Počátky českého baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

I když pojem okurková prázdninová sezona v současném divadelním a hudebním dění už dávno neplatí, přece jen určité zklidnění, jež letní měsíce přinášejí, vybízí k zamyšlení nad minulostí. Toto zamyšlení nemusí být jenom „toulkami naší historií“, ale v lepším případě by nás mohlo přivést k tomu, abychom si uvědomili, jak moc se svět a jak prudce se proměnily a proměňují věci a jevy, jež jsme dlouho pokládali za téměř neměnné.

Žánrem, který za půldruhého století existence českého profesionálního divadla (za výchozí termín beru založení Prozatímního divadla v roce 1862), prošel zcela zásadní vývojem, byl balet. A protože v letošních letních měsících máme možnost připomenout si šedesáté výročí úmrtí dvou významných osobností, které se zasloužily významnou měrou o vznik českého baletu (1. července 1945 odešel navždy Achille Viscussi a 11. srpna téhož roku jej následoval Augustin Berger), přímo se nabízí možnost zajít si na chvíli ad fontes neboli k pramenům toho, jak se s tímto žárem postupně vypořádávalo české divadlo.Dovolím si na tomto místě ocitovat muže, který se velmi pilně věnoval historii zakladatelského období českého profesionálního divadla a zanechal nám o něm mnohá cenná svědectví ve svých vzpomínkových knihách. Byl jím Ladislav Novák, významný národohospodářský odborník, dlouholetý poslanec Národního shromáždění a ministr ve vládách tak zvané první republiky, jehož celoživotním koníčkem ale bylo umění, divadlo, hudba a literatura. Byl přítelem Oskara Nedbala a autorem libret jeho baletů Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta a Andersen stejně jako řady dalších baletů a oper.

Ve sborníku Stará garda Národního divadla, který vyšel v době výrazně zesíleného zájmu o naši národní minulost v letech nacistické okupace, cituje Jana Nerudu, který kdysi nazval český balet chudobkou, která, „až bude volné oddechnutí ve velikém divadle národním, bude muset vyrůst z národních krásných tanců našich s pomocí našich báchorek“.

I když si odmyslíme nepochybnou osobní motivaci, která vedla autora libret v té době veleúspěšných pohádkových baletů Oskara Nedbala k výběru právě tohoto citátu, musíme konstatovat, že náš velký klasik se v žádném případě nemýlil.

České divadelní prostředí oněch dob bylo se svým mimořádně silným národnostním akcentem obracejícím se k nejširším vrstvám vlastenecky smýšlejících obyvatel na míle vzdálené aristokratickému milieu francouzských, italských či ruských scén, kde balet slavil úspěch už v osmnáctém století. I když už někdy v polovině devatenáctého století se v Praze občas provozovaly pokusy o baletní produkce, vesměs v interpretaci italských choreografů, ještě v Prozatímním divadle se využití tanečních čísel omezovalo téměř výhradně jen na populární „vložky“ v operách výpravných činoherních inscenacích.

Soustavnější pozornosti se dočkal balet až v Národním divadle, kde i rozměry scény, i když ve srovnání se špičkovými divadly zahraničními byly menší, už přece jenom poskytovaly baletu lepší možnosti pro vznik představení než stísněné prostory Prozatímního divadla. Prvním baletním mistrem byl jmenován v roce 1882 ještě před jeho znovuotevřením Václav Reisinger.Jméno tohoto tanečníka a choreografa známe především díky tomu, že byl autorem choreografie prvního uvedení Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského, které se konalo v moskevském Velkém divadle 22. srpna 1877 (podle pravoslavného kalendáře). I když větší část svého pestrého života strávil pražský rodák Reisinger (narodil se 14. dubna 1828) v zahraničí, máme za to, že stojí za to alespoň letmo přiblížit jeho aktivity, zejména jeho občasné působení v českém divadle, protože jsou velmi výmluvným svědectvím o tom, jakými velmi klikatými cestičkami se ubíralo baletní umění ve svém “dětském“ věku v českém prostředí. Když už pro nic jiného, tak proto, abychom si uvědomovali, že kánon klasického baletu francouzského či ruského střihu, který dodnes stále mnozí považují za prakticky ideální vyvrcholení tohoto žánru, je vlastně jednou z mimořádně významných etap jeho vývoje, na něž zcela logicky navazují tendence a směry zcela nové, korespondující s rytmem dnešní doby.

Václav Reisinger se tanečnímu umění „vyučil“ ve čtyřicátých letech devatenáctého století u italského baletního mistra Rainoldiho, který tehdy v Praze působil. V tanečním světě se prosadily i jeho sestry Dorohea a Marie a bratr Jan Nepomuk. V letech 1842-1854 působil ve Stavovském divadle, poté odešel do zahraničí. Řadu let působil na německých scénách v Drážďanech, Hamburku, Brémách, Lipsku a v dalších městech. Tam se seznámil se současnými tendencemi baletu, jak byl na v těchto divadlech provozován. V roce 1869 se vrací do Stavovského divadla v pozici choreografa a v roce 1862 se stává i baletním mistrem nově otevřeného českého Prozatímního divadla. Ohlasy na jeho tehdejší působení v českém prostředí nebyly příliš pozitivní. Z ciziny si přinesl především schopnost vytvářet nejrůznější, mnohdy velmi působivé jevištní efekty, které dle názoru dobové české kritiky neprospívaly příliš rozvoji skutečného tanečního umění a už vůbec vzniku skutečného českého baletu. Velmi negativně se v tomto směru vůči Reisingerovi vymezoval například Jan Neruda.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Komentáře “Počátky českého baletu

  1. Díky za zajímavý příspěvek. Jen bych doplnil – kniha Pamětí Augustina Bergera z roku 1942 se mně dostala do rukou shodou náhod před 2 měsíci a byla pro mě objevným a velmi milým čtením. Všem zájemcům vřele doporučuji. Autor příspěvku p.Weimann sice zcela nekoresponduje v některých pasážích o životě A. Bergera s tím, co dotčený píše sám o svém životě (např. jeho seznámení s budoucí manželkou G. Paltrinieri) ale to nikterak závažně nesnižuje jeho zajímavý článek.

Napsat komentář

Reklama