Plácido Domingo: Udržet umění živé a zdravé, to je neustálý boj

Plácido Domingo hovoří o své kariéře, současném stavu opery a dalších věcech
(Latin Post – 30. 3. 2015 – David Salazar)

Plácido Domingo je definicí živé legendy. Slavný tenor (nyní baryton) nazpíval a nahrál více než 140 rolí po celém světě. Řídí dvě operní společnosti, založil operní soutěž, rozvíjí se jako dirigent a zapojil se také do několika humanitárních projektů.

Navzdory všem těmto aktivitám se čtyřiasedmdesátiletý slavný pěvec nadále angažuje ve světě opery, a to hned v několika oblastech. Nedávno zpíval svou 146. roli, když 20. března debutoval v Metropolitní opeře v roli Dona Carlose ve Verdiho opeře Ernani. Tento debut se odehrál měsíc a třináct dní po debutu v titulní roli Verdiho Macbetha v Berlíně. Ještě stále se plně angažuje v soutěži Operalia, kterou založil v roce 1993 na podporu mladých operních pěvců.

Plácido Domingo poskytl nedávno rozhovor internetovému zpravodajskému serveru Latin Post. Hovoří o tom, jak vyvažuje několik svých kariérních cest, o svém odkazu, stejně jako o svém názoru na zpěv barytonových rolí ve Verdiho operách.

Málokdo vzal na sebe takovou odpovědnost při prosazování opery jako vy. Jste zpěvák, dirigent, vedete dvě operní společnosti, napsal jste knihy, založil jste operní soutěž a spolupracoval jste se na několika humanitárních projektech. Co vás motivuje k tomu, abyste se angažoval na tolika frontách, a jak dokážete všechny tyto povinnosti vyvážit?

Nejdřív drobná oprava. Býval jsem generálním ředitelem Washingtonské národní opery i Opery v Los Angeles. Teď už vedu jen Operu v Los Angeles. Ale ano, jsem zpěvák a dirigent, řídím operní společnost a spolupracuji na projektech, které jste zmiňoval. Všechny tyhle věci dělám proto, že jsem byl obdařen nadáním a dostal jsem také spoustu energie. Mám proto pocit povinnosti, ale jsem rovněž nesmírně šťastný, že z toho mohu také něco vracet hudbě i lidem. Dostal jsem mnoho lásky, pokouším se tedy lásku rozdávat prostřednictvím své práce. Pokud jde o vyvažování povinností, přijímám každý den tak, jak přichází. Je pravda, že sám zpívám a diriguji, ale mám rodinu, přátele a skvělé kolegy, kteří mi pomáhají a mohu se na ně spolehnout.

Jaké byly největší výzvy vaší kariéry, v níž jste dosáhl takových úspěchů? Jak se tyto výzvy měnily v průběhu vaší kariéry?

Abych řekl pravdu, je to stále stejná výzva. Snažím se všechno dělat, jak nejlépe dovedu. V této profesi, stejně jako v jiných, se brzy naučíte, že dokonalosti nelze dosáhnout. Důležité ovšem je nikdy nepřestat pracovat na svém cíli.

Jaké bylo vaše nejtěžší profesionální rozhodnutí?

Velice nerad ruším vystoupení. Mám velké štěstí, že jsem se po většinu života těšil dobrému zdraví, a pokaždé, když musím zrušit představení, je to nesmírně těžké rozhodnutí.

Myslíte si, že vaší kariéře pomohlo, že jste mezi svým osmým a jedenadvacátým rokem vyrůstal v Mexiku, a ne v USA?

Na tuto otázku nedokážu odpovědět. Vyrůstal jsem nejdříve ve Španělsku a pak v Mexiku. Ve španělsky mluvících kulturách s rodiči, kteří byli nadšení pro zarzuelu, což je specifická španělská forma. Nemohli by dělat to, co dělali, kdyby žili v USA, určitě ne v tehdejší době. Musel bych si „vybrat jiné rodiče“, abych mohl vyrůstat v USA.

