Po kolejích do opery

David Chaloupka, 05.04.2015 14:00

aneb Jak jsem nešel a pak přece jen šel do Stodolní
Cestopisně-operní črta

Fenomén operních víkendů konečně zasáhl i Čechy. Ale proč se ale hned rozjíždět do Curychu nebo do Milána. Zkuste se vypravit třeba jenom do Ostravy, kde Národní divadlo moravskoslezské připravuje některé víkendové programy tak, abyste v sobotu a v neděli zhlédli nejen jejich nejlepší představení, ale také dramaturgické lahůdky z operního repertoáru, které jinde (ani doma, a často ani v blízkém středu Evropy) vidět nemůžete.12:19 Odjezd z Hlavního nádraží. Ceny a dojezdové časy jsou u několika dopravních společností srovnatelné, zvláště pokud u Českých drah disponujete slevovou kartou. Takzvaná cenová válka výrazně stlačila ceny právě na trase Praha – Ostrava. Zvolili jsme České dráhy, spíše z důvodů vyhovujícího odjezdového času.

Odjíždíme přesně, ale zcela přeplněným vlakem, i když mě pokladní ujišťovala, že sobotní polední spoj do Ostravy nebývá nikdy přeplněn. Takže dnes je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Doufám tedy, že jediná. Kupé zoufale přetopeno. Kamarád usilovně studuje obsah Ohnivého anděla z Opery Anny Hostomské. Před týdnem si ode mě vypůjčil i stejnojmenný Brjusovův román, který ho zatím nenudí. Rada 1.: Do Ostravy si kupte i místenku.

12:36 Zjišťujeme letmo nadhozeným dotazem u průvodčí, zda vlak disponuje také restauračním vozem. Nikoliv. Chudáci spolucestující, co jedou až do Žiliny. Rada 2.: Vybavte se občerstvením na cestu. I před operou vyhládne.

13:03 Přijíždí vozík s občerstvením. Dáváme si kávu, jejíž cena nás udiví. 10 Kč (slovy deset korun) ovšem odpovídá kvalitě, v tomto případě součtu cen obalu, míchátka, cukru a mléka v bistru. Rada 3.: Nedávejte si ve vlaku kávu, ale pokud musíte, objednávejte si čaj.

Pospávání a čtení všeho, co mi padlo pod ruku. Také psaní začátku tohoto článku (proboha o čem mám psát?).

15:45 Příjezd do stanice Ostrava-Svinov. To není ale ta správná zastávka.

15:50 Ostrava Hlavní nádraží. Pouhých pět minut zpoždění. Úžasné. Nenechte se zastrašit nadchody z nástupišť, vlastní nádražní hala vypadá mnohem lépe a nabízí řadu stánků, s tím co potřebujete. V sobotu je výběr ale omezený.15:52 Před nádražím stanoviště taxíků. Taxikář nás velmi ochotně a rychle za 170 korun doveze do hotelu Harmony na Mariánských Horách. Vydání účtenky bez problémů. Pomáhá se zavazadly.

15:53 Hotel je nově renovován. Zvenku působí snad trochu fádně. Uvnitř nás čeká s úsměvem velmi příjemná recepční. Zápis proběhne během dvou minut. Vše vysvětlí za další dvě minuty.

15:57 Hotelové pokoje jsou menší, ale dobře a účelně vybavené. Perfektně čisto. Ze šestého patra, kde bydlím, zajímavý výhled na město, které určitě neslyne právě urbanistickou čistotou.

16:00 – 16:30 Sprcha, převlečení do obleku.

16:32 Jak se dostat do centra? Recepční poradí jet tramvají. Jsou to pouze čtyři stanice. Lístky je možno koupit v automatu nebo u řidiče tramvaje. Automat nenalézáme.

