Po tři desetiletí byla jednou z hlavních tváří českobudějovické opery

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nechce se ani věřit, že by dlouholetá sólistka opery Jihočeského divadla České Budějovice Naděžda Honzíková oslavila 21. července kulaté jubileum. Čas letí jako bláznivý, jak nám zpívá Karel Gott v jednom ze svých hitů… Naděžda Honzíková se kulatého jubilea nedožila. Zemřela v ústraní před třemi lety, 4. října 2013. Zůstane zapsána v naší divadelní historii jako osobnost, která je úzce spjata s působením v Plzni a Českých Budějovicích. S řadou významných rolí, ale také podivuhodnými oborovými exkurzemi, v průběhu kariéry věru často nevídanými. Divadla byla v době její kariéry ansámblová, tedy veškerý repertoár musela obsáhnout vlastními silami, vůbec ne s hosty. Ti byli třešničkou na dortu ve volných představeních, nikoliv součástí produkcí, hraných pro abonomá. Z pohledu dneška je až neskutečné, jak univerzální museli oborově pěvci být. Tato organizace divadel ale vládla v celé Evropě, u nás de facto beze změn od éry Karla Kovařovice v Národním divadle po devadesátá léta minulého století, aby bylo jasno, že nešlo o nějaký dobový výmysl. Obdobně jako fakt, že se zpívalo v jazyce té které země, u nás tedy v češtině, v Německu v němčině, v Dánsku v dánštině.

Naděžda Honzíková, původním jménem Hympánová (narodila se 21. 7. 1936 v Praze), byla v letech 1959-1963 sólistkou plzeňské opery. Musela být již za studií na Pražské konzervatoři obrovským talentem, formujícím se pro koloraturní sopránový obor. Získala dvě čestná uznání prvého stupně na mezinárodní soutěži Pražského jara! V Plzni byla přijata tehdejším šéfem opery Bohumírem Liškou právě na koloraturní obory, v nichž byl obsažen i subretní obor. Osobně si dokonce pamatuji na kreace Naděždy Hympánové v rolích Smetanovy Esmeraldy v Prodané nevěstě, Zerliny v Mozartovu Donu Giovannim, na roli Pasáčka v Janáčkově Její pastorkyni, či hlavní roli Opičky v Pauerově Žvanivém slimejšovi. Představila se i v technicky náročné Verdiho Gildě v Rigolettovi, jehož titulní postavu tehdy v Plzni ztvárňovali barytonisté Josef Hořický a Karel Křemenák.

Velké divadlo Plzeň (foto archiv)
Velké divadlo Plzeň (foto archiv)

V Plzni se osudově setkala s významným basistou Jaroslavem Honzíkem, oblíbeným pěvcem klíčových basových rolí českého repertoáru. Setkání a spolupráce s ním byla završena svatbou a změnou příjmení.

Přišel rok 1963 a Bohumíru Liškovi se naskytly dvě sopranistky podobného oboru – Eva Csapková a zejména Naďa Šormová, která se mu do výhledu dramaturgie patrně lépe hodila. Došlo k situaci, kdy oba manželé Honzíkovi společně zamířili z Plzně do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde byl o jejich oborové zaměření zájem. Jako student gymnázia v Plzni a člen Kruhu přátel hudby jsem tehdy vznesl dotaz na šéfa opery Bohumíra Lišku, proč musí odejít výrazný basista Jaroslav Honzík, tehdy skvělý Basilio Theinovy inscenace Rossiniho Lazebníka. Liška, asi překvapen tak přímou otázkou na besedě, odvětil: „Pan Honzík nedostal výpověď, odchází do Budějovic o své vůli, motivován asi neobnovením smlouvy jeho manželce.“ Chodil jsem tehdy denně na opery na „stojáčka“ za čtyři koruny československé, čímž jsem věděl nechtěně vše, co se v divadle dělo. Stává se v životě, že vše zlé bývá leckdy k něčemu dobré.

