Ponchielliho Gioconda v Brně, velká opera bez baletu

  1. 1
  2. 2
U nás poměrně málo uváděná Ponchielliho opera La Gioconda, představitelka formy velké romantické opery, do repertoáru operního souboru Národního divadla Brno bezesporu patří. V této sezoně se tam uskutečnily premiéry tří mimořádně úspěšných inscenací. Jsou to Janáčkova Káťa Kabanová, Bartókův Modrovousův hrad se Schoenbergovým Očekáváním (obojí v rámci festivalu Janáček Brno) a Dvořákův Čert a Káča, následovat bude současná opera finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska na dálku a Rossiniho Hrabě Ory. Po stránce dramaturgické zajímavě sestavená sezona. Šéf opery Jiří Heřman se svým týmem cílevědomě pracuje s operním souborem a předkládá divákům pestrý výběr inscenací.
Amilcare Ponchielli: La Gioconda – ND Brno 2017 (foto Janáčkova opera NdB/Marek Olbrzymek)

La Gioconda je nejhranější operou Amilcare Ponchielliho (1834-1886), který byl zhruba o generaci mladší než Verdi a o generaci starší než Puccini. Libreto napsal Arrigo Boito na motivy hry Victora Huga. Děj opery, který se odehrává za vrcholné renesance na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, je neobyčejně spletitý a nepřehledný. Ponchielliho hudba je romanticky rozvláčná, ale vždy výrazně melodická, obsahuje pěvecké party, které jsou mimořádně obtížné, vyžadují vesměs velký hlasový rozsah a vyspělou pěveckou techniku.

Dominantami premiérového večera byly pěvecké výkony hostujících a domácích sólistů, sboru a velmi dobré hudební nastudování včetně výkonu orchestru řízeného Jaroslavem Kyzlinkem. Králem večera byl korejský tenorista Sung Kyu Park, jehož mladistvý bezproblémový tenor má vzácně slýchané kvality. Krásná barva jeho objemného hlasu je přirozeně světlá, zářivá, plná, rezonuje nejen v celé jeho osobě, ale zejména v divadelním prostoru, a obsahuje u tenorů vzácně slýchané množství alikvotních tónů. Roli Enza skvěle nastudoval, nemá sebemenší problém s výškami a bylo jasně patrné, že nadstavba jeho „výškového limitu“ a obdivuhodná dechová technika mu poskytuje ještě mnoho dalších pěveckých možností. Dokonale zazpíval nejen Enzovu známou árii Cielo e mar, ale celý svůj part. Jeho předností je také pohyblivá obličejová mimika, schopnost vžít se do role, vytvořit její vizualizaci s náznakem charakteru postavy.

Amilcare Ponchielli: La Gioconda – ND Brno 2017 (foto Janáčkova opera NdB/Marek Olbrzymek)

Pro Csillu Boross je Gioconda parádní rolí, v níž uplatní výsostně mladodramatický až dramatický výraz svého znělého hlasu, mimořádný herecký temperament, který dokáže kontrastně zjemnit ve vztahu k matce nebo k adorovanému Enzovi, daří se jí postihnout tragické propady této romantické velkorysé hrdinky, která se obětuje až do úplného vyčerpání svých životních sil.

Amilcare Ponchielli: La Gioconda - ND Brno 2017 (foto Janáčkova opera NdB/Marek Olbrzymek)
Amilcare Ponchielli: La Gioconda – ND Brno 2017 (foto Janáčkova opera NdB/Marek Olbrzymek)

