Philip Glass: Neměl jsem na vybranou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V srpnu máte v Ostravě jedinečnou šanci osobně potkat Philipa Glasse a slyšet jeho The Philip Glass Ensemble. Není mnoho žijících skladatelů, kteří vytvořili dílo, jež s takovou intenzitou a šíří ovlivnilo vývoj hudby. Philip Glass je jedním z nich. Slyšet živě Music in Twelve Parts (Hudbu o dvanácti částech), pionýrské dílo komponované v letech 1971–1974, je příležitost, která se člověku naskytne možná jen jednou za život. Ostravské provedení 16. srpna v multifunkční aule Gong bude ve střední Evropě jediné a zazní v rámci festivalu Ostravské dny.Music in Twelve Parts, skladba, která je označována za vyvrcholení Glassovy minimalistické tvorby, byla složena bezprostředně před operou Einstein on the Beach, vytvořenou ve spolupráci s Robertem Wilsonem. Hudebně se s Einsteinem překrývá. (S obnovenou inscenací Einsteina podnikl Philip Glass Ensemble v produkci Pomegranate Art nedávno světové turné a všude bylo vyprodáno.) Po Einsteinovi se Glassův repertoár rozšířil od hudby operní přes taneční, divadelní, komorní, orchestrální až po filmovou. Jeho hudba k filmu Martina Scorseseho Kundun získala nominaci na Oskara a hudba k filmu Truman Show Petera Weira mu vynesla Zlatý Glóbus. Jeho filmová hudba k filmu Stephena Daldryho Hodiny byla oceněna Zlatým Glóbem, Grammy, byla nominována na Oskara a ještě vyhrála v kategorii Filmová hudba cenu BAFTA (British Academy of Film and Television Arts). Vychvalované filmy Iluzionista a Zápisky o skandálu přinesly Glassovi nominaci na Oscara za nejlepší původní hudbu. A cen udělených za hudební aktivity Philipa Glasse přibývá.

Glassovým zatím posledním operním dílem je opera Stopy ztracených pro nově otevřené operní divadlo v Linci (architekt Terry Pawson), premiéra se uskutečnila v dubnu tohoto roku. V květnu, kdy jsme spolu mluvili naposledy, byl Philip Glass uprostřed práce na novém operním díle, Kafkově Procesu. Z našeho rozhovoru vybírám pro Operu Plus pasáže týkající se Glassova operního díla i toho, které zazní v srpnové Ostravě.
*** 

Philipe, která česká hudební díla znáte?

Jen ty běžně známé, velké opery, jako jsou ty Janáčkovy. Je zajímavé, že vlastně během mého života vystoupily tyto opery ze zapomnění a staly se z nich repertoárové kusy. Nyní se Janáček řadí mezi hrstku moderních skladatelů 20. století, jejichž opery se hrají. Je jedním z mála – možná spolu s Benjaminem Brittenem – a pak je jen pár oper Stravinského. Ale to není nic moc, zatímco Janáček se dělá hodně. Znám překladatele, kteří na nich pracovali. Viděl jsem ty opery v Americe, provádějí se tu s titulky a člověk tak rozumí příběhu, například Z mrtvého domu nebo Jenůfa. Ale s Janáčkem je to zajímavé. Proslavil se aspoň tady v Americe svým způsobem komponování, kdy pracoval s hudebními buňkami, které rozvíjel velmi podobným způsobem, jak jsem později pracoval já. Když jsem se to dozvěděl, chtěl jsem si tu jeho hudbu poslechnout. Ta podobnost mi nepřišla nějak nápadná, ale ostatním ano. Ale v době, kdy jsem si na tento způsob psaní přicházel, jsem jeho hudbu neznal, setkal jsem se s ní o něco později. Stejně jsem moc rád, že mne s ním lidi spojují, protože to je opravdu významný skladatel.

Skladbu Music in Twelve Parts (Hudbu o dvanácti částech), kterou poprvé uslyšíme také v České republice, jste komponoval bezprostředně před operou Einstein on the Beach (Einstein na pláži). Premiéru měla v roce 1975 a mnohé segmenty se pak objevily i v této opeře.(Nedávné nové nastudování opery Einstein na pláži obdrželo cenu Laurence Olivier Award 2013 za nejlepší novou operní produkci.) Vedla ke spolupráci s Bobem Wilsonem ta skutečnost, že jste viděl jeho operu o Stalinovi?

S Robertem jsme se seznámili na počátku 70. let a jeho díla jsem znal – Život a doba Josifa Stalina – to byly věci, které se hrály celou noc, začaly večer a končily až ráno, stejně jako moje díla. Ano, dělal jsem právě Hudbu o dvanácti částech. Ve stejné době, kdy jsem pracoval s Bobem, pracoval jsem na tomto projektu. A tehdy byla hudba a výtvarné umění a vůbec celá kulturní scéna „downtownu“ v New Yorku velmi progresivní a sršelo to tady nápady. Byla to doba plná dění, kdy stálo za to být při tom, a všichni jsme navzájem věděli, kdo co dělá. Skladatelé se chodili dívat na tanečníky a tanečníci na skladatele a na divadelníky a filmaře. Brali jsme to jako uměleckou komunitu, kde je snadné překračovat hranice uměleckých žánrů. V jiných částech města tomu tak moc nebylo, tam se mohlo stát, že skladatelé neznali, na čem pracují tanečníci, a tanečníci nemuseli znát spisovatele. V centru, tam, co jsme žili my, tam probíhala skutečná výměna. Takže to bylo normální, že i já i Bob jsme pracovali na dlouhých kusech, prodlužovali jsme časový rámec díla.Lišilo se nějak současné provedení Einsteina od toho prvního v roce 1976 v Avignonu a Metropolitní opeře?

Je tu zajímavý rozdíl, a dokonce z něho vyplývá, proč jsme tu operu znovu inscenovali. Za prvé, Bob i já jsme věděli, že teď jsme dosáhli určitého věku, bylo mi sedmdesát pět a jemu sedmdesát. Tento kus se dvacet let nehrál, bylo nám tehdy padesát pět a padesát, a tak jsme si už naprosto jisti, že my dva další inscenaci této opery dělat nebudeme. Prostě teď nastal ten moment. Boba zaujala osvětlovací technologie, která je nyní o tolik dál, a chtěl ji v inscenaci využít. A z mé strany? Já bych to nazval interpretační praxí související s touto hudbou, která od prvního uvedení Einsteina prošla velkým vývojem. Einsteinem jsme se dostali do bodu, kdy se museli interpreti vyrovnávat s technickými obtížemi hudby tohoto typu. Prostě aby to vůbec zahráli. První představení Einsteina byla asi otřesná, byla děsná.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář