Polemika s Úvahou nad smyslem a budoucností českého hudebního školství

  1. 1
  2. 2

Polemika s Vilémem Veverkou a jeho textem Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství
(článek najdete zde)

 

Milý Viléme,
není to tak dávno, co jsme se potkávali ve vlaku na trase z Prahy do Brna (s odjezdem z Prahy v 5:53). Tys jezdil do „Besedňáku“ cvičit cosi s Filharmonií, já cvičit studenty základního kurzu logiky na Fakultu informatiky. Při jedné z těchto „spanilých jízd“ jsme v debatě narazili na téma hudebního vzdělávání. V Tvém článku „Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství“ jsem zachytil několik Tvých tezí z naší „vlakové“ diskuse. Jelikož se teď pár měsíců ve vlaku patrně nepotkáme, dovolím si na ně zareagovat veřejně. Pokusím se sebrat hozenou rukavici v podobě onoho zastrčeného tématu. Nemám v úmyslu psát břitkou polemiku, ale spíše nabídnout alternativní pohled a upozornit na možná úskalí některých – na první pohled svůdných – řešení.
Martin

 

Ilustrační foto (archiv)
Ilustrační foto (archiv)

 

Proces vzdělávání potřebuje kritické reflexe možná více než kterýkoliv jiný obor lidské činnosti, přičemž některé jednoduše položené otázky nás dokáží pozoruhodně rychle nasměrovat k otázkám závažným, potažmo k meritu věci. Každý, kdo jen trochu sleduje současné diskuse o vzdělávání, si nemůže nevšimnout některých společných rysů a témat, které se v nich – bez ohledu na obor – objevují: nářky nad klesající úrovní uchazečů, resp. absolventů, otázky uplatnitelnosti absolventů daných oborů (až po otázky typu „kolik kulturologů naše republika potřebuje…?“, využívané často v lehce manipulativním kontextu). Je přirozené, že podobné otázky se hudební sféře nevyhnou.

Řada úvah o vzdělávání vychází z předpokladu, že je kdesi pevně dáno, kolik čeho budeme potřebovat za pět, deset, patnáct let (…že bude potřeba pro obyvatelstvo České republiky vyrobit 50 tisíc jízdních kol, 70 tisíc myček nádobí, atp.) a úkolem analytiků (či členů centrální plánovací komise?!) je tato čísla co nejpřesněji odhadnout a tomu následně přizpůsobit parametry vzdělávacího systému, aby vyprodukoval korespondující počty absolventů příslušných oborů. Pokud se vyprodukují jiné počty, bude z tohoto pohledu nutně docházet k neefektivitám. Druhým, často se vyskytujícím, předpokladem je tvrzení, že vzdělávání má pro společnost smysl pouze tehdy, když absolventi najdou následné uplatnění ve svém oboru. Vzdělání tedy je jakousi „přípravkou“ na budoucí povolání – přístup zcela utilitární.

Od těchto dvou předpokladů je už jen kousek k „inženýrskému řešení optimálních kapacit jednotlivých částí systému“ – aneb jak dojít od „požadovaného počtu Martinů Kasíků“ k tomu, kolik má být v Česku konzervatoří a kolik studentů přijmout na jednotlivé obory. Na první pohled vypadá tento přístup skutečně lákavě, zvláště v současném stavu, o němž se Vilém Veverka ve své úvaze zmiňuje: konzervatoře přestávají být elitními institucemi, špičkových muzikantů stačí jen pár, platové ohodnocení orchestrálních hráčů v České republice je až na výjimky zoufalé.

Pokusím se nyní částečně zpochybnit oba výše zmíněné předpoklady. Hodnoty a preference lidí nejsou v průběhu času neměnné – jejich změny se pak následně přenášejí do poptávky (a ten, kdo by dokázal předpovídat, jaká poptávka bude po určité komoditě, by byl zajisté geniálním investorem!). To, co je z našeho pohledu klíčové, je pak fakt, že hodnoty a preference lze do určité míry ovlivňovat. Odpověď na otázku „kolik budeme potřebovat Martinů Kasíků“ není předem jednoznačně daná hodnota – řečeno slovy V+W: „záleží na nás“. Neptejme se proto „kolik špičkových interpretů bude potřeba“, ale spíše „jaká by tato potřeba měla či mohla být?“ či obecněji „jaká má být role klasické hudby ve společnosti?“. Klíčovou (politickou) otázkou pak je, jak ovlivňovat hodnotový žebříček občanů v této oblasti, potažmo „co pro to můžeme udělat?“ (To je samo o sobě plodné téma, které samostatně vydá na další článek – například mimo jiné o tom, zda, případně jak podporuje Ministerstvo kultury výzkum, týkající se těchto společenskovědních témat.)

