Plzeňská Libuše – ta druhá

Zejména v případě Libuše, jejíž první premiéru přenášela přímým přenosem Česká televize 9. května 2015 z Nového divadla v Plzni, bylo více než potřeba vidět obě premiéry. Porovnání televizního obsazení s pěvci, jimž byla svěřená druhá premiéra, bylo super zajímavé.

Libuše Evy Urbanové prezentovala známou pěvkyni jako dámu již za zenitem pěvecké dráhy, která předvedla maximální výkon v rámci svých současných možností. Danajský dar dostala nejen ona, ale také další představitelé, o nichž se ještě zmíníme. Druhá premiéra poskytla mimořádně průkazné příklady, jakým způsobem bývá (často bývá) vybíráno takzvané první obsazení. Pojďme jenom po výsledcích, které netřeba blíže komentovat. Představitelka té druhé Libuše, mladá talentovaná pěvkyně Ivana Veberová, roste a zraje na své domácí plzeňské půdě a má za sebou mladodramatické role, jimiž se postupně nadechuje k úkolům stále dramatičtějším. Je Libuší něžnou, lyrickou, zároveň však představitelsky přesvědčivou, prozářenou vnitřní harmonií a přirozeným charismatem. V minulosti jsem měla určité pochybnosti o tom, zda obsazení Ivany Veberové do některých rolí není poněkud předčasné (Gioconda, Aida), tentokrát jsem na jejím výkonu postřehla jen pár ne zcela dokonalých tónů. Její hlas zněl v celém rozsahu této obtížné role jednotně, vyrovnaně, zářivě a bezproblémově, se zřetelnou rezervou dalších výšek a technických možností. Věnovala stavbě postavy Libuše zjevně naprosté maximum a výsledek se dostavil v té nejobdivuhodnější podobě. Měla-li bych klobouk, smekla bych.Radovan od Kamena Mosta (v televizním podání Jiří Kubík) mohl být zajisté interpretován spíše Jiřím Hájkem, který sice na druhé premiéře nebyl ve stoprocentní pěvecké kondici nebo se šetřil, ale pěvecky i představitelsky svého úspěšnějšího alternanta viditelně a slyšitelně kvalitativně převyšoval. Byl ušetřen televizní tenze.Stejně Eliška Weissová jako Radmila (sestra obou bratří), jejíž hlas zněl temně a jednolitě na rozdíl od pěveckého výkonu Jany Foff Tetourové, která se neukázala v tom nejlepším světle (jako v případě Jiřího Kubíka byl její pěvecký výkon poznamenaný dlouholetou repertoárovou zátěží, jak už to u oblastních divadel bývá).Televizní Krasava Lívie Vénosové naopak prezentovala mladou pěvkyni dobře, byť by její projev mohl být více odstíněný dynamicky a výrazově, a také postrádal srozumitelnost textu. V této nedokonalosti ovšem nebyla osamocená. Zdálo se, že všichni televizní představitelé se především snažili zpívat plným hlasem bez výraznějších dynamických kontrastů. Platí to i pro představitele Chrudoše, jímž byl v televizi František Zahradníček, který v posledních dvou (?) letech začíná pěvecky i herecky překvapivě ožívat na mimopražských scénách. Druhou premiéru zpíval Jiří Přibyl, jehož výrazový rejstřík byl bohatší pěvecky i herecky, některé tóny ve střední vyšší poloze mu však zněly poněkud suše.Přemysl patří k parádním rolím Martina Bárty a až na pár nejvypjatějších vysokých tónů reprezentoval jeho pěveckou kondici velmi dobře. Zato Vratislav Kříž na druhé premiéře zápasil s pěveckou technikou až příliš – bylo zřejmé, že zpěvu v posledních letech asi nevěnuje příliš času. Šťáhlava ztělesnil v obou případech Valentin Prolat, obojím Lutoborem byl Jevhen Šokalo.K úrovni inscenace jsem se vyjádřila na jiném místě, poznamenám jen tolik, že plzeňskou Libuši považuji za artefakt, u kterého převážila (tentokrát?) ctižádost tvůrců nad jejich uměleckými prostředky, což se ovšem stává. Jejich snaha odnárodnit a odmonumentalizovat Smetanovu Libuši vyšla naprázdno především proto, že dílo zbavili jeho základních rysů a nedokázali je nahradit průkaznými inscenačními výrazovými prostředky (myšleno včetně hudební stránky inscenace samozřejmě). Plzeňská Libuše představuje především technické možnosti Nového divadla (Nové scény?), které však neposkytují Smetanovu slavnostnímu dílu žádnou podstatnou obsahotvornou a formotvornou inscenační kvalitu. Promarněná šance.
Hodnocení autorky recenze:
40 %