16:37 Přijíždí tramvaj. Žádáme korpulentní řidičku o nákup dvou lístků do centra v ceně 16 korun. Ta se na nás hrubě oboří, že má jen hodinové lístky za 30 korun. Trochu šok, ani tak z té ceny, ale jak s námi jedná. Hlavně, že to turistům v oblecích ukázala, když nevědí, jak to tady chodí… Poněkud pak ztrácí čas, když je marně hledá v taštičce na přístrojové desce. Pak nemá drobné, takže se složíme. Za zpozornělých pohledů cestujících jedeme šest minut do centra na konečnou. Rada č. 4: Kupte si lístky v automatu, zachováte si tvář i drobné. Tramvaj zastavuje přímo u budovy Divadla Antonína Dvořáka (takový nese nápis, i když z boku budovy naleznete pomník Bedřicha Smetany). Budova má trochu bizarní moderní přístavbu pro technické zázemí, působí opraveně.Šok vás čeká při pohledu naproti, podél příjezdové trati tramvaje je několik domů zcela vybydlených se zatlučenými okny a dveřmi, zjevně už několik let opuštěných.

16:55 Před operou je třeba se najíst. Náhodně vybraná restaurace Astoria na centrálním Masarykově náměstí neoslní stylovým designem, ale nabídne slušné jídlo z obsáhlého jídelníčku, který také obsahuje několik balkánských specialit.U vchodu neočekávaně potkáváme staršího vousatého zarytého operního fanouška z Prahy, se kterým zkřížil cestu určitě každý pravidelnější návštěvník opery v Čechách. Poznávací znamení: kroksy v létě i v zimě.

18:00 Vyzvedáváme lístky v pokladně. Ochotná a příjemná je pokladní, stejně jako celý personál v divadle. Divadlo je pro mě trochu tajemné, nemohu si po skoro dvaceti letech vybavit stavební dispozici.

18:03 Trochu se vzpírám jít na úvodní slovo k opeře. Krátká přednáška místního dramaturga Daniela Jägera je ovšem k věci a diváka neznalého náročného opusu uvede do historie díla. Možná by se ještě mohl trochu věnovat i režijní koncepci (později zjistíme, proč to neudělal). Proslov si krátím popíjením campari s grepovým džusem, spojení bufetu a přednáškového sálu je výborné! Úvod je bohatě navštíven, lidé dokonce musejí stát, ale prostor je členitý a s velmi dobrou akustikou pro mluvené slovo. Můžete si také zkrátit čas prohlídkou výstavy Fantóm Nejedlého Jiřího Surůvky v přilehlých prostorách. Ale raději to neriskujte (mluví ze mě profese galerijního kurátora).

18:20 Úvod končí. A na co to vlastně jdeme? Aha, to jsem ještě nenapsal – dnes se hraje Operní událost roku (jak zní slogan divadla), tedy Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva, který je teprve po třetí uváděn na českých scénách.

18:25 Dopíjím koktail a přesouvám se na místa na balkón. Hlediště je menší, ale prostor je opraven a působí nesmírně útulně. Program nečtu, protože jsem si zapomněl brýle na blízko.

18:31 Dirigent Robert Jindra nastupuje za dirigentský pult. A Ohnivý anděl začíná (28. března). Hudební nastudování Roberta Jindry vás ohromí mohutným nádherným zvukem. Velké obsazení orchestru zabírá do posledního místa orchestřiště , které je až nezvykle hluboko zapuštěno pod jevištěm (trochu jako Bayreuth, připomíná kamarád, zapřísáhlý wagnerián). Akustika na balkóně je vynikající, ale mohutnost zvuku je snad až příliš velká na toto menší divadlo. Ale orchestrální vlny, které prostupují divákem, jsou velmi intenzivně vnímány. Dnes večer v roli Renaty vystupuje poprvé ruská mezzosopranistka (!) Elena Suvorova, jejíž témbr je velmi příjemný a střední a nižší poloha se velmi dobře poslouchají. Z počátku představení bojovala se zjevnou trémou. Místní divadlo dokázalo pro tuto roli, která je považována za mezní, získat hned tři představitelky. Přes některé drobné intonační a deklamační chyby (které neznalý divák přeslechne) podala tato ruská pěvkyně úctyhodný výkon, v závěru ale již bojovala s úbytkem sil a místy si part nenápadně „transponovala“ níže. Přesto jde o výjimečný výkon v mimořádné roli. Pochvalu zaslouží představitelé všech ostatních rolí. Režie Jiřího Nekvasila nabízí silná a slabá místa, která se ovšem ve výsledku nespojí ve výrazný celek.

