Polská krev a Yerma

Polská krev a Yerma – absurdní spojení? Co jen mohou mít společného? A přece tak trochu mají – v obou případech jde o výlet do jiného druhu divadelního umění, než jakému se dva mladí čeští operní režiséři věnují. Lorcovo drama Yerma režíroval Jiří Heřman v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (premiéra 7. března), Nedbalova opereta Polská krev měla premiéru dne 28. března v brněnském Janáčkově divadle pod režijním vedením jeho mladšího kolegy Tomáše Pilaře.

Po pravdě řečeno, původně jsem neměla v úmyslu uveřejnit své poznámky k budějovické Yermě, teprve po zhlédnutí Polské krve jsem nabyla dojmu, že by nemuselo být nezajímavé podívat se na obě inscenace jako na site specific projekty. Jihočeské divadlo má po přestavbě z roku 1990 rozměry komorního divadla, do jehož orchestřiště se vejde nanejvýš mozartovský orchestr. Renomovaný operní režisér Jiří Heřman, jehož cit pro inscenace vytvářené do určitého vybraného prostoru je známý, hostoval v Jihočeském divadle výjimečně v činoherní inscenaci. Bývaly časy, kdy měl na počátku své kariéry více zkušeností s komornějším prostorem, za svého čtyřletého šéfování v Národním divadle (2007–2011) však postupně definoval svůj vztah k poměrně velkému jevišti. Tím zvědavější jsem byla na jeho práci s činoherními herci v inscenaci, do níž může přinést „svou“ hudbu a může práci na jevišti načasovat i zvolit temporytmus inscenace zcela podle své vůle. Nenapsala jsem recenzi inscenace, spíš jsem se pokusila o charakterizaci Heřmanovy práce s Lorcovým textem ve formě jakéhosi „pokusu o pochopení“.

Yerma
Událost: první ryze činoherní inscenace operního režiséra Jiřího Heřmana v kamenném divadle. Premiéra Lorcovy Yermy v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích bezesporu událostí byla. Řekla bych, že zejména pro ty, kteří Jiřího Heřmana dosud znali jen z operního jeviště nebo ze zjevně site specific(kých) inscenací. Do Budějovic mě přivedla především zvědavost, jak se vypořádá s poetickým a tragickým činoherním textem.Postava mladé ženy Yermy v podání Dany Verzichové je na počátku slunečná bytost, jíž ke štěstí chybí „jen“ dítě. Jakýsi prolog k inscenaci představuje tři hlavní postavy – Yermu, jejího muže Juana a bíle oděného mladíka – cíl milostné vášně jich obou. Mladík se sklání k bílému pruhu látky a smotává jej do tvaru miminka směrem k pozadí jeviště, kde leží na velké houpací ploše bíle oděná Yerma, a klade „dítě“ vedle ní. Vpředu leží na lavici její muž Juan. Mladík se posadí před něj a opře si o lavici hlavu. Juan na jeho blízkost milostně reaguje. Trojí osud je rozehrán. Bílý mladík na sebe bere kostým Viktora, jediného muže, k němuž kdy měla Yerma (nevědomky) skutečně milostný vztah, a zároveň je to mladý muž, který zřetelně zaměstnává i Juanovy smysly. Tento výklad „příběhu“ má svou logiku tím spíš, že někde v textu Lorcova dramatu je patrně zakódována i autorova náklonnost ke stejnému pohlaví.Heřmanova scénická balada Yerma je plná metafor a má složitou ambaláž. Scénografie Pavla Svobody je až předimenzovaná, kostýmy Lenky Poláškové, které jsou zdobeny výraznou kontrastní výšivkou, vymezují inscenaci úzce folkloristicky. Jakási forma ornamentu je i na bílé ploše jakési revuální opony prolamované siluetami stromů nebo na projekci s obrysy ovcí. Scénografie je složitá, neustále se proměňuje od výstupu k výstupu. Prostorná houpačka se propojí s dalšími scénografickými prvky do masivního stolu a točna ji odveze dopředu, dřevěné koryto pod stolní deskou je zaplněno vodou a nejen při výstupu pradlen voda-živel stříká a oživuje scénické dění. Na tazích visí těžké a klikaté větve stromů, rekvizitou je zemina, do níž bílý mladík sází malé suché stromky, hraje se s „hlínou“, kterou Yerma rozrývá svým žalem, užívá se mnoha rekvizit, z nichž každá nese svůj význam. Postava Yermy je zdvojená – její alter ego (Marta Töpferová) zpívá španělsky i česky, převádí  Yermino utrpení do hudebního jazyka. Mnoho postav přichází ze vstupů do přízemí hlediště.Heřmanově koncepci Lorcovy Yermy je všechno malé. Nevím, jestli bylo záměrem inscenátorů zahltit vnímání diváků. Jako by režisér koncipoval inscenaci Yermy pro velké jeviště, jeho výrazové prostředky jsou naddimenzované. Jako by dosud nebyl virtuosem site specific inscenací (za všechny uveďme alespoň dokonalou Brittenovu Řeku Sumidu v Českém muzeu hudby v roce 2006), umisťuje do komorního prostoru Jihočeského divadla scénografické prvky, které by spíše slušely velkému jevišti. Hodně režisérových nápadů a hodně Ivanovičovy hudby. Co platno, že je dokonalou scénickou hudbou, když má „příliš mnoho not”. Jako by Jiří Heřman převedl Lorcovo krutě stručné drama do poměrně rozvleklé opery. Zdá se mi, že se mu zatím nepodařilo vybalancovat timing – rychlost, rytmus a průběh inscenace.

