Poptávka bude. Smetanovo světově originální sborové dílo

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Motivem tohoto článku je upozornit na pozapomínanou část tvorby našeho národního skladatele Bedřicha Smetany. Sborová tvorba Smetanova je velmi originální a doslova jedinečná v celoevropském kontextu doby svého vzniku. Obvykle však bývá zmíněna, pokud vůbec, jen letmo, povrchně, jako kdyby kráčelo o marginální otázku. Ač právě pro tato díla Smetana neměl konkrétní vzor jako v případě tvorby operní, symfonické, klavírní a komorní. Kromě toho se mi nelíbí stav, který v dnešní době existuje, totiž jakési chtěné i nechtěné opomíjení, ba až jistá míra dehonestace Smetanova díla, občas se projevující v médiích, která se věnují klasické hudbě (Vltava, D-dur, ČT art).
Bedřich Smetana – autor malby Johan Per Södermark (zdroj cs.wikipedia.org/Olga Mojžíšová (ed.): Bedřich Smetana. Doba, život, dílo.)

To se dá ještě jakž takž vysvětlit například ve Smetanově operní tvorbě prostou neexistencí širšího kmenového repertoáru v soudobé organizaci divadel hostů, neboť při obvyklých čtyřech premiérách za rok nelze českou klasiku ani udržet, ale ani častěji premiérovat. O běžných dvaceti a více titulech kmenového repertoáru nedávné minulosti jako naprosté samozřejmosti a přirozenosti operního provozu se dnešním divadlům hostů může tak leda snít. Ale jsou tu i mediální výstupy některých osobností hudebního světa, zejména režisérů, které jako by si až negativisticky libovaly v jakémkoliv vyřčeném opaku vůči snahám generací dirigentů od Kovařovice, přes Ostrčila, Talicha, Krombholce, Chalabalu, Pinkase až k Liškovi, Jílkovi, oběma Vašatům, Vajnarovi, Kuchinkovi či Chaloupkovi. Ti Smetanu ctili a uváděli vždy podstatu jeho operního díla jako součást kmenového repertoáru. A jako své poslání českého kumštýře. Cykly Smetanových oper v sevřeném časovém úseku vůbec nebyly vzácností. Proč by také měly být, když minimálně část operního Smetanova díla se udržovala všude na regionech v kmenovém repertoáru? V Národním divadle se hrálo Smetanovo dílo celé, jistě, že v různých časových vzdálenostech. Jistěže vícekrát Hubička a Dalibor než Čertova stěna. Ale o tom snad více někdy jindy, neb tento článek není zaměřen prioritně na operní tvorbu. Nemůže se jí však vyhnout.

Jiná situace je v oblasti symfonické tvorby. Cyklus symfonických básní Má vlast je uváděn čile a často nejen Českou filharmonií, potažmo českými orchestry a dirigenty, ale zájem o cyklus – již nejen o Vltavu – je dnes celoevropský. Jsem rád, že prostor dostávají i symfonické básně švédského období – Hakon Jarl, Valdštýnův Tábor, Richard III. Občas zazní také nápadité Scherzo z Triumfální symfonie, ne již často skladba celá, ač dedikace rakouskému císaři nám dnes již nemusí sebeméně vadit.

Světovost celého fenomenálního cyklu Má vlast podtrhne zajisté účinkování proslulé Vídeňské filharmonie s Danielem Barenboimem na zahájení Pražského jara 2017. Ne pouze zde, jak je avizováno, ale i v řadě metropolí světa. Co se týče klavírní tvorby, je geniální s nespornými atributy světovosti, překážkou je jen ostych z vysoké míry technické obtížnosti. Jak řekl výstižně profesor Ivan Klánský na vlnách stanice Vltava: „Zahraniční pianisté při přípravách na soutěže raději volí Liszta či Chopina, neboť je to v nácviku stojí až o polovinu méně času než Smetanovy kompozice. Velkou snahou vyrovnat se virtuozitě kompozic Ference Liszta posunul Smetana technické nároky až příliš vysoko.“ Komorní díla jsou rovněž vnímána široce v evropském kontextu, ať to jsou proslulá smyčcová kvarteta, duo Z domoviny nebo zejména Trio g moll, patřící do světové pokladnice hudby již drahný čas.

Bedřich Smetana – fotografie od Jana Mulače (zdroj cs.wikipedia.org)

Pokud přejdu k avizovanému sborovému dílu Smetanovu, musím předeslat, že je to jediná oblast tvorby, kde Smetana neměl přímý vzor v některém z mistrů velikých světových kultur. Jak víme, do devatenáctého století byl vývoj nesen převážně velkými kulturami v ryze kosmopolitním duchu, teprve toto století ve snaze o jakýsi kulturní zápas národů vyzdvihuje právě kultury menších národů, stále hlouběji se začleňujících do proudu celosvětového vývoje. Národ, jenž nemá svoji silnou kulturní historii, nemá právo na život, vyhlašují sebevědomě Němci, v tom je obrovská změna nazírání oproti ryze kosmopolitním předchozím stylům. Proto neargumentujme v tomto směru ani Zelenkou, ale ani Stamicem či Myslivečkem, jak jsem zachytil v jednom televizním pořadu z české hudební historie. Není to vůbec na místě. Nedivme se snaze v psychóze nacionalismu doby i padělat rukopisy, abychom ono Němci vyhlašované kulturní „právo na život“ jakkoliv získali… Zelenka nám v tom, jak je zřejmé, v dané době ještě dosti nepomohl…

