Plzeň? Nejkrásnější období mého života

24. listopadu si připomínáme páté výročí úmrtí významného českého tanečníka a choreografa Gustava Voborníka. Stál u založení někdejšího Československého státního souboru písní a tanců, s jeho jménem je spojena i historie nejednoho českého baletního souboru, především pak v Plzni a Ústí nad Labem.

Gustav Voborník se narodil 13. března 1929 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v jihočeských Strakonicích se v roce 1948 stal členem Československého souboru národních tanců, k jehož založení došlo v té době na zámku v Kvasicích na Kroměřížsku. Soubor byl v roce 1950 rozšířen o pěveckou složku a pod názvem Československý státní soubor písní a tanců se stal reprezentativním tělesem, jehož úkolem bylo rozvíjet tradice české lidové hudební a taneční kultury a prezentovat je doma a hlavně v zahraničí. V tomto směru byl dlouhá léta budován a veden vynikající choreografkou, zanícenou propagátorkou lidové kultury a jejích tradic Libuší Hynkovou a Gustav Voborník se od počátku stal jedním z jeho špičkových tanečníků s choreografickými ambicemi. Tak například už v roce 1952 na programu reprezentativního pořadu, kterým se toto těleso představilo divákům Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, figuruje jeho jméno jako autora choreografie ke Goralskému tanci Vladimíra Klusáka.

Moderní dějiny národu českého v Čechách a v Moravě byly a jsou plny nejrůznějších paradoxů. Jedním, byť drobným z nich, byl i vznik, existence a zánik pozoruhodného tělesa ČSSPT, což byla oficiální zkratka názvu souboru Československý státní soubor písní a tanců, kterému se mezi zasvěcenci říkalo „Stáťas“. Při jeho vzniku hrály podstatnou roli dva různé faktory. Jedním z nich byla linie tehdejší oficiální stranické a státní politiky rozvíjet a propagovat tradici naší národní lidové kultury v opozici vůči „kosmopolitním buržoasním tendencím“ a šířit slávu socialistické kulturní politiky. Druhým pak nelíčené nadšení mladých tanečníků, muzikantů a zpěváků, kteří se s plnou vervou svého mládí, energie a entuziasmu věnovali druhu umění, který si oblíbili.

Výsledek nakonec byla vysoká umělecká kvalita, kterou se tento soubor prezentoval v tisících představení doma i v zahraničí, když kromě Austrálie vystoupil na všech kontinentech. Svůj program postupně rozšířil o hledání nových prvků ve směru stylizovaného folklóru a dosáhl v tom zajímavých výsledků. Pravda je, že společenská situace po radikální změně, k níž došlo v důsledku pádu režimu v listopadu 1989, sehrála svou roli v tom, že po různých peripetiích byl soubor v roce 1993 definitivně zrušen, čehož později leckteří litovali.

V každém případě sehrál v historii českého a slovenského umění a zejména šíření jejich popularity v zahraničí velkou roli, což bychom si měli občas připomenout a poděkovat těm, kdo se o to zasloužili. A mezi tyto kumštýře patřil právě i Gustav Voborník.

Voborníkův zájem a umělecké ambice se ale začaly rozšiřovat ve směru klasického baletu. Vyústily nakonec ve změnu angažmá, když se Gustav Voborník v roce 1959 stal členem baletního souboru Národního divadla, který v té době vedl Jiří Němeček, a přivedly jej také ke studiu choreografie na Akademii múzických umění.

V Národním divadle tančil Voborník během sedmi sezon, během nichž zde působil v desítkách inscenací, ať šlo o celovečerní balety či o tehdy zcela běžné účinkování členů baletu v operních a čas od času i v činoherních inscenacích. Účinkoval například i ve slavné Pleskotově inscenaci Shakespearova Hamleta s Radovanem Lukavským titulní roli. V menších sólových úkolech se představil v roli Otce v Čajkovského Louskáčkovi, dále pak v inscenacích maďarského baletu Ludas Matyi autora Ference Szabóa a v Prokofjevově Kamenném kvítku.

V roce 1966 se odchodem Josefa Judla do důchodu uvolnilo šéfovské místo v baletním souboru v Ústí nad Labem. Novým šéfem baletu se stal Gustav Voborník. V Ústí se prezentoval třemi celovečerními baletními programy. Obsahem prvního byla Vostřákova Viktorka a Třírohý klobouk Manuela de Fally, druhým byla novinka Zdeňka Křížka Balada o námořníku na námět básně Jiřího Wolkera a Bartókův Podivuhodný mandarín a třetím Asafjevova Bachčisarajská fontána.