Bedřich Smetana:
Libuše
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Oliver Dohnányi (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Martin Otava, Tomáš Pilař
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Tomáš Pilař
Sbormistr: Trvtko Karlovič
Scénické projekce: Petr Hloušek
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 9. května 2015 Nové divadlo Plzeň
(psáno z druhé premiéry 10. 5. 2015)

Libuše – Ivana Veberová (alt. Eva Urbanová)
Přemysl ze Stadic – Vratislav Kříž (alt. Martin Bárta)
Chrudoš od Otavy – Jiří Přibyl (alt. František Zahradníček / Adam Leftwich)
Šťáhlav na Radbuze – Valentin Prolat (alt. Tomáš Černý)
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jevhen Šokalo (alt. Pavel Vančura)
Radovan od Kamena Mosta – Jiří Hájek (alt. Jiří Kubík)
Krasava – Ivana Šaková (alt. Livia Obručník Vénosová)
Radmila – Eliška Weissová (alt. Jana Foff Tetourová)
1. žnec – Vanda Šípová (alt. Radka Sehnoutková)
2. žnec – Eva Brabcová (alt. Petra Šintáková)
3. žnec – Jana Piorecká (alt. Ivana Klimentová)
4. žnec – Jan Adamec (alt. Tomáš Kořínek)

www.djkt.eu

Foto Pavel Křivánek

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[Celkem: 11    Průměr: 2.7/5]

