Pohledem Ivo Kahánka: O Berlínských filharmonicích

Milí přátelé krásné hudby, před časem jsem dostal lákavou nabídku: vedení Opery Plus mne požádalo, jestli bych se nechtěl stát bloggerem a pravidelně přispívat na tento server. Za tuto lákavou nabídku jsem se mu záhy odvděčil – neuplynul ani rok a půl a první blog je na světě! Vzhledem k výše zmíněnému se nechci zavazovat ke skutečné pravidelnosti, nicméně slibuji vám, milí čtenáři, že interval k dalšímu dílu bude nepoměrně kratší.

Mé články nebudou kritickou rubrikou – nemám ambici kohokoli hodnotit či poučovat – spíše bych laskavého čtenáře rád pozval do svého světa, podělil se s ním o věci, které právě prožívám na pódiu i mimo něj, a připadají mi důležité. Ve výběru témat nebudu nijak systematický, spolehnu se na intuici a na to, co ke mně “přijde”. A jelikož bych rád, milí přátelé, abychom skrze tyto řádky – podobně jako na koncertě – “setrvali chvíli spolu v družném rozhovoru”, poprosil bych vás, abyste mi napsali na můj facebookový profil Ivo Kahánek Pianist, co by vás zajímalo a o čem byste si rádi ode mne přečetli.

Poslední dobou slyším stále stejnou otázku: „Tak jaké to bylo s těmi Berlíňáky?“ „Maximální…“, odpovídám většinou.Pianista asi nemůže stanout výš než na pódiu s Berlínskou filharmonií za zády. Tomuto faktu odpovídala má příprava a – proč to skrývat – i má tréma. „Jak to asi bude znít?“, říkal jsem si. „Bude to něco absolutně nového slyšet tento orchestr vedle sebe?“ První, kdo mě z těchto myšlenek v šatně před první zkouškou vytrhl, byl Sir Simon Rattle. Vkročil do místnosti s temperamentem sobě vlastním a hned po vzájemném představení vyhrknul: „Já jsem tak hloupý…že jsem Inkantace neuvedl dříve!“ Moc hezky vyprávěl o svém setkání s Rudolfem Firkušným a o tom, jak mu tento klasik českého klavíru dílo doporučoval. Pak už však nastal čas jít na pódium.

„To je strašně silně!“ málem jsem se lekl při prvním tónu orchestru. Hned v následujícím okamžiku mi ale došlo, že to, co mě překvapilo, nebyla síla, ale intenzita zvuku. Zde bych se rád zastavil: právě tento zdánlivě nepodstatný rozdíl mezi dvěma slovy je klíčový pro pochopení toho, v čem tkví rozdíl mezi dobrým orchestrem a Berlínskou filharmonií. Obrovská vnitřní energie, investovaná všemi hráči do každého tónu, nejen zásadním způsobem ovlivňuje přesnost provedení a barevnost zvuku, ale zejména vtahuje publikum do příběhu interpretované skladby. Tedy, kdyby v sále v tu chvíli nějaké publikum bylo – připomínám, že stále mluvím o první zkoušce.

K tomuto způsobu hry celého tělesa však potřebujete jednu zásadní věc – maximální nasazení každého jeho jednotlivého člena. Věc pro někoho samozřejmou, celkově však ne vždy běžnou. Všichni členové tohoto orchestru jsou totiž sólisty – nemyslím teď statusem, ale mentalitou. Berlínská filharmonie prostě postrádá tutti hráče, který se umí občas „svézt“ s ostatními, a proto spolupracovat s tímto orchestrem znamená hrát v podstatě komorní hudbu se sedmdesáti spoluhráči. Nemám iluze, že při práci s takovou smečkou individualit panuje vždy selanka, ukočírovat všechny zájmy a názory musí být pěkně tvrdým oříškem a leckdy se jistě neobejde bez kontroverzí. Ale na pódiu je tato kombinace vnitřní vášně, silného ega a dokonalé profesionality ohromující!

Již první přehrání celého klavírního koncertu bylo na úrovni, s níž by se mnoho dobrých orchestrů spokojilo. Pro Simona Rattla a jeho ovečky však právě nadešel čas začít pracovat… Sir Simon měl dost připomínek, často velmi analytických, a neváhal při jejich uplatnění nechat orchestr hrát po jednotlivých sekcích nebo nacvičit některé pasáže pomalu. Hráči nejen že neprotestovali, ale působili dojmem maximálního zaujetí. Harfistka, kterou s ohledem na mnoho společných dialogů s klavírem posadil dirigent dopředu, si se mnou ještě dobrých 20 minut po skončení zkoušky sama od sebe tyto dialogy zkoušela.Před koncertem samotným jsem byl trochu nervózní. Myslím, že podobně se musí cítit tenista, když hraje své první finále Grand Slamu. Ale stačilo vstoupit na pódium a vše ze mne spadlo. Je zvláštní, jak komorně a snad až familiárně tento slavný sál pro 2 500 lidí z pódia působí. Rozmístěním sedaček do pětiúhelníku obklopujícího ze všech stran pódium je dosaženo iluze, že hrajete své rodině v obývacím pokoji. A pak zazněl ten dobře známý první tón… V tu chvíli mně bylo naprosto lhostejné množství lidí v sále, prestiž místa, počet recenzentů, šlo o jediné: nechat tam celou svou duši. Sir Simon se z analytika najednou změnil v šamana, který každým pohybem usměrňuje plynutí hudebního proudu a mně připadalo, že si svobodně létám prostorem – nadnášen a přece neomezován! Podobný přístup dirigenta jsem zažil jen několikrát a musím říci, že právě takový dokáže inspirovat všechny zúčastněné k maximální tvořivosti.Berlínská filharmonie je výjimečná z mnoha důvodů: má světové jméno, tradici, akusticky i designově špičkový sál, je schopná zaplatit ty nejlepší muzikanty na světě. Ale to hlavní, co jsem zde cítil, je touha. Touha stále se zlepšovat, znovu a častěji se dotýkat dokonalosti. Oni prostě nejsou „v pohodě“… Myslím, že (nejen) v hudbě neexistuje stagnace. Člověk se buď zlepšuje a stoupá po své cestě dál, anebo se zastaví – ale v tu chvíli už vlastně ztrácí směr a padá zpět. Bez ohledu na to, jestli člověk hrál nebo nehrál s Berlínskou filharmonií, tento princip může v sobě nosit neustále.

Foto Ivan Malý, archiv Ivo Kahánka