Pochod bílých tanečnic

Na scénu s bílým baletizolem a bílým horizontem vpochoduje devět bílých tanečnic a bez hudebního doprovodu rytmicky defilují kolem jeviště. Diváci zvědavě přihlížejí energickému marši křehkých bytostí, které v šatech lehce průsvitných přechází kolem jako esence ženskosti. Odkud se vzalo téma jejich vstupu, jsme ve vojenském útvaru nebo snad ve věznici? Jednoznačný smysl této nebo kterékoli další části inscenace White Piece neodhalíme, nebo spíš jsme ponecháni svobodě k vlastní interpretaci. Choreografka Sofie Krantz ji vytvořila s devíti českými tanečnicemi pro festival Dny Jeruzaléma, který letos okupoval Prahu i Plzeň.Choreografie vznikla v rámci červnové rezidence v Plzni a tam se konala před několika dny premiéra, v Praze se představila v ALTě. Různorodá směs osobností spojených dvěma prvky – barvou oděvu a citem pro rytmus: Monika Částková, Jitka Čechová, Tereza Indráková, Adéla Judasová, Alica Minárová, Adéla Petáková, Sylva Šafková, Kateřina Šírková, Radka Štiková. „V rámci mé rezidence v Plzni bych se chtěla zabývat českým temperamentem a způsobem uvažování. V našem společném představení bych chtěla poukázat na rozdílné nebo naopak podobné nuance našich kultur,“ uváděla choreografka své plány na tvorbu, ale v zásadě vytvořila choreografii tak čisté struktury, že se určitým způsobem lokalizaci vzpírá.

Zprvu se diváci soustředí jen na práci s rytmem a pohybovými motivy, s nimiž choreografka zachází vysloveně jako skladatel minimalistické hudby. Tempo a rytmus jsou určující, chůze, poskoky, otáčky, vše se řídí společným vzorcem, díky kterému se z těchto jednoduchých prvků stává obraz, složitý ve své jednoduchosti. Diagonály, průplety, rychlé změny směru působí plynule a tanečnice svými těly kreslí obrazce, jež se stále přelévají. A tento princip pak prochází celou inscenací – nikdy nedojde až k naprostému opakování celé sekvence, vždy se objeví malá změna, která přemění pohyb v jiný, jeden impuls postupně prochvěje celou skupinou a vytvoří novou strukturu.Ze zajetí rytmu a počítání nevysvobodí interpretky ani hudba, která zní sporadicky, ale oživuje choreografii. Instrumentální nahrávka Beethovenovy Ódy na radost se posléze vrací v notujících hlasech udýchaných tanečnic a v závěru je její melodie doslova vykřičena do světa. Možná stojí za připomenutí, že původní název Schillerovy básně mel být Óda na svobodu. Je použití skladby čistě náhodné, či jen věc vkusu? Tak se můžeme dohadovat nad mnoha aspekty inscenace. Proč se po úvodní sekvenci mění počet tanečnic na osm? Co symbolizuje bílá barva, radost, čistotu nebo smutek jako ve středověké symbolice? Proč vyměnila Sylva šaty za tílko?

Chůze v kruhu nebo čtverci zase nebezpečně připomíná vězeňský dvůr a dětské plastové píšťalky nepůsobí nevinným dojmem hračky… Tančící dívky v běloskvoucích šatech ovšem nejsou jen mechanicky se pohybujícím útvarem. Choreografie je plná kontrastů. Právě když se zdá, že hlavním motivem je sjednocení, trochu jako ohlas na Bewegungschor anebo na spartakiádu (která ostatně právě slaví šedesáté výročí, takže je jako inspirace opravdu nasnadě), překvapí nás emoce, vyzývavé pohledy adresované publiku nebo křik vzteku a zoufalství. K interakci nedojde, ale blízkost účinkujících je velmi intenzivní. Ve sporadických sólových výstupech naplno propuká individualita, některá z tanečnic objevuje plachost, jiná se oddává extaticky tanci jako na diskotéce. Ale přes toto zběsilé exponování vlastní osobnosti stále vítězí skupinová formace, ačkoli není žádného viditelného impulzu zvenčí, který by uniformitu přikázal. Není tu jeden vůdce, a přitom máme pocit, že skupina žen je ovládána, není tu žádné násilí, a přitom cítíme hrozbu, není tu výslovná nahota, a přitom cítíme jejich zranitelnost. Změny nálad podporuje také světelný design, v němž se střídají odstíny od téměř zářivkové běloby po teplé slunečné tóny.

Bílý kus je zvláštní kus. Začíná zdánlivě velmi banálně, ale pokračuje tak intenzivně, že si na konci ani neuvědomíte, že už uplynula téměř hodina. Z choreografie vyzařuje síla ženského kolektivu, zemitost izraelského tance, která nám není nijak cizí, dokáže vytěžit velmi mnoho z velmi prosté kompoziční metody. V našem tanečním repertoáru představuje oživení, nejde v linii tak oblíbené kontaktní improvizace, neakcentuje vztahy, choreografka se nebojí využít prostý pohybový materiál a drží se striktně jedné metody práce s ním. I čisté využití jednotné barvy a uniformity kostýmů je příjemná změna. Tanečnicím pak vesměs patří obdiv za práci s rytmickou strukturou. Jen se asi vzhledem k počtu interpretek nedočkáme příliš mnoha repríz, takže nebudeme mít hned tak šanci zjistit, jak by choreografie zapůsobila podruhé, když už známe její strukturu.

Dny Jeruzaléma 2015
White Piece
Choreografie: Sofie Krantz
Tančí: Monika Částková, Jitka Čechová, Tereza Indráková, Adéla Judasová, Alica Minárová, Adéla Petáková, Sylva Šafková, Kateřina Šírková, Radka Štiková
Premiéra 19. června 2015 DEPO 2015 Plzeň
(psáno z reprízy 22.6.2015 Studio ALTA Praha)

www.daysofjerusalem.com/cs
www.sofiakrantz.com

Foto Mirek Chaloupka