Z dramaturgického hlediska šlo o promyšlený výběr titulů, na nichž mohl Gustav Voborník dokumentovat rozpětí svých možností, což také s úspěchem zvládl. Prokázal schopnost jasného přístupu k charakteru díla a zvolení vhodného způsobu jeho realizace. Sám byl technicky výtečně vybaveným tanečníkem a tyto kvality požadoval i od interpretů. Přitom byl ale znám svým velmi citlivým přístupem k nim a poskytl jim možnost vlastního tvůrčího podílu na pojetí role včetně použití technických prvků, pokud to bylo v souladu s jeho vlastní koncepcí.

V Ústí nad Labem se také představil v několika rolích jako tanečník. Například to byl Corregidor v Třírohém klobouku, jeden z gangsterů v Podivuhodném mandarínovi a především Girej v Bachčisarajské fontáně.

Na konci roku 1967 Gustav Voborník své ústecké působení ukončil, protože se mu naskytla jedinečná možnost odjet i se svou manželkou Dariou na dlouhodobý zájezd do USA.

Po návratu domů ho čekaly nové, nečekané úkoly. O Vánocích 1967 při dopravní nehodě tragicky zahynula šéfka baletního souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni Věra Untermüllerová a tehdejší plzeňský ředitel Rudolf Kubáček nabídl Voborníkovi angažmá. Ten je přijal a nikdy nelitoval. Naopak na své třináctileté plzeňské působení vzpomínal jako na nejkrásnější období svého života, naplněné spoustou nádherné práce. A v Plzni dodnes pamětníci, jak z řad členů divadla, tak diváků, vzpomínají na výtečného choreografa a vzácného člověka Gustava Voborníka, jehož největší chybou bylo, že někdy byl, řečeno slovy básníka, až příliš citlivý a lidský, což se mu leckdy, jak už tomu bývá, nevyplatilo.

Plzeňský soubor byl v té době již zcela vyzrálý, plně konsolidovaný a schopný plnit ty nejnáročnější úkoly. V pomyslné hierarchii český baletních těles se řadil za metropole Prahu a Brno a doháněl Ostravu. Základy skutečně po všech stránkách profesionálního plzeňského baletního souboru položil na přelomu čtyřicátých a padesátých let Josef Škoda. Všestranně je pak rozvíjeli jeho nástupci Jiří Němeček, Luboš Ogoun a Věra Untermüllerová. Před Gustavem Voborníkem stál nelehký úkol, který on ale postupně zvládal díky intenzivnímu pracovnímu zaujetí, koncepčnosti své práce a s všestrannou sobě vlastní elegancí a také pokorou vůči umění.

Výhodou pro něj bylo, že po celou dobu svého působení měl k dispozici stabilní kvalitní sólistické jádro, jemuž v dámském souboru vévodila všestranně mimořádně disponovaná Libuše Králová a vedle ní další výborné sólistky Alena Chládková a Jana Hejduková, v pánském souboru pak František Tichý, Zdeněk Sudek, Jiří Žalud a Pavel Vitinger.

Poprvé se Voborník v Plzni představil v mozartovském večeru, v němž pod názvem Dobrý večer, Mistře byla pod taktovkou šéfa opery Karla Vašaty a v režii Oty Ševčíka uvedena jednoaktová opera Divadelní ředitel a spolu s ní jevištní zpracování Malé noční hudby v choreografii Gustava Voborníka. Poté následovaly velmi úspěšné Slovanské tance, v nichž mohl Voborník uplatnil své bohaté zkušenosti z oblasti folklóru. Dirigentem Slovanských tanců stejně jako následujících Voborníkových premiér, kterými byly Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala a Prokofjevova Popelka, byl Jiří Kout, který v Plzni nastartoval svou budoucí zářivou dirigentskou kariéru.

Další Voborníkovou premiérou, v níž poprvé jako dirigent stál před orchestrem jeho bývalý člen Petr Vronský, byl Burghauserův Sluha dvou pánů, jenž poskytl velmi vděčnou příležitost skvělému interpretu charakterních a komediálních rolí Zdeňkovi Sudkovi. Připomeňme si další Voborníkovy premiéry. Vrátil se k Vostřákově Viktorce, kterou uvedl v jednom večeru se Stravinského baletem Petruška. Poté následoval večer složený z Šeherezády Rimského-Korsakova a Janáčkových Lašských a Moravských tanců. Zajímavým titulem byl balet chorvatského autora s českými kořeny Frana Lhotky Čert na vsi.

