Popelka ostravskému baletu sluší

Cendrillon, Cinderella, Popelka, Zoluška… Jen stěží bychom v Evropě našli jazyk, který nemá svou vlastní verzi příběhu o chudé dívce Popelce, vychovávané nepřející macechou a utiskované nevlastními sestrami, která díky své skromnosti, vnitřní čistotě a odhodlání nakonec dojde štěstí. Ostatně, tento příběh z pera Charlese Perraulta již dávno překročil hranice nejen zeměpisné, ale i literární, a ve filmové nebo kreslené podobě ovládl televizní obrazovky a plátna kin. Je tedy nasnadě, že nezahálejí ani divadelní tvůrci a zásobují nás celou řadou svých pojetí této pohádky. U nás k nim nejnověji přibyl i kanadský choreograf Paul Chalmer, jenž své zpracování nastudoval s baletním souborem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Mohl se přitom opřít o poměrně bohatou inscenační historii tohoto titulu, který se na divadelních prknech objevil již roku 1813 v choreografii Louise-Antoina Duporta; ten je podepsán i pod hudbou k tomuto představení. Za zmínku určitě stojí také Popelka z roku 1893 v choreografii slavných jmen Cecchetti, Ivanov a Petipa – jejich verze je zajímavá i tím, že v ní představitelka hlavní role Pierina Legnani vůbec poprvé v Rusku předvedla oněch třicet dva fouettés en tournant, jež se staly jejím virtuózním číslem a posléze se přes Labutí jezero rozšířily i do dalších titulů klasického repertoáru. Z dnešního úhlu pohledu jsou však nejzásadnější verze postavené na geniální hudbu Sergeje Prokofjeva, ať se již jedná o moskevskou premiéru z listopadu 1945 v choreografii Rostislava Zacharova, nebo o pravděpodobně nejznámější verzi Fredericka Ashtona, jež následovala o tři roky později.

Ale vraťme se zpět do Ostravy. Snad nebude na škodu, když hned v úvodu prozradím, že po lehce extravagantní, neotřelé verzi Francouze Jeana-Christopha Maillota, jež v minulých letech patřila k vítaným zpestřením repertoáru Baletu Národního divadla v Praze, je tentokrát pro diváka připraveno zpracování mnohem, řekněme, tradičnější. A to jak dramaturgií, tak vizuální složkou či použitým pohybovým slovníkem. Paul Chalmer vypráví dobře známý děj jednoduše, přímočaře, bez zbytečných odboček nebo násilných autorských vložek, nápady ani smysl pro humor mu přitom však rozhodně nechybí.Klasický, střídmý a jednoduchý, avšak elegantní styl charakterizuje také vizuální složku inscenace, pod jejíž scénickou i kostýmní částí je podepsána Anna Kontek. Základem scény je postupně se zužující prostor jeviště, ve scéně s vílami volně přecházející ve hvězdami posetý horizont. Kulisy jsou tvarově jednoduché, až minimalistické; vše je utlumeno do splývajících, šedavých tónů, avizovanou inspiraci empírem spíše jen tušíme v tvarosloví nábytku, zatímco kouzelný „kočár“, jenž odváží Popelku na ples, má tvarově blízko spíše k secesnímu ornamentu. V kostýmech najdeme již větší rozmanitost, a to především u dámské části ansámblu – od těch nejskromnějších, střízlivě střižených (Popelka) přes stále jednoduché, jednobarevné šaty víl v odstínech jednotlivých ročních období až po okázalé, opulentně řasené šaty Popelčiny macechy a nevlastních sester.U pánů je situace o poznání jednodušší, všichni bez výjimky (včetně prince) si vystačí se šedavými či černými fraky, odkazujícími někam k polovině předminulého století.

Chalmerův neoklasický pohybový slovník je spíše uměřený, elegantní, oproštěný od jakýchkoli výrazně expresivních poloh či experimentů. Výrazně taneční ráz celé inscenace pak podporuje skutečnost, že se choreograf nechal vést stejně výrazně tanečním charakterem Prokofjevovy hudby a jednotlivé postavy se snaží vyjádřit spíše pohybově, „vytančit“ je, než se spoléhat na hereckou charakterizaci. Ostatně, ruku v ruce s tímto záměrem kráčejí i postavy samotné, které jsou pojaty velmi jednoznačně a přímočaře: Popelčiny sestry mají každá předepsánu svou komickou polohu, jíž se celé představení důsledně drží, jejich matka jim nepokrytě nadržuje, přičemž nevynechá jedinou příležitost, aby Popelku ponížila. Princ potom jen pasivně čeká na příchod hlavní hrdinky, aby se do ní mohl – jak jinak – osudově zamilovat. Jedinou vícevrstevně koncipovanou postavou tak zůstává Popelka samotná – skromná, pokorná, trpělivá a nakonec odpouštějící svým nesnesitelným sestrám a maceše, dobrosrdečná vůči žebračce, z níž se „překvapivě“ vyklube dobrá víla, ale také romantická, rozverná a parádivá, jak se na dívku jejího věku sluší a patří.Bohužel se však u ní také začínají projevovat limity Chalmerovy schopnosti charakterizovat postavy, vykreslovat jejich hloubku, jejich motivy a skryté sny, jejich emoce; intuitivně cítíme, jako by se právě tady kanadský choreograf ocital na tenkém ledě, a o to více se opíral o odkaz, jenž v jeho „domácím“ stuttgartském souboru zanechal John Cranko. To je dobře patrné jak v některých formálních prvcích jeho neoklasického slovníku (dlouhé, táhlé skluzy přes špičku v duetech či práce s pažemi u víl), tak i v celkovém pojetí některých pasáží – například „chagrin“ Prince na plese před příchodem Popelky nápadně připomíná podobně laděný výstup Oněgina z prvního dějství stejnojmenného Crankova baletu.Samostatnou kapitolou ostravské novinky jsou však sborové scény, v nichž Chalmer naplno ukazuje svůj choreografický potenciál. Neskutečná fantazie a kreativita, s nimiž přivádí sbory na scénu, neustále je dynamicky proměňuje a prolíná v prostoru v nespočtu podob a formací a posléze je odvádí pryč, aby nás hned vzápětí opět překvapil něčím nečekaným a originálním, jsou skutečnou potěchou pro oko diváka a nebezpečně se blíží jeho velkému stuttgartskému vzoru.

