Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    26.1.2011 00:11 Richard Kolář

… aneb Račte privatizovat Stavovské divadlo pane ministře

Ve svých sděleních veřejným médiím se náměstek ministra kultury Radek Zdráhal odvolává na studii, kterou pro ministerstvo kultury vytvořila komise v čele s teatrologem Josefem Hermanem. Ačkoli však MK ČR vyhlásilo rekonstrukci Státní opery Praha již před více než měsícem a minulý týden naznačilo další závažné kroky včetně zrušení opery Národního divadla a rekonkurzů umělců do nových souborů opery a baletu sídlících v rekonstruované Státní opeře, uvedenou studii – místo aby ji podrobila veřejné oponentuře – usilovně tají. Opera Plus právě přinesla z této studie ucelený autorský výtah (z pochopitelných důvodů zdroj neuvádím; autor jím však nebyl) a k němu níže pár poznámek na její okraj.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Josef Herman zpracovával studie k řešení opery v Praze během posledních dvou let pro leckoho. Nejprve pro Magistrát hl. m. Prahy, když se jednalo (naposledy za ministra kultury Václava Riedlbaucha) nad otázkou, zda by se hlavní město nepodílelo na spolufinancování Státní opery Praha. Posléze pro ministerstvo kultury ČR, když byl nečekaně jmenován novým ministrem kultury Jiří Besser. Souběžně pracoval Herman i pro ředitele Státní opery Praha ad interim Olivera Dohnányiho, když ten se ocitl v čele operního domu k vlastnímu překvapení v okolnostech, že původní podmínky jeho jmenování se mu zdály přestat platit (tehdy Josef Herman a s ním Luděk Golat, nedávno odvolaný ředitel Národního divadla moravskoslezského, takto též spoluautor „ministerské“ operní koncepce spolu s Lenkou Šaldovou, nakrátko zazářili i jako hvězdy páně Dohnányiho strategického týmu). Na studii pro MK ČR je Hermanův široký záběr znát: Všechny tři písně se tu proplétají v dojemném kontrapunktu, něco si tu najde pro sebe každý.

Část 1.

K úvodu studie – o historických souvislostech vzniku tří pražských operních domů a proměnách jejich poslání v průběhu dvou staletí – není třeba diskutovat. Dějiny opery v Praze už národu ostatně stihl připomenout náměstek ministra Radek Zdráhal. Nepodložený je pouze soud o tom, že „je dlouhodobě neudržitelné stavět koexistenci dvou samostatných operních souborů jen na rozdílných uměleckých programech“, nebo podobně na jiném místě v poznámce, že „koexistovaly na principu umělecké konkurence, který se v dlouhodobější perspektivě ukázal neživotaschopný“. Nelze z nepodložené premisy následně dovozovat, že opera musí být v Praze jen jedna. Naopak – o to, že Velká opera 5. května víc než jen obhájila svou uměleckou svrchovanost a samostatnou existenci do Nejedlého zásahu v roce 1948, se historikové divadla vůbec nepřou. Pokud jde o koexistenci Státní opery Praha a opery Národního divadla od roku 1992 (nebo od roku 1991, o to se poperme), hodnocení je zavádějící. Do roku 1990 totiž Národní divadlo uvádělo světové operní tituly častěji (v minulosti téměř výhradně) v českém překladu. Ani koryfej polistopadové koncepce opery v Praze, jediný šéf opery Národního divadla v jeho historii, kterého si soubory opery zvolily (v prosinci 1989), basbarytonista Dalibor Jedlička, si naprosto nepředstavoval, že v řízení dvou pražských operních domů může zavládnout dramaturgický voluntarismus a provozní duplicita. To, že zřizovatel nedal nově vznikající Státní opeře do vínku žádné poslání a Národnímu divadlu že nevymezil vztah jeho souboru opery ke Státní opeře, bylo – dle mého soudu – fatální selhání zřizovatele, resp. i odborné obce, nakolik nesla za dnešní uspořádání svůj díl odpovědnosti. Následky tohoto selhání však nejsou důkazem, že princip umělecké konkurence by byl neživotaschopný, jak tvrdí Herman.

Část 2.