Režijní koncept vás neurazí, ale ani nenadchne. Zásadní jednotící téma není vůbec v inscenaci nastoleno, řada scén je pojata jako ilustrace libreta, kterou přečte divák i bez hlubší znalosti románové předlohy nebo příběhu. Nudně a nevýrazně je pojato první jednání v hostinci, které se pokouší oživit až příchod (vlastně příjezd) Věštkyně (vokálně přesvědčivá Eliška Weissová) v jakési spodní části sarkofágu na kolečkách. Divadlo v Ostravě sice neuvádí momentálně Aidu, ale z hlediska úspor bych o tom v příštích sezonách uvažoval. Druhé jednání s využitím symbolické klece, která odděluje Ruprechta (spolehlivý Martin Bárta) a Renatu od okolí (nebo vyjádření pokračujícího Renatina šílenství), je mnohem zdařilejší. I výtvarná stránka celé inscenace (scéna Petra Matáska) kolísá mezi dobrými nápady a klišé. Za nejlepší považuji čtvrté dějství s výstupem Fausta, Mefistofela a Kašpárka, pojaté jako zvětšené pimprlové divadlo s lidovou verzí legendy o doktoru Faustovi. Tento obraz dává určité (i když ironické) odlehčení celé inscenaci a působí jako zábavné intermezzo. V pátém dějství působí monumentálně výstup Inkvizitora (Peter Mikuláš s nepřeslechnutelným distonováním). Závěrečná extáze a orgie jeptišek je příliš krotká a výrazově není vůbec ve shodě s „hudebním výbuchem“ Prokofjevovy partitury. Do prostřednosti padají i kostýmy místní zkušené výtvarnice Marty Roszkopfové, která sice dobře pracuje s barvou na oddělení jednotlivých ideových rovin příběhu, ale zároveň se nechává zlákat příliš lesklými metalizovanými textilními materiály pro kostýmy Agrippy z Nettesheimu a Heinricha, které působí jak ze sedmdesátých let dvacátého století v době největšího boomu těchto látek a v celé inscenaci při silném bodovém svícení působí lacině. Přesto všechny drobné výhrady jde o mimořádnou inscenaci, která především hudebně je skutečnou událostí roku. V době zvýšeného zájmu o meziválečnou kulturu jde o vzácnou příležitost poznat intelektuální dosah Prokofjevova génia. Nejen hudebního, ale také libretistického, protože oproti románu textová předloha je velmi konzistentní a soustředěná.21:28 Konec představení. Nápad, že bych se šel podívat na noční život do Stodolní mi po tomto představení najednou připadá poněkud nepatřičný. Doprava do hotelu bez problémů. V posteli si čtu konečně program s několika zajímavými příspěvky a výbornou fotografickou přílohou. Formát a grafika jen nápadně připomínají programové brožury Národního divadla před několika lety…

Neděle7:50 Po změně času je vstávání obtížné. Hotelová snídaně je ovšem bohatá a zvedne nám náladu. Při ní je potřeba rozřešit otázku, co s časem před představením. Rozhodujeme si prohlédnout město, navštívit Galerii výtvarného umění, kde je nyní instalována nová instalace sbírky evropského umění a také se jít podívat do proslulé Stodolní ulice, kterou známe jen z dokumentárních šotů v televizi. Rada č. 5: Zkontrolujte si všechny otevírací doby památek a institucí, které chcete navštívit.