Smetana vycházel z Liszta, jenž mu pomáhal umělecky i hmotně. Jeho vlivu se nemohl nikdo vyhnout, obdobně jako v operní oblasti Richardu Wagnerovi. V té byl však Smetanovi velkým vzorem Mozart, jeho komická opera Figarova svatba, ale v této pro sebe tak podstatné oblasti komické opery Smetana geniálně navazuje rovněž na Lortzinga. Vedle Liszta je mu vzorem též Robert Schumann. Wagnerův vliv není zdaleka tak dominantní, jak se rádo argumentuje, či spíše se uvádělo ještě v nedávné minulosti.

Pokud poodkryjeme oblast sborových kompozic, jsme překvapeni. V době Smetanově totiž byla koncertní sborová tvorba a capella (to jest bez opory o nástroj) velmi málo rozšířena. Pokud ano, pak jen v menších formách romantiků Schuberta, Schumanna, Mendelssohna. Obvykle s doprovodem klavíru, naopak kompozice a capella nacházíme obtížněji. Je to dáno cílenou koncepcí skladeb pro účely amatérského sborového hnutí, nabývajícího v době nacionálně laděného devatenáctého století na společenské síle. Skladatelé berou na zřetel, že nemohou psát pro amatérské sbory technicky složité kompozice, neb by je nikdo v praxi nezazpíval. Profesionální koncertní sbory neexistovaly v dnešní nám známé podobě filharmonických profesionálních těles. Typicky romantický světový vokální autor Franz Schubert přísně respektoval amatérský svět sborového tvoření a psal sborové kompozice s ohledem na jeho možnosti. Z většiny je raději pro jistotu harmonicky opírá o klavír. Smetana zde tudíž neměl opěrné body světových mustrů, jako je tomu evidentně u formy symfonické básně, v operách, či zmíněném světě virtuózního klavíru. Pokud ponechám stranou dobovou Píseň svobody z roku 1848, do světa závažných sborových kompozic vstoupil nečekaně v roce 1860, kdy se začal zabývat rozlehlejší formou mužského sboru Odrodilec.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Reakcí (2) “Poptávka bude. Smetanovo světově originální sborové dílo

  1. Vážený pane Fuchsi, děkuji za hezký článek. Smetanova sborová tvorba skutečně bývá uváděna mnohem méně, než si zaslouží. Zarazilo mě však vaše tvrzení, že Smetanovo dílo je v médiích dehonestováno. Ničeho takového jsem si nevšiml. Mohl byste uvést konkrétní příklady? Nedokážu si totiž představit, že by uvedená média (Vltava, D-dur, ČT art) něco takového dělala. A hlavně, co by je k tomu vedlo?

  2. Vážený pane Kováři, jak v článku dále píši, jde o určité osobnosti v debatách, jistě ne o média sama. Ta jen zprostředkovávají pohledy jedinců. Nechci specifikovat jmenovitě, to by se nehodilo. Ale například jeden bývalý šéf opery – režisér, nedávno řekl o Smetanově Čertově stěně na Vltavě, že je výplodem choromyslného člověka, dehonestoval Libuši jako dílo, o Braniborech ani raději nehovoře. On by tato díla nehrál. V Daliboru by vynechal Vítka a Jitku, pak prý jest Dalibor „hratelný“ / jde o nesmysl, Vítek s Jitkou tvoří divadelní kontrast, tak jako Toník s Lidkou ve Dvou vdovách, čili by se ničemu nepomohlo, leda ten zákon kontrastu by se odstranil… /. Těch příkladů je ale mnoho, ba přemnoho, mnohdy implicitně řečených. Ostatně motivací článku, jak píši, bylo upozornit na Smetanovu jedinečnost. I v kontextu historickém, který byl zase zpochybněn nedávno v jedné z debat poukazy na Smetanu ve srovnání s Dvořákem, ale ba i se Zelenkou, což bylo ale neporozumění dané konkrétní epoše historie.
    Těch střípků bylo vícero, rád bych se k opernímu dílu vrátil samostatnou studií. Sborové dílo, které bylo i mojí celoživotní interpretační bází, nicméně i výukovou na VŠ – v disciplině Dirigování sboru, není natolik známo. Ač je originální, proto jsem se vynasnažil upozornit. Ale v souvislostech s dílem operním, komorním, klavírním, symfonickým. Je to příspěvek k pohledu na Smetanu, který je dnes často, žel, zkreslován. Není ani pochopen trochu bizarní spor dvou skupin českých estetiků minulosti, vytrhávají se z něho povrchně pouhé marginálie. Chybí zde sjednocující osobnost takového profesora Jaroslava Smolky… Sborové dílo je ale hlavně příspěvkem k obecněji dodnes méně známé oblasti Smetanovy tvorby. Jiří Fuchs

Napsat komentář