Související články


Reakcí (19) “Plzeňská Libuše – ta druhá

  1. Nerad se zapojuji do diskuzí o uměleckých dílech, neboť se většinou jedná o souboj neměnných názorů, který tudíž nikam nemůže vést. Tentokrát si však dovolím přispět, neboť mlčet by nebylo správné. Tímto reaguji nejen na tuto kritiku, ale rovněž na opus paní Janáčkové uveřejněný na stránkách časopisu Harmonie.
    Navštívil jsem první premiéru plzeňské Libuše beze všech očekávání, ať již kladných či záporných. Posledních asi 6 let se více vyskytuji v zahraničí a odvykl jsem někdy až úsměvně zakonzervované tradici operní produkce u nás. Tím spíš mě nadchlo svěží plzeňské pojetí díla, ať už jde o stránku výtvarnou či hudební.
    Není sporu o tom, že Smetanova Libuše se z běžného operního rámce vymyká. Nejedná se o drama tak, jak je běžně chápáno. Opravdu jde spíše o obraz rozvinutý do časově široké plochy, obraz, jako živý a žijící organismus. V tomto smyslu je Dvořákova scéna osazená menhiry skvělým partnerem. Výtvarně méně zdařilá je pouze mohyla s koňskou (asi) hlavou, která se z konceptu mysteriózní krajiny blíží spíš postavě masopustního průvodu. To je ovšem detail, nikoliv věc zásadní. Budování opery-obrazu logicky odpovídá i použití jevištní techniky. Pravda, byla používána hojně, ovšem smysl byl jasný a výsledek funkční. Nijak netvrdím, že každý musí právě tuto interpretaci díla přijmout za svou, může se však snažit pochopit smysl interpretace. Tato vůle ovšem namnoze chybí.
    Má-li člověk vztah k jakémukoliv umění, vztah opravdový a ne pouze konzumní, musí si uvědomovat, že díla hudební a hudebně-dramatická jsou díla vždy znovu a znovu oživovaná. Dílo se při novém “vzniku” nutně i vyvíjí a mění. Pomalu se osvobozujeme z neduhů tzv. “historicky poučené interpretace”, kdy mnozí žili v bludu, že mohou např. Bacha hrát právě tak, jak on si to přál a kterýkoliv jiný způsob je špatně. Zkušenost posledních pár desetiletí ukázala, že takováto „nezpochybnitelně správná“ interpretace je ve skutečnosti jenom mrtvá. Stejné principy, ovšem i se svými úskalími fungují i u hudby pozdější, Smetanu nevyjímaje. Volání po tradici, po uvedení díla podle scénických poznámek je jen slepým lpěním na našich/vašich představách, jak má to či ono dílo vypadat, je to jen volání “zabij, zabij”. Stejně naivně působí výhrady k vlasům, kostýmu, prvkům scény. Kdo žije ve světě, kde stůl může a musí být zase jenom stůl, ten ať se chodí koukat na maňásky, ne do opery.
    Nyní ale k jádru věci, která mě přiměla napsat. V hravém duchu bych použil titulek kritika kritika, aneb co nám říká Olga Janáčková. V závěru svojí recenze v časopisu Harmonie uvádí, že ji dlouho nic tak nenadzvedlo, jako právě plzeňská Libuše. Z celé kritiky přímo čiší dotčenost celým představením a mezi řádky čteme ještě jakési “kyš, kyš”. Budiž, každý máme emoce. Hořkost paní Janáčkové je však taková, že ve svojí recenzi spíše nepodává zprávu o tom, jaké představení skutečně bylo, ale toliko o tom, jak moc je naštvaná. Napadají mě tři vysvětlení, proč tomu tak je. Buďto je dílem uražena, ale nedokáže přesně formulovat proč. U hudební vědkyně by to bylo skutečně podivuhodné a troufám si tuto možnost zavrhnout. Dále je možné, že by precizních formulací byla schopna, ale považuje to za zbytečné, anžto si myslí, že čtenáři jsou pitomci. No maucta. Nebo nakonec, kritiku nechápe jako možný konstruktivní podnět, ale jako platformu pro vyjádření nenávisti.
    Absence hlubšího diskutování díla a pouhé populárně-bulvární bonmoty mohou být záměrem kritikova díla. Tak či tak, prezentuje tím hlavně sebe. Považuji za oprávněné a správné, aby hudební teoretik vyjadřoval svoje názory na záležitosti režijní, výtvarné, herecké i hudební. Vše by ovšem mělo odpovídat míře kritikovy odbornosti. Při nejlepší vůli mi pak není jasné, kde se v paní Janáčkové, která, pokud je mi známo vystudovala operní režii a hudební vědu, bere odvaha hodnotit hudební interpretaci způsobem, jakým činí. Zatímco řadu věcí, ke kterým by byla snad povolána zaujmout hlubší odborné stanovisko, nechává ladem, k výkonům sólistů či dirigenta se vyjadřuje způsobem tak detailním a zároveň tak záměrně hanlivým, že na to nelze reagovat důstojným způsobem. I v případě Ivany Veberové, kde hodnocení vyznívá v principu příznivě, je forma nestydatě povýšená a nebyla by vhodná snad ani pro pochvalu snaživého žáčka. K hodnocení dalších umělců se ani vyjadřovat nebudu, neboť výpadů, jejichž jediným cílem je zranit a pošpinit je nejlépe si vůbec nevšímat. Jako člověka, který se řadu let sám aktivně věnoval hudbě, mě nesmírně uráží, že osoba, která nemá jakoukoliv aktivní hudebně-interpretační zkušenost, se cítí být povolána k soudům takového zrna.
    Pointa na závěr. Paní doktorku jsem osobně potkal jednou, a sice na lektorském úvodu k opeře Voják a tanečnice B. Martinů (rovněž z Plzeňského divadla), který proběhl při uvedení v pražském Národním divadle v rámci festivalu Opera 2015. Paní doktorka přišla pozdě, zato však již během chvíle na sebe upozornila všechny okolo stojící uštěpačnými poznámkami na adresu plzeňského dramaturga, popuzeně mlaskala, zkrátka rušila s maximálním nasazením. Každý má právo mít svůj názor a svůj názor vyjádřit. Je k tomu však potřeba úroveň a vzájemný respekt osob, které tak činí. Ať bych chtěl sebevíc, nemůžu respektovat a považovat za relevantní názory člověka, jehož ego a potřeba prezentace jeho vlastních, encyklopedických znalostí je taková, že ho nutí k chování, za které by každé dítě muselo dostat minimálně pohlavek.
    Nechci rozhodně tvrdit, že Olga Janáčková by neměla k věci opera co říct. Bohužel, zcela přehlíží vhodnou formu, obsah i cíl. Tím by, pokud snad nejsem příliš naivní, měl být podnět pro interprety, který mohou přetvořit v další a lepší díla. Nic takového se neděje. Nevidím nikde snahu o konstruktivní kritiku, jen rádoby vtipné, kousavé poznámky a povzdechy, jak je všechno bídné.
    Paní Janáčková, dovolte mi, abych si nyní povzdechl já. Velmi bych si přál, aby se hudební kritika stala opět oblastí důstojnou a hodnou zájmu kultivovaného člověka. Tímto Vás o to žádám.
    Zdraví Jan Rotrekl