V operním světě je dnes mnoho latinskoamerických pěvců. Myslíte si, že jste jim pomohl otevřít dveře? Jak? Jaké další faktory umožnily takovou rozmanitost v tomto uměleckém oboru?

Vím, že moje soutěž Operalia pomohla v kariéře některým latinskoamerickým zpěvákům stejně jako zpěvákům z jiných částí světa. Ale nezapomínejte, že španělsky mluvící svět produkoval vždycky velké operní pěvce. Jsem rád, že jsem tomu mohl napomoci, ale myslím, že velké talenty jsou tak silné, že se prosadí i navzdory velkým obtížím. Hudba je mezinárodní, opera proto může využívat talenty z celého světa. Proto máme Rusy, kteří zpívají italskou operu, Italy, kteří zpívají ruskou operu, Američany, kteří zpívají v češtině, Mexičany, kteří zpívají francouzsky a tak dále. Je to nádherná směs. Jsme z mnoha různých zemí, ale střílíme na sebe pouze na pódiu a používáme přitom jen napodobeniny zbraní.

Nastudoval jste dvě nové Verdiho barytonové role (Dona Carlose v opeře Ernani v Metropolitní opeře a stejnojmennou roli v Macbethovi v Berlíně). Jaká jsou specifika těchto dvou rolí a jaké jsou obě ve srovnání s jinými barytonovými rolemi, které jste zpíval předtím jako Simon Boccanegra a hrabě Luna nebo Rigoletto?

Baryton je v opeře často „bídák“, ale já jsem si vybral barytonové role, které nejsou zase tak negativní. Dokonce i Macbeth, z něhož se stane opravdu odpudivý vrah, začíná jako statečný a loajální poddaný svého krále. Změnil se, protože byl ctižádostivý a protože uvěřil věštbě čarodějnic. Don Carlos v opeře Ernani začíná naopak jako velký bídák, ale v průběhu opery se stává šlechetným, skutečný darebák je tady Silva, bas. Hrabě Luna je opravdu hrozný, to přiznávám, ale celý život hledá svého ztraceného bratra. Co by se stalo, kdyby se hned dozvěděl, že Manrico je ve skutečnosti jeho bratr? Pak bychom samozřejmě neměli tuto velkou operu Trubadúr. Rigolettovy negativní vlastnosti jsou vyváženy jeho láskou k dceři a Boccanegra není vůbec negativní postava. Je to také milující otec a moudrý vládce. Snažím se proto ztvárňovat postavy, které nejsou jen špatné a jejichž osobnost má mnoho fazet.

Zpíval jste ve Verdiho operách jako tenor a nyní vystupujete v nejdůležitějších barytonových rolích tohoto velkého italského skladatele. Barytonové a tenorové role jsou z psychologického hlediska značně odlišné. Představují barytonové role jinou výzvu? Je nutné při jejich ztvárnění změnit způsob uvažování?

Myslím, že už jsem většinu té otázky zodpověděl. Každá Verdiho postava se liší od jiné postavy, ať už zpívá jakýmkoli typem hlasu. Z toho důvodu nám interpretům nabízí jeho hudba nekonečné možnosti. Nezapomeňte, že ne všichni Verdiho hlavní tenoři jsou hrdinové. Vzpomeňte si na vévodu z Mantovy, což je hrozný muž, nebo Don Carlos ze stejnojmenné opery, který je slabý, nerozhodný, neschopný myslet na něco jiného než na své zklamání v lásce.

Zpíval jste až na několik výjimek (Athanael) zejména Verdiho barytonové role. Které další z těchto rolí plánujete nastudovat? Jsou nějací další skladatelé, s jejichž barytonovým repertoárem byste chtěl experimentovat?

V této chvíli vám k tomu nechci nic říct. Ale jestli budou nějaké další role, jistě se o tom dozvíte.