11:05 Loučíme se v recepci, která nám velmi laskavě zanechává v úschově zavazadla až do odpoledne.

11:15 Odjíždíme tramvají do centra tentokráte bez problémů.11:25 Obcházíme centrum města, místy v dosti bídném stavu. Otevřené je Muzeum Ostravy, ale zrovna nenabízí lákavou výstavu. Řada krásných domů poslední čtvrtiny devatenáctého století a počátku dvacátého století vyniká vysokou architektonickou úroveň, bohužel u mnoha také padá omítka v kusech. Zdá se, že vedle stavebních firem, které prosperují spíše v sousedících čtvrtích (moderní Karolinka), tak zde největší zájem je o firmy s drátěnými sítěmi zachycujícími padající omítky. Některé budovy jsou pomocí nich zcela zakonzervovány.

12:25 Obešli jsme centrum. Zklamání nám přináší návštěva Galerie výtvarného umění v Ostravě. Vrata zůstávají zavřená, přehlédli jsme vývěsku formátu A4 s přípisem, že galerijní prostory včetně stálé sbírky zůstávají až do 2. dubna uzavřeny. Funkcionalistická budova galerie s použitím režného zdiva a velkých střešních prosklených ploch je krásná, ale můžeme ji tedy jen obdivovat zvenku. Nezbývá než se vydat do Stodolní.

12.55 Trochu bloudíme, ztratili jsme směr, ale v historickém centru není možné snad ani zabloudit. Nacházíme Stodolní ulici.12:56 Stodolní ulice ve dne je jako tržnice v noci. Několik ospalých uklízečů zatahuje popelnice a poklízí nepořádek z předchozí noci. V pátek a v sobotu večer je totiž na Stodolní největší provoz. Ulice působí jako pohled ráno do zrcadla s kocovinou – raději se nedívat. Žádná restaurace není otevřená, až nacházíme restauraci ze sítě Potrefená husa. Část pro nekuřáky je v tomto čase uzavřená, no nedivím se, že se Ostravě „tak špatně dýchá“. Obsluha a jídlo ovšem velmi slušné a rychlé. Rada č. 6: Pokud chcete poznat místní gastronomické speciality, vytipujte se předem na internetu vhodné restaurace.14:28 Odchod do centra a zkusíme dojít pěšky zpět do hotelu. Nezabloudili jsme. Ostrava nabízí také řadu zajímavých soch a především mnoho architektonicky cenných vil silně pod vlivem německých secesních architektonických škol. Nevzal jsem si průvodce, ani nezajistil prohlídku na šachtách, kde jsou organizovány tour po industriální architektuře. Moje chyba.15:10 V hotelu se ještě převlékáme. Recepční je stále velmi milá a profesionální.15:30 Tramvají opět do centra, kde jsme si na Masarykově náměstí vyhlédli roztomilou „Cukrárnu u Babičky“. Útulný, snad trochu příliš sladký prostor. Nabídka slibuje domácí zákusky, které vypadají nádherně. Ale opravdu jen vypadají. Vyzkoušeli jsme dva, a oba byly vysoce přeslazené. Kromě sladké chuti necítíte prakticky nic. Káva obstojná.16:30 Odcházíme do divadla, kde si počínáme už jako staří mazáci. Sedíme dnes v přízemí ve čtvrté řadě, kde je zcela jiná akustika než včera na balkóně.