„Každý dům musí dostat jednoznačné zadání.“ V tom lze s autory jedině souhlasit. Těžiště představy autorů o řešení opery v Praze a o nové podobě Národního divadla však leží zde: „Zrušit dva operní soubory. Sídlem nově ustanovených a nově dimenzovaných souborů opery a baletu bude SOP. ND bude sídlem činohry; uvádění českých oper tu bude zajišťovat soubor SOP; dále bude ND sloužit jako slavnostní prostor pro festivaly apod. Stavovské divadlo bude sídlem mezinárodní mozartovské stagiony.“

Kolik představení českých oper se má v Národním do budoucna hrát? V počtu blížícím se současnému? To bychom neměli soubor opery v ND rušit. Hrát českou operu v ND jen v rozsahu jakýchsi speciálních projektů? To snad ne – ND bylo otevřeno operou Libuše, opera se v něm hrála po celou dobu jeho existence; opera musí být – dle mého soudu – součástí profilu ND. Je však nutné podobu opery ND specifikovat. Zato činohra (pro niž je scéna ND svými rozměry spíše nadrozměrná) považovala za svou hlavní a sobě nejlépe vyhovující scénu Stavovské divadlo – to však má být podle autorů odevzdáno mezinárodní mozartovské nadaci. Proč? Cui bono? Vrátíme se k odpovědi na tuto otázku na závěr.

Nemohu souhlasit s domněnkou autorů, že zrušení souboru opery ND „odstraní napjatý třísouborový provoz v budově ND“, pokud v ní nadále bude pokračovat operní provoz zajišťovaný SOP. Naopak, lze se domnívat, že vícesouborový provoz zčásti zajišťovaný externím subjektem bude daleko napjatější než stávající provoz zajišťovaný soubory jednoho právního subjektu pod jedním managementem.

K dimenzování budoucí Státní opery: Operní soubor, který by zajišťoval „hraní středně velkých titulů paralelně ve dvou budovách“, není znám; požadavek na takové dimenze vede za normálních okolností k ustanovení souborů dvou. Je vyzkoušeno a ověřeno hraní jednoho středního titulu (raději balet než opera) a jednoho malého titulu (Mozart, baroko) paralelně ve dvou budovách; tak fungují dnešní orchestr a sbor opery ND. Důležité také je, kolik představení na které scéně by měl soubor zřizovateli odevzdat. O tom však zřizovatel mlčí.

K představě autorů o „operním domě bez vlastního operního orchestru a sboru“: Nastudování koncertního symfonického programu vyžaduje cca jeden týden, zatímco nastudování opery hudebně a pak v sounáležitosti s jevištěm si vyžádá týdnů několik (vzpomeňme nedávno zesnulého Bohumila Gregora, který vyžadoval ke studiu Janáčkových oper na 50 zkoušek). Konečně „vyučení“ hráče orchestru, aby zvládl operní repertoár svého souboru, trvá u repertoárového divadla (našeho nebo německého typu) až cca 1 rok. U orchestrů hrajících i operní i koncertní program je proto pro jejich podobu a režim fungování určující operní provoz, byť je veřejnost může vnímat jako symfonické. Stejně tak nemůže filharmonický sbor trvale zajišťovat provoz operní a koncertní zároveň v paralelním provozu, protože oba typy aktivit se provozně a umělecky vzájemně vylučují. Autoři mohli mít na mysli jedině divadlo stagionového typu, navíc hrající podle „festivalého kalendáře“ (Veronská Aréna) – i u stagiony s celoročním provozem (Covent Garden, MET) je výhodnější držet si vlastní orchestr a sbor. Měl by tedy orchestr SOP hrát dejme tomu čtyřikrát do týdne v SOP, jednou týdně v ND a během studia nové inscenace by měla být SOP zavřená?

K holdingu, právní formě, jíž se autoři zdají být konsternováni: Představa, že „evaluaci a kontrolu uměleckých a ekonomických výsledků jednotlivých domů“ by prováděl holding „lépe než ministerští úředníci“, se mi zdá být úsměvnou. Kontrolu čerpání státního příspěvku nemůže provádět holding sám, musí je provádět zřizovatel, který je poskytl – MK ČR. Osobně jsem toho názoru, že každý přidaný článek řízení je leda zdrojem dalších neúspor. Holding však vůbec není samospásné řešení. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že hospodaření divadelních holdingů se ocitá v krizi. Zahraniční holdingy, na něž se Hermanova koncepce a MK ČR odvolávají, naopak hledají cestu ke změně modelu fungování. Holding ve světě divadla přestává být formou hodnou následování. Okouzlení touto právní formou může pramenit jedině z nějaké okolnosti, s níž nás autoři neseznámili. Vrátíme se k tomu na konci.

Část 3.