Tragédie končí, Juan Yermě přiznává, že dítě nechce. Přiznává se jí hlasem, který je lhostejný, bezbarvý, šedivý, jako by mluvil o něčem, co jej nezajímá (nerozumím tomu, čekala bych nějaké vyústění jeho nevyhraněného vztahu k ženám a k mužům, nějakou silnou emoci v tomto smyslu). Yerma jej vyslechne nějak vyhasle, také šedivě, pak jej jaksi nezúčastněně uškrtí jeho bederním pásem. Když říká: „Zabila jsem své dítě,“ zní to jen jako suché konstatování faktu. Bílý mladík zůstává na jevišti jako připomenutí konfliktu, který nemá konec (stejně jako inscenace). Na scéně zůstávají tři bytosti, které zahajovaly inscenaci – Yerma, potřísněná vraždou, její mrtvý muž Juan a bílý mladík.Heřmanova činoherní prvotina Yerma je přeplněna divadelními prostředky všeho druhu. A je navíc bez konce, ať už záměrně či nezáměrně. Operní forma drží dílo pohromadě již svým hudebním zápisem. V ní je temporytmus svým způsobem dán (a může být i porušován – někteří inscenátoři si cíleně pohrávají s „mimohudebními“ plochami času). Činohra je svobodnější a zároveň i záludnější. Ale jde o první Heřmanův pokus zkrotit tuto šelmu. A navíc, třeba jsem nepochopila…

Polská krev
Zcela jiný zážitek mě čekal v Brně v našem divadle s největším jevištěm – v Janáčkově divadle, kde operní soubor uvedl zcela výjimečně operetu, Nedbalovu Polskou krev. Inscenátorům velké jeviště nestačilo, ještě je otevřeli směrem dozadu. Zato boky rozlehlé scény zahradili klasicistní bílou architekturou a hned za proscéniem spouštěli stejně masivní klasicistní panel, aby dosáhli „intimity“ pro komornější výstupy. Hlavní roli hrály kostýmy Aleše Valáška, výtvarníka scény i kostýmů. Vše je „na veliko” – samozřejmě i hustě nabírané tylové sukně členek baletu i sboru s naddimenzovanými „honzíky”. Na počátečním plese jemné pastelové barvy, bílé korzety dam zůstaly i nadále. Pánové celí v bílém se zlatým krumplováním. Tanečnice Wanda téměř v kostýmu z Labutího jezera včetně labutí čelenky a s „andělskými“ křídly. Má jediný kostým, který mohl být vnímán jako záměrně ironický, ale nepracovalo se s ním takto.Helena Zarembová na plese v bleděmodrém, v další scéně u Bola Baraňského v „převleku“ za hospodyni – ve stejně nebo ještě více zdobených temněji modrých šatech. Pánové sboru celí v zeleném, dámy v bílo-tmavě zeleném, později v bílo-hráškově zeleném. Polská krev v bílo-zelené kombinaci, pokud možno stále roztančená (osm párů z Taneční konzervatoře ve velmi nepřesných seskupeních, choreografie Hana Litterová). Inscenace je stavěná s jakýmsi super estetickým nadhledem, jako by šlo o ples v opeře, jemuž dominuje módní přehlídka ve stylu konec devatenáctého století.Děj probíhá téměř nepovšimnut, většina postav jako by nebyla. Výjimku tvoří Jan Šťáva v roli starého Zaremby – má švih, vtip a je přesvědčivý. Totéž lze říci o obdivuhodném Petru Levíčkovi v komické tenorové roli Popiela, který vystřihne parádní pohybovou a hereckou kreaci a nemá problémy se slyšitelností svého znělého tenoru, což se o Bolovi Mariana Vojtka říci nedá. Přidá-li se k tomu ještě jeho neschopnost (?) hrát někoho jiného než sama sebe, je Polská krev bez šarmantního hlavního hrdiny, jemuž žádná žena neodolá… Helena Zarembová v podání Pavly Vykopalové je také spíš sama za sebe – zpívá belcantově, mile a hezky, ale její Helena je málo charismatická, a tak i vztah těch dvou je víc než dietní. Dojemně působí sborová modlitba na začátku třetího jednání, u níž však, domnívám se, nelze přečíst (podobně jako u celé inscenace), je-li kýčovitá záměrně. Mladý talentovaný režisér Tomáš Pilař vsadil na efekt a výtvarný efekt jej převálcoval. Pokud by byl ten zamýšlený výtvarný efekt vyplněn pěveckou a hereckou prací ve všech sólových partech a měl operetní švih, pak snad… Takto si režisér pouze vyzkoušel velký prostor a výtvarnou globalizaci. Na jeho talent mi to připadá jako velmi málo.Dirigent Jakub Klecker dělá Nedbala po operním a tomu odpovídá celkový temporytmus představení. Orchestr a sbor jsou na úrovni, avšak operetního šmrncu se inscenaci nedostává. Následuje potlesk ve stoje, brněnský divák je nadšen. Předpokládám, že bude stále vyprodáno – což je dobře. A co bude dál pod novým vedením Národního divadla Brno? Na to jsme teď nejvíc zvědaví a tomu držíme palce ze všech sil.Polská krev a Yerma – obě březnové inscenace jsou v kontextu dosavadního průběhu kariéry obou režisérů (alespoň prozatím) pozoruhodnou výjimkou, která může potvrzovat pravidlo. Režisér Heřmanova typu, jehož inscenace jsou vždy velmi podrobně připravené v souladu s uměleckým záměrem a inscenačním prostorem a někdy dokonce vznikají už od podoby scénáře (barrandovská Schubertova Zimní cesta, 2013), byl podle mého názoru ve chvíli, kdy měl zcela volnou ruku ve volbě všech inscenačních prostředků včetně scénické hudby, mnohostí výrazových prvků až zaskočen. Scénická hudba Marka Ivanoviće byla náladotvorná a splňovala svou roli – bylo jí však příliš mnoho. Heřman si v Yermě vytvořil téměř operní inscenaci, ovšem s příliš rozvolněným temporytmem. Jeho scénograf Pavel Svoboda přitom navrhl složitou scénografii, která by jistě vyhovovala prostoru velkého divadla, ne však malému jevišti historické budovy Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. První Heřmanův pokus o vstup do činoherního hájemství se, zdá se, tak úplně nezdařil. Jedním z důvodů je pravděpodobně užití příliš mnoha uměleckých prostředků, k jejichž vyladění nebo eliminování už patrně nezbyl čas. Jednoznačným ziskem byla pro režiséra práce s herci, kteří nemusí koordinovat své herectví s obtížnou pěveckou technikou.