Choreografie je však neodmyslitelně spjata s tanečníky, kteří ji uvádějí v život, a ostravský soubor se tentokrát prezentoval skutečně pestrou paletou výkonů. Opravdu nepřehlédnutelné jsou postavy Popelčiny tlusté (Isabelle Ayers) a tenké (Barbora Šulcová) sestry, které svým představitelkám dávají možnost se v těchto vysoce stylizovaných rolích naplno vyřádit; zejména druhá jmenovaná předvedla nemalý komediální talent. Víly čtyř ročních dob by si možná zasloužily větší sólový prostor, ten však choreograf obětoval ve prospěch plynulosti děje, a tak výraznější dojem zanechala jen Barbora Vašků Kaufmannová jakožto Dobrá víla; ostatně tato dlouholetá sólistka ostravského souboru je svým jevištním vzhledem, pohybovou elegancí a dispozicemi pro klasický tanec pro podobné úlohy přímo stvořená. Pro tanečníky, kteří prošli italskou taneční školou, je příznačná lehká, vytříbená skoková technika podtržená rychlou, precizní prací nohou – Giordano Bozza v nevelké roli učitele tance osvědčil obojí měrou více než vrchovatou a na jeho technicky vycizelované batýrky a entrechats byla radost pohledět. Technika, především pak v rotovaných prvcích, naopak několikrát zradila jeho kolegu Sergia Méndeze Romera coby Prince; jeho předpoklady pro tuto úlohu jsou však nepopiratelné a drobná technická zaváhání napravoval přesvědčivostí a zaujetím, s nimiž se své role zhostil.Jak už název představení napovídá, hlavní hrdinkou je ovšem Popelka – tou se pro tentokrát stala Chiara Lo Piparo a tato mladá italská tanečnice očekávání diváků opět nezklamala. Je pravda, že v poloze skromné, pracovité dívky s koštětem v ruce zrovna dvakrát věrohodně nepůsobila a dobré víle, zakuklené do postavy žebračky, pomáhala spíše ze zvědavosti než z vrozené dobrosrdečnosti. Ale právě ona až dětsky naivní zvědavost spolu s temperamentní, živelnou rozverností byly až nakažlivé a od okamžiku, kdy na plese poprvé potkala svého prince, už byla ve své roli dokonale přesvědčivá.Jak tedy shrnout dojmy z ostravské Popelky? Cesta tvůrčího týmu směrem k pomyslnému vrcholu zde trochu připomíná úsilí horolezeckého týmu, který zdolává himálajskou osmitisícovku, aby nakonec zůstal beznadějně vysílen v posledním výškovém táboře pod vrcholem. Scéna i kostýmy zaujmou stylovou čistotou a střídmostí barev a tvarů, avšak v konečném zúčtování by jim slušela alespoň trocha extravagance, výstřednosti, oživení, které by poněkud mdlý vizuál černé, bílé a všeho mezi tím poněkud osvěžily. Dramaturgická koncepce věrným sledováním původní předlohy sice umožňuje dokonalou čitelnost a srozumitelnost příběhu, ale zároveň také vylučuje jakýkoli moment překvapení a omezuje prostor pro originální, autorskou interpretaci. Chalmerova choreografie je skutečnou pastvou pro oči především ve sborových scénách, které dokáže roztančit s dechberoucí kreativitou; s klesajícím počtem tanečníků na scéně však i jeho tvůrčí fantazii poněkud těžknou křídla, a tím viditelněji se opírá o jistotu v podobě Crankova choreografického odkazu. Ostravská novinka tak přes veškeré úsilí a slibný start zůstává v onom pomyslném posledním výškovém táboře pod vrcholem. Dopracovat se až do něj se však také nepodaří úplně každé inscenaci.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Sergej Sergejevič Prokofjev:
Popelka
Choreografie: Paul Chalmer
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jan Šrubař
Scéna a kostýmy: Anna Kontek
Orchestr a balet NDM Ostrava
Premiéra 23. dubna 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 20.9. 2015)

Popelka – Chiara Lo Piparo
Princ – Sergio Méndez Romero
Macecha – Petra Kováčová
Dcera macechy tenká – Barbora Šulcová
Dcera macechy tlustá – Isabelle Ayers
Dobrá víla – Barbora Vašků Kaufmannová
Víla jara – Ayuka Nitta
Víla léta – Michaela Vápeníková
Víla podzimu – Brígida Pereira Neves
Víla zimy – Shino Sakurado
Učitel tance – Giordano Bozza
Přátelé prince – Stéphane Aubry, Giordano Bozza, Koki Nishioka
Kobylky – Stéphane Aubry, Tommaso Avezzano Comes, Giordano Bozza, Koki Nishioka
Malá Popelka – Isabella Bugday

www.ndm.cz

Foto NDM Ostrava / Martin Popelář