      1. Milá paní Janáčková,

        jsem dalek tomu, abych někoho nenáviděl. Vyjadřuji pouze nesouhlas s Vašimi názory a přináším i argumenty, proč tomu tak je. Pakliže bychom odlišnost názorů vnímali jako nenávist, bojím se, že svět by byl poněkud nešťastným místem.
        Skutečnost je naopak taková, že se svým komentářem táži, kdo šlape na kuří oka Vám a zároveň se snažím najít cestu, jak se dostat z bulvárních útoků zpět k důstojnému hovoru o umění.

        S přáním pěkného dne
        Jan Rotrekl

      2. Dobrý večer, paní Janáčková. Tak si to tady pročítám a zjišťuji, že vaše hodnocení Libuše má s mým „pokusem“ o hodnocení (v blogu čtenářů)téhož tolik společného, že se v níže uváděných odpadních vodách pohybujeme zřejmě oba. Ve vaší společnosti je mi to obzvláště milé. Hodně zdaru! T. Hájek

      1. Nepřijde mi to. Myslím si, že pan Rotrekl nemá v Harmonii způsob jak reagovat a tak využívá prostor zde. Jeho komentář je více zaměřen na osobu paní Janáčkové a obsahuje tvrzení, která si z komentovaného článku „Plzeňská Libuše – ta druhá“ nelze vyvodit:

        „Z celé kritiky přímo čiší dotčenost celým představením a mezi řádky čteme ještě jakési “kyš, kyš”. Budiž, každý máme emoce. Hořkost paní Janáčkové je však taková, že ve svojí recenzi spíše nepodává zprávu o tom, jaké představení skutečně bylo, ale toliko o tom, jak moc je naštvaná.“

        1. Milý Zdeňku, diváku,

          ačkoliv jste již odpověď v podstatě dostal, považuji za slušné rovněž odpovědět za sebe. V úvodním odstavci mého komentáře píši, že reaguji i na kritiku v Harmonii, nikoliv výhradně na ni. Nežádám snad příliš mnoho, když se domnívám, že čtenář najde příslušný článek i ve zmíněném listu, bude-li o něj stát. Oba články se zabývají stejnou věcí. Moje reakce na řečené je jednotná a necítím tudíž potřebu ji zdvojovat. Ač tuto otázku vidím jen jako marginální problém, jehož smyslem je pouze zastřít pravé těžiště problému, omlouvám se, pokud jsem komentářem pouze k jednomu článku porušil snad nějaký dobrý mrav.
          K druhému bodu bych podotkl jen tolik, že na stránkách časopisu Harmonie vidím prakticky totožný “chlíveček” umožňující přidat komentář, dokonce s možností sdílení na facebooku. Pokud byste na tom tedy trval, rád přidám svůj komentář i tam.
          Zdraví JR

          1. Pokud napíšete: „Nyní ale k jádru věci, která mě přiměla napsat. …..V závěru svojí recenze v časopisu Harmonie uvádí ….. tak ja v tom tápu. Nad to si myslím že je vlastně skrytá reklama na konkurenční médium, ale to je starost administrátora.

          2. Milý Zdeňku,

            pokuste se prosím precizovat, v čem tápete. Rád Vám objasním, řeknete-li jasně co. Nechceme jistě sklouznout k onomu školnímu “čemu nerozumíš? – všemu”, tak bychom se nedobrali konce. Jinak nakonec s Vámi souhlasím a uvést komentář pouze zde byla chyba. V mém činu nebyl jakýkoliv marketingový záměr a proto s patřičnou poznámkou uvádím svůj první komentář i na stránkách Harmonie, abych snad jednomu žurnálu neukřivdil.