Největší radostí bylo však uplatnění brněnského operního souboru v čele s jeho sólisty. Lauru Adorno zazpívala a zahrála mezzosopranistka Jana Hrochová, která rozezněla svůj hlas v celém jeho rozsahu, překvapila vyrovnaností tónů a jejich jednotnou barvou, obdivuhodně zvládla značný tónový rozsah role a postihla herecky postavu vznešené a jemné Laury. Jan Šťáva v roli Alvise Bandoera vytvořil přesvědčivě postavu Lauřina oklamaného manžela s velkým nasazením pěveckým i hereckým. Na této roli je zjevné, jak se jeho talent postupně slibně rozvíjí. Giocondinu slepou matku Ciecu ztělesnila Jitka Zerhauová, která její závislost na empatii ostatních lidí nepřehnala do trpné nemohoucnosti a dokázala svému zpěvu propůjčit mimořádnou procítěnost. Hostující barytonista Svatopluk Sem zazpíval svého démonického Barnabu velmi dobře, také on zlepšil svá legata a uplatnil barvitou znělost hlasu. Jeho pěvecké výkony zrají od role k roli. Semův Barnaba, ďábelsky proradný intrikán a zloduch, je však po herecké stránce málo výrazný, což ovšem může být i chybou režijního vedení.

Dirigent Jaroslav Kyzlink vedl velmi dobře hrající orchestr Janáčkovy opery s velkou citlivostí, podařilo se mu vytvořit plastické a spolehlivé zázemí inscenace při plném pochopení dramatičnosti rozevlátě romantické Ponchielliho opery. Obdařil své orchestrální nastudování bezpočtem dynamických, tempových i barevných valérů a podpořil celistvost inscenace tak jako málokdy. Ruku v ruce s orchestrem se výborně uplatnil zdejší vyhlášený operní sbor, který zněl svěže, dramaticky, barevně, vyrovnaně (sbormistr Pavel Koňárek).

Tomáš Pilař je přes své mládí již zkušeným, ne-li, frivolněji řečeno, protřelým režisérem, jehož šíře záběru je více než značná – od operních inscenací po módní přehlídky a různé společenské události. Začíná se pomalu rýsovat jeho režijní styl, který, alespoň zatím, často míří k záměrně efektnímu velkoopernímu divadlu. Giocondu považuji za inscenaci pro něj typickou. Režisérův sklon, ale i schopnost vidět operu jako divadlo velkého, raději až velkolepého gesta je svým způsobem návratem k tradici operní inscenace. Zalidňují ji zpívající herci, od nichž se vyžaduje jen základní charakteristika, na detailní práci nezbývá čas, protože je nutno řešit hlavní rysy inscenace, jimiž jsou monumentalita, jakýsi sled jevištních obrazů, do nichž režisér vkládá jednotlivé postavy. Zajímavé srovnání se nabízí, vzpomeneme-li na Pilařovu libereckou inscenaci Síly osudu (2013), která možná i díky daleko menšímu jevištnímu prostoru získala na propracování samotné koncepce příběhu, na obdivuhodně kompaktní podobě Verdiho opery, jejíž libreto je naplněné řetězením tragických událostí podobně jako Gioconda.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (ND Brno 2017)

[Total: 40    Average: 3.5/5]

Související články


Reakcí (3) “Ponchielliho Gioconda v Brně, velká opera bez baletu

  1. Chtěl bych doplnit recenzi o některé své vlastní postřehy z inscenace. Inscenace je především po všech stránkách vyrovnaná, taková jednota režie, hudebního a scénického provedení je opravdu u nás vzácná. Podle mého názoru absolutním pěveckým vrcholem inscenace je výkon p. Svatopluka Sema,jehož kreace by mohla být ozdobou i velkých evropských operních domů, včetně jeho smyslu pro interpretaci italského textu a hereckého ztvárnění role. Korejský tenorista Sung Kyu Par převedl užasný výkon, ale přeci jenom byla znát jistá prkennost, nemohu souhlasit s recenzentkou co se týče mimiky jeho obličeje – to je problém většiny asijských zpěváků – jeho mimika (s výjimkou úsměvu, kdy po árii Enza v 2. jednání „vypadl“na chvíli z role) byla téměř neměnná. Jinak souhlasím s hodnocením ostatních pěveckých výkonů. Myslím, že nepřítomnost baletu na jevišti byla choreografií šikovně vyřešena. Škrty, po kterých recenzentka volá- nemohu souhlasit, naopak: ještě bych akceptoval škrnutí velkého výstupu Barnaby v 2. aktu, ale škrt části velké závěrečné scény Giocondy s Barnabou nepovažuji za šťastné. V této části má představitelka možnost ukázat pěvecky to, k čemu předtím v jejím dramatickém projevu nebyl prostor – umění kantilény a dokonce koloratury. A to nám tu chybělo. Režie p. Pilaře je nesmírně bohatá, inspirující, nikdy nenudící, plná míst, z kterých se tají dech – zas po nějaké době T.Pilař předvedl svůj mimořádný talent.
    Podařená inscenace – určitě stojí za vidění !