Na rozdíl od řady lidí se nedomnívám, že hodnota vzdělání je dána pouze bezprostředním uplatněním v praxi, respektive následnou prací v oboru. U vzdělávání jde přeci také o to, kolik ze získaných znalostí a dovedností lze uplatnit celoživotně a ve více sférách. (Trochu mimo stojí ještě smysluplná teze, že vzdělání je samo o sobě hodnotou.) Vztaženo k našemu tématu, hudební vzdělávání má významnou hodnotu i pro člověka, který se nestane profesionálním interpretem.

Schopnost koncentrovat se v konkrétním časovém intervalu a podat maximální výkon, dopilovávat do dokonalosti to, na čem pracuji („… a do zblbnutí cvičit něco, co mě nebaví“) – to vše jsou věci, které hudební vzdělávání tříbí jaksi mimochodem. A jsou to často věci, které zaměstnavatelé u svých zaměstnanců postrádají. Student konzervatoře je naprosto přirozeně konfrontován s dlouhodobějšími úkoly (nastudovat konkrétní skladbu) – student gymnázia naproti tomu spíše výjimečně. Nastudovávání komorních děl, to je zcela přirozená „práce v týmu“ (řečeno ošklivě korporátním newspeakem), opět bez přirozené paralely v rámci gymnaziálního vzdělávání (neberme teď v úvahu hudební gymnázium).

To všechno jsou důvody, proč bych své děti od hudebního vzdělávání rozhodně neodrazoval. Schopnosti a dovednosti, které člověk při studiu hudby získá, zúročí téměř v jakémkoliv oboru. Drobná vsuvka: kdybych měl vybrat, jestli budu vyučovat/doučovat matematiku či logiku průměrného absolventa gymnázia či běžného absolventa konzervatoře, volil bych spíše konzervatoristu, neboť typicky nemá problém něco opakovat a cvičit tak dlouho, dokud to není ono…

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (5) “Polemika s Úvahou nad smyslem a budoucností českého hudebního školství

  1. To jsou nesmírně duchaplné postřehy!
    Doporučuji přečíst všem kolegům, kteří se vzděláváním v hudební oblasti zabývají.
    Za sebe podotýkám, že často stále pociťuji, co z obou textů nepřímo vysvítá, a sice silné akcentování individuality při vzdělávání, naproti tomu v praxi se obecně prosadí hudebník daleko častěji jako součást větší skupiny (orchestry sbory atd.) jenže tam potřebuje trochu jiné návyky a dovednosti. Je to samozřejmě složitější, ale když to lapidárně shrnu,tak z našich hudebních učilišť myslím vychází ne zcela zanedbatelný počet ne zcela dostatečně disponovaných „sólistů“, kteří zapadnou a praxe ve větším tělese jim přináší v podstatě frustraci, protože jednak snili vždy o jiné kariéře a jednak se přes své vzdělání potýkají s elementárními profesními problémy, přičemž prospěšnější by domnívmá se bylo více perfektně připravených „týmových hráčů“, kteří vědí tzv. na co mají, ale dělají to s plným nasazením, radostí a hlavně vybaveni potřebnou zkušeností, návyky a dovednostmi už ze školy. Myslím, dokonce, že není ani třeba zasahovat nějak zásadně do struktury vzdělávacího systému, že více bude hrát roli, jak my kantoři budeme o celé věci přemýšlet, a podle jakých priorit své studenty povedeme – v důsledku má totiž převahu stále individuální výuka a je to tak samozřejmě logické.
    Díky.