            Váš Honza

          3. omlouvám se ale lépe již to o co mi jde vyjádřit neumím

          4. Milý Zdeňku, milá Olgo,

            cílem celého mého textu není pouze snaha o očištění plzeňské Libuše, ale současně zamyšlení nad principy, kterými paní Janáčková pracuje, neboť je nemohu považovat za seriózní. Každému dílu můžeme vždy něco vytknout, to je bez diskuze. Považuji však za zarážející, že Olga Janáčková, hudební vědkyně, místo aby své kritiky stavěla na argumentech s pevnými, jak jen je to u umění možné objektivními základy, pouze vrší většinou škodolibé průpovídky či rovnou urážky. Nesnaží se ani o odbornou úroveň, ani o objektivitu.
            Mrzí mě, pokud mým formulacím nerozumíte, neboť to jsou upřímně míněné podněty k zamyšlení. Žádám-li sám o opuštění heslovitého a povrchního projevu, nemohu o to jistě žádat pouze v úsečných bodech. Bylo by pokrytecké dožadovat se čehokoliv, pokud bych nedovedl formulovat, co chci a proč.
            Zde chci rovněž vysvětlit, proč se moje reakce tak silně týká paní Janáčkové. Umělecké dílo je projevem tvůrce či tvůrců, výsledek jejich uměleckého cítění a záměru. Divák je s tímto konfrontován a vnímá dílo po svém. Od kritika se očekává vysoká odbornost a úroveň, do které je jeho vnímání vybroušeno. Kritik, který sleduje dílo a následně poskytuje výstup třeba v podobě recenze dílo do jisté míry zrcadlí – svým osobním pohledem, na základě svého způsobu poučeného vnímání. Svou reakcí ukazuje tedy automaticky i svou osobnost, stejně jako nám ji ukazují tvůrci díla. Jestliže to, co vidím v zrcadle Olgy Janáčkové jsou jen splašky, nejsem to ani já, ani umělci, kdo paní doktorku haní. Do těch kalných hlubin se noří pouze ona sama.
            Paní doktorko, odhalte mi prosím svůj postoj k řečenému. V opačném případě se ne neprávem může v mysli čtenářů uhnízdit myšlenka, že Vaše názory stojí na vodě a jsou tudíž bezcenné.

            Přeji Vám oběma báječný víkend!
            Jan Rotrekl

  2. Prijdou-li Vam ty nazory bezcenne nectete je. Inteligentni ctenar jiste sam posoudi, co relevantni je a co neni. Snaha o zneverohodneni Olgy Janackove je tak uporna az unavuje. Myslite, ze teda smime jeji texty cist nebo jsou ted na indexu? Demokracie je uzasna. O Libusi si kazdy muze myslet co chce, psat co chce. A neni moudre mu/ji to vymlouvat. VR

    1. Děkuji za Váš názor. Naprosto souhlasím, že každý může číst, co je mu milé, stejně jako každý může psát, co je mu milé (činíme tak vy i já). Patří k tomu však nutně právo vymezit se, pokud nesouhlasím. Pokouším se zde otevřít diskuzi, kterou rovněž chápu jako jeden z kamenů demokracie a jsem si vědom, že to mohu být já, kdo bude nucen svůj názor opravit. Jistě je i právem každého nabídku k výměně názorů odmítnout, ač soudím, že k umění a jeho hodnocení diskuze patří. Za bezcenné názory považuji pouze takové, které autor pronáší bez schopnosti a ochoty je obhájit, tedy bez vůle k diskuzi. Tvrzení, o němž se nediskutuje je dogma.
      V duchu demokracie si svá stanoviska ponechám, nebudu-li argumenty přiveden k jejich svobodné změně.

      Zdraví Jan Rotrekl

  3. Fajn. Opravujte a ponechejte. Ale vyrazy splasky apod.to je naprosto mimo realitu. A je treba se pani Janackove zastat. I kdyby napsala, ze inscenace nestala za nic, vubec za nic…tak myslim, ze muze a nikdo neni povinnen se zodpovidat a obhajovat. Pluralita nazoru je vymozenost. No a nekdo si dohleda text pani Janackove a jiny zase Vas. Tak bych to tak nechal. Chapu, ze realizacni tym nainvestoval mnoho usili a mnoho casu. No a proste nekoho to oslovilo a nekoho ne. Prijde mi to bezne. VR

Napsat komentář

Reklama