  2. Souhlasím s předchozím komentářem Fidelia, ale šla bych ještě dál. Sama recenzentka si v mnoha bodech odporuje, v celé recenzi navíc cítím ironický podtext a snahu celé představení shodit. Bylo představení prvoplánově okázalé? Nebo snad obyčejně šedivé? POdle mě ani jedno. Pěvecké výkony-jak hostujících, tak domácích interpretů-byly na vysoké úrovni, režie strhující, neškrtla bych nic, nenudila jsem se ani chvilku, bez dechu jsem sledovala představení celé tři hodiny. Práce se světlem na jedničku s hvězdičkou. A že bylo představení působivé? Ano, ale nikoliv prvoplánově, jak uvádí recenzentka, naprosto nesouhlasím s tvrzením, že režisér vzal obrazy a zaplnil je lidmi, kteří nehráli a příliš neprožívali své role. Naopak, scéna je minimalistická, ale vkusná, velmi dobře promyšlená, nechává spoustu věci na divákově fantazii, šedivé kvádry společně s nádherným světlem a působivou hudbou, to se mi právě líbilo. Jediné, co jsem příliš neprožívala, bylo to množství kouře, taneční vystoupení (potud souhlas s recenzí), ale hlavně práce orchestru. V podstatě jediné, co recenzentka pochválila a vyzdvihla, byl právě orchestr a dirigent, zatímco podle mého názoru to byl nejslabší článek jinak silného a velice vyrovnaného řetězce. Nástupy rozhašené, tempa problematická, fortissimo tiché, pianissimo hlasité, žestě (zvláště horny) a občas i dřeva dost nízko, a to i v sólech, hodně slyšitelných. A byly to právě falešné tóny a nepřesná tempa v doprovázejícím orchestru, co jediné rušilo můj zážitek. Je pravdou, že jsem tuto operu nikdy nehrála, takže nemohu soudit náročnost partů, nicméně slyšela jsem již náročnější hudbu v podání orchestru JD zvládnutou mnohem lépe. Možná tréma z premiéry vykonala své. A „zdejší vyhlášený sbor“, jak píše paní Janáčková a já se nemohu zbavit dojmu z ironického podtónu, je skutečně vyhlášený právem. A podal opět vynikající výkon. Navštěvuji minimálně jednu operu do měsíce a zhlédla jsem v JD téměř všechna představení a letos jsem kromě La Traviaty byla dost zklamána. Nelíbil se mi Epos o Gilgamešovi, Dido a Aeneas ani Rusalka, kterou jsem navštívila již počtvrté. Od La Giocondy jsem tedy nic moc nečekala a byla jsem velice, velice mile překvapena. A ano, byla jsem to já, kdo se první postavil a strhnul posluchače k ovacím. Protože myslím, že interpreti si je tentokrát plně zasloužili. :-)

  3. Pan Pilař se začíná opakovat. Méně kouře, méně dýmu by určitě bylo více, aranžmá jsou mnohdy statická až neohrabaná, tanec hodin skutečně příšerný – proč si režisér vybral právě paní Košíkovou a proč netančí balet, když ho divadlo zaměstnává? Hodně jsem vzpomínal na plzeňskou Giocondu, která byla určitě lepší. Nad režií tentokrát v Brně jednoznačně převažuje Kyzlinkovo hudební nastudování a výborní sólisté.

Napsat komentář

Reklama