Plzeňská Traviata po půl roce

Glosa k repríze 28. března 2014 

Verdiho Traviata měla premiéru v Plzni v říjnu loňského roku a tehdy vzbudila scénickým ztvárněním režisérky Lindy Keprtové na scéně Evy Jiříkovské značně rozporné reakce. Nebyl jsem tehdy přítomen, tento operní titul znám až příliš, tím pro mne není toto znamenité Verdiho dílo natolik přitažlivé dramaturgicky, abych ho musel vidět po „sto třicáté“, použiji-li určitou nadsázku. Nyní, po půl roce, bylo pro mne motivem více obsazení, které se dle kuloárů v Plzni jeví jako zajímavé. A je ryze české, což je dnes na českých divadlech skoro rarita. Česká pěvecká škola se šestnácti konzervatořemi nějak neplní své základní zadání a mnoho sólistů operních divadel, jimi odchovaných, není moc vidět. Neodolal jsem, abych se o dozvucích přesvědčil na vlastní uši. A s tím se zajisté sveze i zrak, coby druhý smysl, zúčastněný při vnímání žánru opery. Snad i zvědavost, co vlastně v Plzni způsobilo psychózu do takové míry, že se i šéf plzeňské opery vymezoval v tisku oproti recenzím v tištěných médiích. Na druhé straně ale zase bezbřehá chvála, což bývá u nás obvyklé. Neb v Čechách platívá okřídlená věta basisty Karla Petra : „Řekni mi, kdo jsi, a já ti prozradím, kterak budeš hodnocen…“ A tak jsem se motivoval, že rád uvidím s jistým odstupem času, co vlastně tolik neuspělo, ale vlastně i uspělo zároveň… Protipólná vidění se mi stala lákadlem. Moc hezké bylo, když mi hned před budovou divadla sdělovala moje bývalá paní profesorka z gymnázia, která již chodí do divadla v Plzni čtyřicet let, že jde na Traviatu „s hrůzou v duši“, co ji čeká. Že se v Plzni šíří cosi o hororu à la Traviata. Ale má předplatné, tak nechtěla vynechat.Traviata je předním dílem okruhu takzvaných “trvalek”, to jest operních děl, jichž je zhruba třicet a stále se ve světě opery opakují, tak trochu dokola. A opakovat se zřejmě nadále budou. Verdiho Traviata patří dokonce mezi těmito trvalkami k nejhranějším titulům vůbec. Síla hudebního zpracování, invence, přímo gejzír melodických nápadů je pro dílo charakteristický. A zejména hluboká realita postav Dumasova románu Dáma s kaméliemi, jako obzvláště silné předlohy, má neobyčejnou míru vnitřní pravdivosti. Posluchači to vycítí mnohdy instinktem, nemusí mít hudební vzdělání. Obliba tohoto díla není ani v nejmenším náhodná. A zajisté jí zároveň napomáhá slabá invence řady snaživých titulů oper soudobých, které ne a ne toto pevné společenství rozšířit.

V popředí zajímavé reprízy stálo hudební provedení. Dirigent Tomáš Brauner vedl orchestr s citem, v gestu exaktně. Líbila se mi jeho svižná tempa i snaha o dynamická odstínění. Orchestr prokazoval zejména ve smyčcových skupinách kompaktnost zvuku, zaujal již v místech členění základního tragického tématu díla. Pravda, přiznávkový typ doprovodu není právě u Traviaty složitý. Ale v jednoduché, průzračné harmonii na sebe kazy rády nejvíc poukazují. Hra orchestru byla i po dynamické stránce silné pozitivum tohoto večera. Pěvecké obsazení bylo v rukou českých umělců, což je dnes již vzácné, s jedinou výjimkou malé role doktora Grenvila.