Voborník se úspěšně vyrovnal s baletní klasikou v inscenacích Adamovy Giselle, Héroldovy a Lanchberyho Marné opatrnosti a Čajkovského Louskáčka. Pozornost věnoval premiérám novinek. Připomeňme Horko Čestmíra Gregora, uvedené ve společném večeru s Nokturnem u fontány Miroslava Hlaváče, a dětský balet Buratino Karla Odstrčila, ve kterém titulní roli perfektně ztvárnil Jiří Žalud. K vrcholným plzeňským inscenacím Gustava Voborníka patřil Chačaturjanův balet Gajané a především první uvedení Ščedrinovy baletní verze Bizetovy Carmen, jež byla provedena v jednom večeru s baletem bulharské autorky Eleny Petrovové Slunečnice, a dále pak Ščedrinova Anna Kareninová. V obou inscenacích dominovala suverénním výkonem Libuše Králová.

Vedle toho participoval Gustav Voborník jako choreograf a autor pohybové spolupráce na desítkách inscenací operních, operetních, muzikálových i činoherních.

Třikrát hostoval v tehdejším Státním divadle v Brně, kde si zopakoval Chačaturjanův balet Gajané, a dále pak byl autorem inscenace Janáčkových Lašských tanců, uvedené v rámci oslav výročí Leoše Janáčka v roce 1988, a Prokofjevova Péti a vlka. Spolu s Moravcovou se podílel na televizní inscenaci Dvořákových Slovanských tanců, která obdržela II. cenu v televizní soutěži.

Ačkoli byl Gustav Voborník velmi úspěšný a navíc oblíbený šéf, musel své místo v roce 1981 opustit. V Plzni, která tehdy byla známá jako „nejzápadnější výspa tábora míru a socialismu“ a její vedoucí straničtí funkcionáři celostátně prosluli svými tvrdě dogmatickými postoji a postupy, nemohl Voborník kvůli svému vyškrtnutí z KSČ v roce 1969 šéfovskou funkci zastávat.

S Plzní se rozloučil v dubnu 1981 inscenací večera složeného z Gershwinova Američana v Paříži, výběru ze skladeb Fryderyka Chopina a Straussova Plesu kadetů.

Po odchodu z Plzně se Voborník vrátil na místa svých začátků, do Československého státního souboru písní a tanců. Vytvořil v něm řadu výborných představení, jako bylo Šest českých tanců Bedřicha Smetany a Lašské tance Leoše Janáčka, anebo řadu programů pro dětského a mladého diváka jako například Nebude vojna, nebude, Čertův prsten a Střevíček pro lásku.

V roce 1990 se opět přihlásila Plzeň. Nejdříve to byla na podzim Bizetova Carmen, kterou režírovala Inge Švandová-Koutecká, a po ní jej přizval ke spolupráci na novém nastudování Straussova Cikánského barona staronový šéf operety Miroslav Doutlík. Z řady dalších inscenací jmenujme alespoň Voborníkovy choreografie ve Verdiho Maškarním plese, Mozartově Kouzelné flétně, Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, Smetanově Prodané nevěstě a Řeckých pašijích Bohuslava Martinů v opeře. Dále pak v Lehárově Veselé vdově, Nedbalově Polské krvi a Offenbachově Madame Favart v operetě. V baletu byl autorem choreografie k novince skladatele Karla Odstrčila Radegast na libreto Jaroslava Someše.

Po roce 1990 byl Gustav Voborník prvním předsedou Společnosti tančících pedagogů. Na přelomu století úspěšně působil jako pedagog na Taneční škole Jany Tomanové. Zemřel po dlouhé nemoci 24. listopadu 2011.

Věrnou průvodkyní jeho života byla jeho manželka Daria Voborníková, dlouholetá členka Laterny magiky, která roli půvabné tanečnice vyměnila posléze za funkci inspicientky, asistentky režie, prostě působila všude tam, kde cítila, že je jí zapotřebí. I po odchodu do důchodu byla stále s děním v Laterně magice v živém kontaktu. Letos v červnu nás nečekaně opustila. I ona si zaslouží naši vzpomínku.