Poslední třetina autorského výtahu ministerské studie o opeře v Praze se pokouší zdůvodnit v předchozí části postulované kroky k reorganizaci divadel konkrétními úsporami. Hermanův odhad úspor mzdových nákladů po jím navrhované reorganizaci je mylný – z neznámého důvodu (nejspíš právě jen aby prokázal úsporu) pracuje ve svém výpočtu s průměrnou mzdou stávajících operních složek poníženou o 20% oproti skutečnosti. Stávající průměrná měsíční hrubá mzda ani umělce opery ND ani umělce opery SOP nečiní totiž cca 25.000 Kč včetně zákonných odvodů, nýbrž (v ND) cca 31.000 Kč. To by byla už poněkud drsná cesta naší podfinancovanou operou… Hermanovo řešení však nemůže přinést ani úsporu pracovních sil, neboť vychází z neplatných premis. Hraní opery paralelně ve třech budovách není možné zajistit jediným mimořádně rozměrně dimenzovaným orchestrem a sborem (viz výše). Jsou nezbytné dva rozumně dimenzované orchestry a sbory. Jakákoli rozvaha o úsporách je naprosto bezcenná, dokud někdo nezpracoval důkladnou analýzu nákladů – a to se, jak se zdá, nikdo neobtěžoval.

Nabízí se proto jako nejspíše logické zachovat stávají dva operní soubory, určit opeře ND poslání uvádět českou operu, popř. světový repertoár v češtině v ND (vzpomeňme Nohavicových překladů libret k Mozartovým operám v Ostravě!), a Mozarta, resp. barokní operu ve Stavovském divadle, a určit Státní opeře uvádět světový repertoár v originále, a nezbytnou úsporu hledat spíše v zeštíhlení obou orchestrů o cca 10%. Jak skutečně dimenzovat velikost orchestrů i ostatních složek však závisí zejména na počtu představení jednotlivých souborů na jednotlivých scénách. K tomu se však doposud zveřejněná stanoviska MK ČR nijak nevyjadřují. (Sám jsem tu na jiném místě plédoval proti mrhání, jmenovitě v ND; to téma nepřestalo být živé, ale sem se nevejde.) Státní příspěvek dvou operních, dvou baletních a jednoho činoherního souboru k zajištění divadelního provozu na scénách ND, Stavovského divadla a SOP – který v roce 2009 činil celkem (501 + 147 =) 648 mil. Kč – by měl být přepočítán na jednotlivé soubory a na jejich počty představení, které jim Ministerstvo kultury ČR uloží.

A co ten Stavák?

Na závěr jsem si nechal téma Stavovského divadla. Dosavadní ministerská vyjádření ke Stavovskému divadlu jsou krajně divná, nejasná a protikladná. Bude-li místo dvou zrušených operních souborů v SOP a v ND vytvořen jeden – v SOP, a zároveň vedle vznikne mezinárodní mozartovská stagiona ve Stavovském divadle, půjde zjevně o druhý operní soubor. Proč zrušíme dva stávající operní soubory, abychom vytvořili dva nové? Cui bono? Bude-li „mezinárodní mozartovská stagiona umělecky a ekonomicky samostatná, financovaná z velké části (?) z evropských veřejných a soukromých prostředků“, jak praví Herman, půjde tím pádem o podporu privátního kulturního projektu ze státních prostředků ČR, na niž bude obětován nejlukrativnější kulturní objekt v ČR.

V čem by toto řešení mělo být lepší než aby nejlukrativnější kulturní objekt v ČR sloužil jako součást Národního divadla české kultuře, jako tomu bylo dosud? Co je to za privátní projekt a jak je finančně zajištěn?

Vrabci si štěbetají, že za tím může být Pražská komorní filharmonie. Delší dobu už prý balancuje na pokraji existenčních potíží a v kuloárech se šuškalo, že její vedení pošilhává po možnosti získat angažmá PKF v mozartovském programu ve Stavovském divadle a že již vypustilo sondy k prozkoumání, zda a jak by to bylo uskutečnitelné. Naštěstí tu k odstranění pochybností máme náměstka ministra kultury Radka Zdráhala – ten se minulý týden vyslovil, že „v těchto dnech už vzniká tým v čele s manažerkou Danielou Gadasovou, která bude koordinovat postupy souvisící s navrženou reformou“ (Věra Drápelová, MFDnes 17.1.11).