Tomáš Pilař byl v situaci opačné, měl si poradit s velkým divadelním prostorem, který si dobrovolně ještě zvětšil. Jeho plány byly velikášské – velký prostor, hodně účinkujících, mnoho kostýmů, balet, sbory, snaha o eleganci namísto detailní práce s herci. Opereta v hávu ušlechtilého kýče. Je těžké být velmi mladý a nepodlehnout vábení mnoha nabídek…

Hodnocení autorky recenze:
Yerma 70 %
Polská krev 65 %

Federico García Lorca:
Yerma
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Světelný design: Daniel Tesař
Hudba: Marko Ivanović
Dramaturgie: Olga Šubrtová
Premiéra 7. března 2014 Jihočeské divadlo České Budějovice

Yerma – Dana Verzichová
Yerma, alter ego – Marta Töpferová
Marie, 1. pradlena – Teresa Branna
Pohanka – Daniela Bambasová
Dolores – Bibiana Šimonová
2. pradlena, 1. děvče – Taťána Kupcová
3. pradlena, 2. děvče – Tereza Vítů
4. pradlena, ženská maškara – Věra Hlaváčková
5. pradlena – Jaroslava Červenková
6. pradlena, bába – Jiřina Petrů
3. děvče – Markéta Vejdovcová
1. švagrová – Dana Pešková
2. švagrová – Naďa Kabelová
Juan – Pavel Oubram
Viktor – Jan Hušek
Mužská maškara – Ondřej Veselý
1. muž – Jiří Suchý z Tábora
2. muž – Ondřej Volejník
3. muž – Jan Konrád
4. muž – Jan Saska

www.jihoceskedivadlo.cz
***

Oskar Nedbal:
Polská krev
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Ondrej Olos)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Tomáš Pilař
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreografie: Hana Litterová
Dramaturg: Pavel Petráněk
Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno
Premiéra 28. března 2014 Janáčkovo divadlo Brno

Jan Zaremba – Jan Šťáva (alt. Ladislav Mlejnek)
Helena – Pavla Vykopalová (alt. Daniela Straková-Šedrlová)
Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko (alt. Jaroslav Březina)
Bronio z Popielů – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda / Tomáš Kořínek)
Wanda Kwasiňská – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Jadwiga – Jitka Zerhauová (alt. Jana Iskrová)
Mirski – Milan Rudolecký (alt. Milan Řihák)
Gorski – Ivo Musil (alt. Martin Pavlíček)
Wolenski – Jiří Klecker (alt. Serhij Derda)
Senovič – Štěpán Harasim (alt. Robert Musialek)
Baronka Drygalská – Alena Sobolová (alt. Hana Procházková)
Komtesa Napolská – Jitka Klečanská (alt. Zuzana Kantorová)
Wlastek – Martin Novotný (alt. Martin Klusáček)

www.ndbrno.cz

Foto Petr Neubert, Patrik Borecky