  2. Hudební školství devalvuje systém peněz za hlavu studenta, teď to bude nově za počty odučených hodin, patrně z bláta do louže. Systém peněz za studenta devalvoval vysoké školy, přijímal se každý, bez ohledu na cokoliv. Protože jsem v hudebním školství prožil 35 let, vím, o čem mluvím. Jenomže kapři si rybník nevypustí. Když jsem na jedné z konzervatoří vyjádřil již v 90. letech podiv, co vše se bere na pěvecké oddělení, v jakém množství, že se ti dotyční per futurum neuplatní, bylo mi řečeno : „Ale to není náš problém. To je přece jejich problém.“ / rozuměj – adeptů a jejich rodičů /. Mohl bych toho napsat mnoho k danému problému, panem Veverkou moc dobře nastíněnému. Nic bych ale nezměnil. Máme koho vyučovat, to je leitmotiv na všech typech škol, konzervatoře, pedagogické fakulty. Že adepty ani hudba nezajímá? Proboha o takové detaily přece nejde…. Ale snad cítíme nedostatek operních sólistů oproti minulosti. Spoléhal jsem na soukromé školy, které ani za socialismu nezanikly. Kde je ryze tržní, věcný stav. Školy, které vychovaly v minulosti podstatu našich operních sólistů. Logicky, privátní pedagogové školili talentované jedince jiných profesí, kteří mnohdy nemohli jít z věkových důvodů již na konzervatoře. Hakena, Bednáře, Žídka, Kočího, Šrubaře, Kováře, Otavu, Kalaše, Horáčka, Tauberovou, Šubrtovou, Hořického, Hlubka, Přibyla, Malíka, Krejčíka, vymakali privátní školy. Plus desítky dalších. Dnes jsou kupodivu v menšině. Je mnoho problémů. Ale lidé z praxe je nepřiznají, přece nebudou sami proti sobě… Proto dobré náhledy pana Veverky byly tak mocně čtené, leč málokdo je podpořil jinak, než pouhým „lajkem“, byl by totiž sám proti sobě. Někoho učit prostě musí. V tom tkví podstata dnešního problému.

  3. Vzdelanie je hodnota.
    Nezpochybniteľná.
    Napriek tomu, že len malý zlomok z tejto hodnoty, teda z toho čo sme sa naučili v škole, budeme uplatňovať aj v praxi.
    A neviem, prečo hudobné vzdelanie nie je s rovnakou dôležitosťou zaradené do všeobecnevzdelávacieho procesu prvých 9 rokov ba až po maturitu, podobne ako matematika, slovenčina/čeština, história, biológia, chémia, fyzika….
    ………
    Už vidím tie úsmevy nad mojim názorom, ale skúste sa zamyslieť, či pre chirurga je dôležité vedieť kedy začala Francúzska revolúcia, alebo kedy sa narodil Karel Havlíček Borovský. Podobne učiteľ telocviku, pekár či mlynár nikdy nepoužije Pytagorovú vetu….
    Nezpochybňujem dôležitosť vyučovania matematiky či Literatúry…
    ………
    Hudba dokáže výrazne podporiť schopnosť učenia sa, pamäť, kreativitu a produktivitu.
    Túto tézu podporuje spústa vedeckých prác o tom, aký vplyv má hudba na vývoj mozgu.
    ………
    Viac hudby do škôl, viac vzdelávania v hudbe by mala byť téma spoločenskej diskusie.

    1. A ešte citát, práve teraz….
      „I believe education is much more important than we assume. Today, everyone tends to focus on the economy. Of course, the economy is important. People need to have enough to eat, and have work and money. But there are other things that are important. In the Gaza Strip, for example, the average age of the population is 16 or 17. If you don’t do anything to educate the people there, what kind of future will they have?“ Daniel Barenboim discusses the new Barenboim-Said Academy…

  4. Tak je to třeba v Japonsku.
    Music education begins at age 6 and lasts as a mandatory class until age 15 (during elementary and junior high schools). In elementary schools, music is taught as an independent subject either by the regular class teacher or by a specialized music teacher. Students learn to play recorders and sing. In junior high schools, music is taught as a separate subject, and starting from junior high, the students learn how to play traditional Japanese instruments as well. At this point in their education, 100% of students in both public and private schools have been exposed to western classical music. Music classes become optional electives at the senior high school levels, and ensembles like bands, choirs, orchestra, etc. congregate in sessions after normal school hours. The normal Japanese education timeline is: 6 years in elementary school (sho-gakko), 3 years in junior high school (chu-gakko), and 3 years in senior high school (koto-gakko). Solfege is taught with the fixed-do system, unlike most American institutions that teach movable-do.

Napsat komentář