V trojici klíčových rolí opery vynikal Richard Samek v roli Alfreda, sympatickou jevištní suverenitou projevu, schopností působivých mezza voce a pian v obou duetech s Violettou, ale také v závěru árie ve druhém dějství. Zároveň i věrohodným dramatickým akcentem ve třetím dějství („Ogni suoaver tal femmina“). Výkon mladého pěvce byl pro mne milým překvapením právě pokrokem v jistotě technického zvládnutí role. Ta sice je, pravda, o malou tercii v rozsahu nižší než třeba nedávný Gounodův Faust (pokud se vynechá stretta a pokud nepočítám nepovinné bé na závěr přípitkové vstupní scény, které Verdiho partitura nepředepisuje). Byl to nejlepší výkon mladého umělce, který jsem od něho dosud slyšel, pěvecky i herecky. A měl jsem z jeho výkonu upřímnou radost.Lucie Kašpárková v titulní roli má pro velmi náročnou partii působivý zjev, přesvědčivou míru jevištní sdělnosti v přirozenosti projevu a ve vnitřní pravdivosti výrazu. Nadějný projev ale na předělu velké árie v prvním dějství pokazilo náhlé obtížné hledání polohy v a capella místě Recitativa a Allegra, na chvíli hledaném nasazení béčka na slůvku „gioir“.  Tím asi následně vysoká poloha jdoucí v bězích až ke kulminačnímu Des znervózněla, nejen v závěru prvého dějství, ve slavném Allegru con briu  („Sempre libera“). Méně perlivé koloratury se pojily celkem logicky s intonační nejistotou, což bývá u pěvců vždy technickou záležitostí. Viděl jsem mladou umělkyni poprvé, neradno dle jednoho výkonu posuzovat, třeba jindy je více „posvícení“, jak se v Čechách praví. Dnes by jí z Verdiho odkazu patrně více „ležela“ Amélie nebo Desdemona než prekérní koloratury Violetty, zatím ještě v této chvíli bez technického nadhledu.Roman Janál je zkušený barytonista velmi průrazného hlasového fondu a roli otce Germonta jsem s ním shodou okolností viděl na Smetanově Litomyšli v klasicky laděné inscenaci Národního divadla. Zdál se mi v ní celkově více „doma“ než v plzeňské inscenaci, kde se zřejmě musel do některých detailů režie nutit. Klíčovou árii „Di Provenza il mar, il suol chi dal cor ti cancellò?“  zazpíval na pěkné úrovni, oproti Praze ji ale více výrazově akcentoval v jednotlivých slovech, někde na úkor větší legatové vazby. Ale v poloze se všemi vysokými Ges spolehlivě posazenými. Vedle klíčového tria má Verdiho opera řadu druhooborových partií, které se ale vždy tradičně obsazují renomovanými sólisty. Vynikl zejména Grenvil charismatického Jevhena Šokala a Jan Ježek v roli Gastona znělým tenorovým hlasem, v prostoru velmi nosným, ale i jevištní přirozeností. V roli Flory se představila Jana Foff Tetourová, jako Annina Radka Sehnoutková. Barona Douphala interpretoval Jiří Hájek, markýze Michael Kubečka.

