétních děl, která už tak nějak během doby v mých očích zestárla a uvádět je nechci. A také se v našem repertoáru posledních devíti let objevily věci, se kterými jsem tehdy nepočítal, které jsem ani neznal. Plán je důležitý, ale pružnost improvizace a schopnost reakce na aktuální podněty, stejně tak.

Faust-choreografie L.Vaculík -jako Mentes -foto P.Hejný

Svěcení jara je komponovaný večer mých pěti, dá se říci, nejaktuálnějších věcí. Je to vlastně premiéra zástupná za výše zmíněné Američany a je mou bezprostřední a vlastně jedinou možnou reakcí na ony škrty v rozpočtu. Touto volbou jsem ušetřil ještě navíc téměř milion a pevně věřím, že se to přímo úměrně nepromítlo do kvality a uměleckého niveau této premiéry.

Večer otvírá 1. symfonie D-dur Gustava Mahlera, respektive její část, kterou jsem si vybral pro prezentaci našeho souboru v rámci slavnostního zakončení Českého dne na EXPO 2010 letos v květnu v čínské Šanghaji. Fakt, že tato věc bude posléze i na našem kmenovém repertoáru a dává motivaci souboru i mně v rámci širšího zužitkování veškeré energie, která do toho byla vložena. Zajímavé je jistě i to, že tato choreografie je vytvořena čistě neoklasickým pohybovým slovníkem, což je u mne jako tvůrce novum.

Prostřední část premiéry tvoří tři krátké duety, které jsem vytvořil pro naše přední sólisty na nejrůznější „World Stars Gala“ během posledních třech let.

A závěr patří Stravinskému Svěcení jara, které mělo v mé verzi světovou premiéru v únoru 2010 v australském Perthu, tančeno souborem West Australian Ballet. Po velmi dobrém přijetí australským publikem jsem to neváhal nastudovat i se svým souborem. Na této „Zuskoidní“ premiéře je tedy dobré i to, že všechny ty opusy jsou zatím z drtivé většiny českému divákovi neznámy.

Trochu mě mrzí, že Mahler ani Stravinskij není v našem podání naživo s orchestrem, ale ani jedno z těchto děl se v rámci nástrojového obsazení do orchestřiště ND nevejde.

Nicméně obě nahrávky považuji i z hudebního hlediska za luxusní. Dirigent Pierre Boulez s Chicago a Cleveland Symphony Orchestra. Nádhera.

Kde mimo svoji profesi dobíjíte baterky?

Většinou doma u rodiny, se svým dvouletým synem Danielem, manželkou Pavlou a psem Shadym. Občas také jezdím na koních, zahraji si na kytaru, posedím u dobrého vína s přáteli… nebo i sám – poslouchám muziku a rozjímám.

Díky za rozhovor.

foto P.Hejný

Ptal se Vít Dvořák