Naděžda Honzíková se spolu s manželem ocitla na jihu Čech, společně zde započali sezonu 1964-1965. Ironie osudu tomu chtěla, že pro Jihočeské divadlo se Naděžda Honzíková stala z počátku větší posilou, než renomovaný manžel… Mluvilo o tom i svědectví Stanislavy Součkové, kterou osud zavál do Budějovic dokonce z Prahy: „Šéf tehdy říkal, že Jaroslav Honzík, přední basista v Plzni, je pro Budějovice ‚kauf‘ ! On to ale takový kauf nebyl, ovšem jeho mladá žena v začátku přínosem opravdu byla.“

B. Smetana: Libuše - Naděžda Honzíková (Krasava) - JD České Budějovice 1969 (foto archiv JD)
B. Smetana: Libuše – Naděžda Honzíková (Krasava) – JD České Budějovice 1969 (foto archiv JD)

Svědectví významné pěvkyně, jíž byla Naděžda Honzíková častou konkurentkou, je cenné. Ale pohled na obsazení titulů od vstupu obou manželů do angažmá Jihočeského divadla více méně potvrzuje její slova. Mladá sopranistka se dočkala v první fázi podobně oborově laděných partií jako v Plzni. Ve Smetanově Hubičce za řízení Iši Krejčího a v režii Inge Švandové – Koutecké zazářila jako Barče.

B. Smetana: Hubička - Naděžda Honzíková (Barče) - JD České Budějovice 1964 (foto archiv JD)
B. Smetana: Hubička – Naděžda Honzíková (Barče) – JD České Budějovice 1964 (foto archiv JD)

V únoru roku 1965 se představila vysoce náročnou rolí Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně pod taktovkou Iši Krejčího, s Taminem disponovaného tenoristy Radmila Kvírence. Tuto roli hostovala i v Praze! V témže roce se představila jako Senta Wagnerova Bludného Holanďana inscenační dvojice Karel Nosek a Václav Věžník z Brna. Dalandem byl její manžel, Erikem zmíněný tenorový talent Radmil Kvírenc, kterého angažoval Bohumír Liška brzy pro Plzeň (1966), čili zde byl opačný pohyb mezi sólisty divadel, než u manželů Honzíkových.

R.Wagner: Bludný Holanďan - Naděžda Honzíková (Senta) - JD České Budějovice 1965 (foto archiv JD)
R. Wagner: Bludný Holanďan – Naděžda Honzíková (Senta) – JD České Budějovice 1965 (foto archiv JD)

Došlo také na premiéru Pauerovy Zuzany Vojířové s Karlem Noskem a Inge Švandovou-Kouteckou. Zpívala Pasáka ovcí, ne roli titulní, jak bych po Sentě, takové oborové proměně od koloraturky k dramatickému charakteru, očekával. Zuzana Vojířová se poté hrála úspěšně i na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově.

Ve Fibichově Šárce, v premiéře 15. října 1966 byla půvabnou Mladou vedle titulní postavy v podání talentované Zdeňky Kareninové. Adjektivum nepíši jen tak z odhadu. Jako student jsem si s kamarádem udělal na premiéru Šárky výlet, moc se nám líbila, ač tehdy ve velice stísněných poměrech původního historického divadla.

Z.Fibich: Šárka - Naděžda Honzíková (Mlada) - JD České Budějovice 1966 (foto archiv JD)
Z.Fibich: Šárka – Naděžda Honzíková (Mlada) – JD České Budějovice 1966 (foto archiv JD)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Po tři desetiletí byla jednou z hlavních tváří českobudějovické opery

  1. Pamatuji si paní Honzíkovou v její asi poslední inscenaci,Řeckých pašijích.Mojí naopak první opeře v Budějovicích.Bylo to těsně před listopadovými událostmi.Viděl jsem na ní únavu,vyčerpání,rezignaci,měla v opeře malou úlohu ženy z lidu,byla vyplašená,pletl se jí nástup,neviděla v šeru na scéně,kde byly hrbolky,znázorňující kopce…od některých kolegů jsem zaregistroval i jisté úšklebky,pohrdání.Opravdu smutný konec.

Napsat komentář