Režie Lindy Keprtové byla v recenzích po premiéře loni probírána, jak jsem hned v úvodu naznačil, z vícera různých pozic. Není účelem glosy na x-tou reprízu oživovat tyto diskuse, ale spíše upozornit na pěvecké výkony a stabilitu hudební produkce, která je ostatně v žánru opery vždy tím nejpodstatnějším. Kdysi jsem ve čtrnácti letech hltal Dumasův román v noci jedním dechem a poté viděl premiéru a skoro všechny reprízy pěkné Jernekovy Traviaty zrovna v Plzni. Tehdy jsem si konfrontoval román následně s klasickou Jernekovou režií. Nevím, co bych tehdy, ve zmíněném věku, kdy jsem šel ještě více po ději, řekl na emotivně laděnou symboliku soudobé inscenace. To říkám proto, že nemohu akceptovat různá sdělení v tisku, že údajně ten, kdo vidí právě tuto inscenaci poprvé, přijme ji spíše bez problémů. A naopak, kdo Traviatu vidí jako já, řekněme, po stopadesáté druhé, tak je nespokojen. Za sebe řeknu bez skrupulí, že tato režie byla pro mne mnohem lepším řešením než mnohé jiné, hrozící zastaralou veteší klišé, kdy pěvci své árie i dueta  pějí na rampě, aby byli co nejvíce slyšet, s minimem vztahů a minimem dynamiky pohybu. Málem již s chytáním se za srdce à la devatenácté století. Tak to zaplať Bůh za inscenaci, která se snaží zobrazit vnitřní realitu výrazu díla, bez názorné realistické popisnosti, ale zároveň s logicky vedenými postavami. Živé výtvarné obrazce velmi exaktních forem jsou působivé. Muselo stát spoustu úsilí ve zkouškách, aby se tohoto výtvarného dojmu dosáhlo. A vyžadují neobyčejnou kázeň zúčastněných na jevišti.Verdi sám označil Dumasův skvělý námět svému libretistovi Piavemu jako „jednoduchý, přímočarý děj, ale plný velkých vášní, což je přesně to pravé, co potřebuji“… Na rozdíl od mého pocitu četby Dumase měl sám velký Verdi děj kupodivu za jednoduchý, ale ony silné vášně mu pro hudební zpracování doslova učarovaly. Čili sám Verdi okleštěnou dějovou linii, oproti románu i hře A. Dumase ml., neměl za podstatu.

Umění není exaktní disciplína jako matematika či fyzika. Ony bičované vášně jsou tím rozhodujícím motivem pro Verdiho. Proto mne zaujal režijní pohled akcentující faleš dnešní společnosti, bez výmluv na historicky danou „vyšší“ smetánku doby Paříže devatenáctého století. Děj není totiž líčen historicky, ale v době současné. On tenhle typ rádoby vyšší, leč hnusně pokrytecké společnosti plné falše, pomluv, drbů, s loutkami přepychem zhýčkaných dam, kde muži předstírají čestnost a charakter pod maskou ryzího prospěchářství… A kterému naše ctnostná doba říká  „pragmatismus“… Ve smyslu silného výrazu hry Václava Havla Odcházení. Zřejmá symbolika obrazů této novodobé společnosti, uchopení její vnitřní reality v uměleckém výrazu, byla pro Lindu Keprtovou zásadní.