Jste významným velvyslancem opery na mnoha frontách. Jaké další projekty, které nesouvisejí přímo s rozšiřováním repertoáru, od vás můžeme do budoucna očekávat? Čeho jste ve své kariéře ještě nedosáhl a čeho byste ještě chtěl dosáhnout?

Víte, mně je teď čtyřiasedmdesát let. Ve světě opery se pohybuji od svých osmnácti let. Mám neobyčejné štěstí, že ještě pořád mohu zpívat, a doufám, že i poté, až zpívat přestanu, budu pokračovat ve svých dalších aktivitách – dirigování, vedení operních společností, podporování mladých talentů prostřednictvím soutěže Operalia a programů pro mladé umělce a tak dále.

V čem myslíte, že se opera změnila od doby, kdy jste začínal se svou kariérou? Kam podle vás opera směřuje?

Když jsem začínal, posluchači byli mnohem méně ochotní poslouchat nová díla, než je tomu dnes. Máme řadu skladatelů, kteří píší opery. A tyto opery jsou také uváděny. Dnes je mnohem více regionálních společností, zvlášť ve Spojených státech, než před padesáti lety. Na druhou stranu v Evropě způsobila finanční krize to, že vlády už nejsou, pokud jde o umění, tak štědré jako dříve. Státní dotace se krátí a málokterá evropská země má mechanismy pro privátní dary, jako to známe z Ameriky. Udržet umění živé a zdravé je vždycky boj, ale musíme v tom boji neustále pokračovat.

Opera trpí stálým poklesem návštěvnosti (*/ – podrobněji níže). Čísla se pohybují kolem dvou milionů (poklesla ze čtyř milionů v roce 2000) návštěvníků opery ročně. Demografická data také ukazují, že posluchači jsou z 80 procent běloši. Populace hispánského původu roste a narůstá také její kupní síla. Dnes už nyní činí 1,5 bilionu. Co by se mělo stát ve světě opery, aby se návštěvníci rozrůznili a rozrostla se základna hispánských milovníků opery?

Ta statistika mě překvapila. Zajímalo by mě, co všechno zohledňuje. Výkyvy v návštěvnosti tu byly vždycky a vždycky budou, ale sám jsem nic tak dramatického nepozoroval. Nemám pochybnosti o tom, že bychom měli udělat víc, abychom přivedli hispánskou populaci do opery, a v Los Angeles na tom skutečně tvrdě pracujeme. Musíme začínat ve školách – seznamovat děti a mládež s tímto neuvěřitelně bohatým dědictvím, které pak může obohatit jejich životy. A neplatí to jen pro hispánskou komunitu, ale pro všechny komunity bez ohledu na jejich původ, víru nebo kulturu.

Jak se hodláte angažovat ve světě opery po svém odchodu z pódií? Co vám bude nejvíc chybět? Jaký, myslíte, bude váš odkaz v operním světě?

Na většinu otázek jsem už odpověděl. Pokud jde o můj odkaz, ten budou muset zhodnotit jiní. Já doufám, že si mě lidé budou pamatovat jako operního pěvce, který ze sebe vždy vydával maximum a který se pokoušel zprostředkovat krásu opery a její důležitost lidem na celém světě.***

*/ Opera America, národní servisní organizace v oblasti opery, provádí každoroční průzkum s názvem Profesionální průzkum v opeře. Tento ukazatel měří celkovou návštěvnost na hlavních scénách v jedné sezoně tak, jak ji nahlásí operní společnosti. Od roku 2000 do roku 2010 kleslo toto číslo z 3,9 milionů na 2,3 milionu. Průzkum se vztahuje pouze na představení na hlavních scénách, takže výsledek je jistě podhodnocený. Tato čísla nezahrnují velmi oblíbené přímé přenosy z Metropolitní opery, které zhlédly miliony dalších diváků.

Přeložil Ondřej Lábr
Foto Reuters, Tommaso Boddi/Getty Images