Kdo je Daniela Gadasová? Je ředitelkou soukromé společnosti AURA-PONT, s.r.o., zastupující autory a umělce. V minulosti pracovala jako manažerka PKF a uvádí o sobě, že spolupracovala s Jiřím Bělohlávkem. Od roku 2006 dosud je členkou dozorčí rady PKF. Členem správní rady PKF je od května m.r. také „hodný Belgičan“ André Frans Bessel Kok. Je členem správní rady Nadačního fondu dětské onkologie Krtek v Brně; také je místopředsedou správní rady Divadla Archa o.p.s. a členem správní rady Knihovny Václava Havla o.p.s. Je však nejlépe znám jako někdejší 1. předseda představenstva Českého telecomu. Tehdy v roce 1997 mezinárodně proslul jako autor výroku: „Telefonické poplatky jsou v Čechách vysoké. To je normální. Telecom má monopolní postavení a chce svého monopolu zneužít kdekoli, kde jen to bude možné. Je to otázka maximalizace zisku. V telekomunikacích neexistuje etika a po prostředí konkurence voláme, ale jen potud, máme-li možnost určovat pravidla trhu sami.“ (viz Britské listy – zde).

Chtějí Stavovské divadlo? Nechť subjekt, který se hodlá o budovu Stavovského divadla pro mezinárodní mozartovskou nadaci ucházet, nejprve prokáže rozsah finančních prostředků, s nimiž disponuje a s jakými chce budovu zvelebovat a provozovat v ní lepší a dražší projekty, než dokázal stát. Teprve pak může přijít na řadu zvažování, zda má činohra svůj historický domov vyklidit ve prospěch tohoto subjektu a zda kvůli němu reorganizovat dva operní a dva baletní soubory o 626 lidech (jen v uměleckých složkách) celkem.

Anebo ne. Vždyť jen vyhodíme na dlažbu stovku hudebníků a dvacítku tanečníků. Přijmeme padesátku hudebníků jiných, privilegovaných, a ti neprivilegovaní si přece udělají rekonkurzy, tak proč by remcali. Činohra si v Národním taky zvykne a do Stavovského sedne PKF nejlíp. Holding na to hodíme jako deku. Tak co, pane ministře, dáme jim to Stavovské divadlo k privatizaci hned, nebo chvilku počkáme, až se nikdo nebude dívat?

_________________________

Malá douška k typologii privatizace:

Je Královská opera v Londýně soukromou společností? Ano i ne. Je společností veřejně prospěšnou, která soukromým osobám, jež do ní vložily svůj majetek, negeneruje zisk. Vznikla však jako společenství soukromých subjektů, které po dvacet let sbíralo prostředky ze soukromých zdrojů, aby jimi zachránilo torzo bývalé Královské opery a přivedlo slavný operní dům zpět k životu. Stát jim vyšel vstříc tím, že umožnil společnosti koupit za peníze pocházející ze soukromé sbírky pozemky a domy, které se nacházely kolem torza někdejší Královské opery, a po jejich scelení také společnosti prodal samotné historické torzo, aby mohla záměr vzřísit Královskou operu v někdejší skvělosti dokončit. Podpora státu sahala od mediální přízně dokonce až po legislativní úpravy, nezahrnovala však podporu finanční. Společnost ze svých prostředků vybudovala kolem torza novou Královskou operu. Nově postavené budovy opery i s historickým torzem jsou dnes majetkem společnosti, stát na jejich údržbu nepřispívá. Stát dnes podporuje Královskou operu pouhými 28% jejích provozních nákladů.

Jaké si z toho vzít poučení? Smyslem privatizace v kultuře není, aby si soukromé subjekty namastily kapsy ze zdrojů státního rozpočtu nebo díky kulturním objektům, zrekonstruovaným a zvelebeným ze zdrojů státního rozpočtu. Jejím smyslem je, aby soukromé subjekty zajistily převážně ze soukromých zdrojů (byť možná s menšinovou podporou státního rozpočtu) financování kulturních cílů, které možnosti státního rozpočtu přesahují. Jako třeba provoz operní scény na úrovni srovnatelné s evropskou špičkou nebo třeba světové mozartovské stagiony.

Je zároveň žádoucí, aby MK ČR do budoucna trvalo na tom, že státní příspěvek pro naše první scény – mezinárodní (SOP), českou (ND) a mozartovskou (Stavovské divadlo) operní scénu, první baletní (SOP) a první činoherní scénu (Stavovské divadlo + ND + Nová scéna), nebo jakákoli jiná bude jejich struktura – bude využíván přednostně ve prospěch české kultury, k rozvoji české opery, baletu a činohry, k rozkvětu českého divadelnictví. Dovoz mezinárodních špiček v jednotlivých oborech (opera, balet) nechť zajišťují soukromé subjekty převážně ze soukromých zdrojů; nechť je i stát podpoří podle svých finančních možností, nikoli však na úkor českého divadelnictví.

Související články

• Ministerstvo sobě
• Operní panorama Heleny Havlíkové (66)
• Sbohem, Státní opero!