17:03 Začíná Maria Stuarda Gaetana Donizettiho (29. března). Diriguje Marek Prášil, který hned překvapuje rychlými tempy. Právě tempo se ukazuje jako hlavní kámen úrazu v celé inscenaci, protože pod takovým dirigentem nemají zpěváci opravdu čas předvést něco z belcantového zpívání. Dramatické uspěchané pojetí pak nutí zpěváky do expresivního vokálního projevu, který s partiturou není příliš slučitelný. Donizettiho opera je především zpěvácky vděčným dílem, o čemž nás přesvědčily obě hlavní představitelky. V prvé půli večera dominovala jako Alžběta I. mladá mezzosopranistka Michaela Kapustová s výbornými vlohami pro ozdobný zpěv, v druhé půlce pak jako Marie Stuartovna zkušené Agnieszky Bochenek-Osiecké, která jak se zdá pomalu přechází od koloraturních rolí k jinému repertoáru. Sopranistka rostla v roli od scény ke scéně, dokázala vybudovat vokální obraz hrdinky, aby v závěru dosáhla nebývalé tragické působivosti. Její hlas působí velmi příjemně, jen několik nejvyšších tónů nezaznělo v ideální kvalitě. Výkony obou dam zaslouží obdiv. V mnohém za nimi zůstaly výkony pánských sólistů. Lyrický tenorista Philippe Do, známý z mnoha pražských inscenací, snad měl raději ohlásit indispozici. Jeho krásný hlasový materiál byl jak tempem dirigenta, tak zřejmě z dalších příčin nucen k neustálému forsírování a nehezkým ostrým vysokým tónům. Martin Gurbaľ se sice nepotýkal s vokální stránkou role, ale herecky byl zcela nevýrazný. Marián Lukáč jako Cecil odvedl svůj part herecky i vokálně bez větších výhrad, ale stejně jako ostatní sólisté doplatil na slabiny režie.

Talentová režisérka Linda Keprtová, v současnosti velmi vytížená, se zdála ideální volbou pro tuto „ženskou“ operu. Výsledek se ale ukazuje režijně jako dosti nepřesvědčivý. Jako v jejích dalších inscenacích (kromě velmi zdařilé Foerstrovy Evy) nedokáže důsledně sledovat téma, režijní koncept se rozpadá na scény, ve kterých zvolené téma rezonuje silně, a pak na scény, ve kterých téma diváci ani netuší. Její sklon k manýře a ornamentu (v tomto případě spojovací výstupy skupiny „herců alžbětinského divadla“, spíše však kejklířů té doby) vlastně zeslabuje celý účinek inscenace. Některé režijní nápady jsou velmi dobré (například scéna se slepými zrcadly), pokud by nebyly nadužívány pro příliš dlouhou dobu, až se stanou nudnými. Vedení sólistů je poněkud prvoplánové, představa Alžběty I. v tomto režisérském pojetí by snad mohla vyvolat až intervenci britského zastupitelství. Režisérka totiž zcela pomíjí královnu jako vladařku, a od začátku ji interpretuje jako zhrzenou a pomstychtivou ženu na pokraji hysterie. Pokud ale chybí v pojetí takového charakteru potřebný kontrast, propadá se postava do nudného stereotypu. Diskutabilní je také výtvarná koncepce inscenace (scény a kostýmy Eva Jiřikovská). Kostýmy se sice volně váží tvarově k alžbětinské módě, ale barevně působí jednotvárně. Horší je to se scénou, které dominuje obrovská kovová konstrukce (koruna, vězení, klec; neviděli jsme to už někde?) postavená na točně. Stavba sice zajistí efektní finále, ale v řadě scén máte pocit, že sboru spíše překáží. Použití dětských statistek považuji pak z režijního hlediska trochu jako úlitbu divákům. Vcelku nabídlo toto představení výrazné pěvecké výkony obou sólistek. Inscenace ale po režijní stránce přesvědčivá není.

19:30 Představení končí. Rychle vyzvedáme zavazadla ze šatny. Nasedáme na taxík a odjíždíme na ostravské Hlavní nádraží. Cesta trvá asi deset minut. Rada č. 7: Objednejte si taxi předem.20:12 Přesný odjezd vlaku Českých drah do Prahy. Místenka opět nutná. Cesta probíhá bez problémů. Dokonce několikráte přichází muž s vozíkem s nápoji a drobným občerstvením.