Obdivoval jsem kázeň členů sboru, kteří v aranžmá daný exaktní řád dodržují tam, kde bych čekal na repríze po půl roce již rozvolněnost a improvizaci. Bravo! Jistě, že bych vedle dobrého globálního dojmu napsal vzápětí subjektivně laděný traktát dílčích otazníků. Ve smyslu bonmotu samotného Alexandra Dumase ml., že život je krásný, leč záleží na tom, skrze jakou skleničku se na něj díváme… Ať je to osahávání Violetty otcem Germontem při přednesu textu, jehož obsah sahání po prsou Violetty prostě nijak neodpovídá, kdyby odpovídal, nic proti tomu (slova zde hovoří o „dceři s andělsky něžnou tváří, kterou mi seslal Bůh“). Asi po vzoru nedávného přenosu působivé inscenace z Met s Dessay, Polenzanim, Hvorostovským, zase zde nestačí vize a představy Alfreda v jeho krásné árii. Publikum je zřejmě bez fantazie, tak je v árii přítomna Violetta fyzicky, jako představa, fantazie, sen. V závěru árie na ni Alfred naléhá, s mezza voce v koncové frázi, které si jevištní akce doslova vynucuje. Polenzani zase při árii v Met byl ve slipech, oblékal si kalhoty, zapínal poklopec v dechově zrovna prekérních frázích. Slovy Beethovena bych řekl: Muss es sein? V tom je snad cosi „moderního“? Já bych řekl, že je to spíše zbytečné, že to má funkčně  pramalý smysl. V duetu ve čtvrtém dějství, dalším slavném hitu opery, opět Alfred s Violettou leží na zemi v sexuálně laděné motivaci. Proč ne? Ale těžce nemocná žena těsně před smrtí, a Alfred má vůči ní zrovna v tomto momentu sexuální touhy? Text o Paříži, kterou spolu opustíme, aby se nemocné zdraví vrátilo zase zpět… Jsou to v globálu drobnosti, jen výběrem některých detailů poukazuji na subjektivně cítěné nesoulady mezi výrazem textu a hereckými akcemi. Doba je brutální, takže musí otec Germont, jak jinak, než Hvorostovskij v Met, vychovávat Alfreda ne noblesním odsudkem, ale ranou do brady, po níž, zase jak jinak, jde Alfred ihned k zemi. A zase se mi vkrádá Beethovenovo: Muss es sein? Na straně druhé jsem však vydržel celé představení v maximální pozornosti a napětí, až jsem se sám divil. A zmíněné čtvrté jednání pro mne vyznělo reálně, bez onoho sentimentu, často v minulosti vnímaného. Na druhé straně očekávané slzení publika kolem mne se v Plzni nekonalo, kapesníčky obecenstvo vzácně nevytahovalo. Také asi cítilo odklon od přebytečného sentimentu.Chtěl bych poukázat právě na této repríze, kdy se již čas inscenace začíná nachylovat, že obvyklé dělení na moderní či klasické inscenace je velmi nepřesné. Byť je to dnes „in“ a dosti v módě. Buď je inscenace sdělná, emotivní, chytlavá, působivá, nebo nikoli. Lhostejno, zda se děj přesně interpretuje v době námětu nebo je přenášen do obvykle neurčité doby. A režie ze všech složek opery nejvíce podléhá subjektu. Právě z tohoto důvodu mne leckterá místa, s textem v určitém v rozporu, nijak zvláště nevadila. Zmiňuji je, ale pokládám je za marginálie. Ve čtrnácti letech byl pro mne vývoj děje v opeře mnohem důležitější než dnes, v okruhu právě těchto belcantových „trvalek“. Víc jsem byl nemile překvapen intonačními nepřesnostmi v triu sólistů, ty již subjektu nepodléhají jako režijní výklady, ty buď jsou, nebo nejsou. Tak jako ladění orchestru, jeho zvuková kompaktnost, rytmická přesnost, podobně intonace a homogenita sboru (sbormistr Zdeněk Vimr). Buď je, nebo není. Muzikanti, pěvci, natož dirigenti, vázaní přísně zápisem autora, to mají těžší. Když někde chybí tón, či je intonačně postižen, těžko již to svádět na subjektivismus. Což byly ale složky, na něž může být opera v Plzni hrdá, když si vezmu náhodně zvolenou x-tou reprízu, kde se již žije ze zažitých mechanismů,  které ale postupně s reprízami mohou zeslabovat nazkoušené reflexy. V případě glosované reprízy to tak nebylo. Sbor a orchestr pod vedením mladého Tomáše Braunera odvedl obdivuhodnou práci, u sólistů již to tak jednoznačné nebylo, jak jsem si před představením velmi přál.

Zbývá dodat, že vzdor fámám o inscenaci typu „hororu“ bylo auditorium Velkého divadla v Plzni zcela zaplněné. Jak vidět, tak i negativní charakterizace jsou pořád reklamou, nejhorší bývá v kumštu mlčení…  A tak aby se po vášních, následujících loni po premiéře nemlčelo zase o Traviatě v Plzni příliš dlouho, vynasnažil jsem se přispět jinak modifikovaným úhlem pohledu, který nechce být recenzí, na jednu z řady repríz.

Hodnocení autora glosy: 75 %

Giuseppe Verdi:
La Traviata
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Orchestr Divadla J. K. Tyla
Sbor opery Divadla J. K. Tyla
Premiéra 19. října 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 28. 3. 2014)

Violetta Valéry – Lucie Kašpárková
Flora Bervoix – Jana Foff Tetourová
Annina – Radka Sehnoutková
Alfréd Germont – Richard Samek
Germont – Roman Janál
Gastone de Létorières – Jan Ježek
Baron Douphol – Jiří Hájek
Markýz d´Obigny – Michael Kubečka
Doktor Grenvil – Jevhen Šokalo
Giuseppe – David Cody

www.djkt-plzen.eu

Foto Pavel Křivánek