Poslední Violetta Gruberová na scénu!

15.11.2010 01:00 Pavel Šimáček

Jsou dvě hodiny v noci, sedím na hlavním nádraží v Hamburku a mám před sebou ještě čtyři hodiny čekání na ranní vlak do Prahy. Přijel jsem odpoledne, takže jsem tu tentokrát doslova na otočku. Rozhodl jsem se totiž stát svědkem události naprosto výjimečné – posledního představení Edity Gruberové ve Verdiho opeře La traviata. Už nikdy ji nikdo na jevišti jako nešťastně zamilovanou Violettu Valéry neuvidí. Dvě koncertní provedení ještě zazpívá v Mnichově (11. a 17. prosince v Gasteigu s Philharmonie) a jedno jediné ve Vídeňském Musikvereinu 21. prosince. O výjimečný večer se jednalo i z několika dalších důvodů: Gruberova již Violettu delší dobu nezpívala, na kontinentu naposledy v roce 1992 v Benátkách a pak 2001 v Tokiu. V Hamburku od sezóny 1981/1982 (shodou okolností také La traviata) nezpívala v žádné inscenaci, pouze v koncertních provedení Belliniho a Donizettiho oper. A konečně 12. listopadu uplynulo přesně čtyřicet let od hamburského debuty Edity Gruberové (v roli Olympie). Po skončení představení měla šéfdirigentka Hamburské státní opery Simone Young proslov, v němž Gruberové poděkovala za přízeň, kterou Hamburku věnovala, a předala jí kytici a portrét v roli Zerbinetty. Umělci a umělkyně podílející se na představení a publikum pak divu odměnili ovacemi vestoje. V milé odpovědi zpěvačka poděkovala hamburskému obecenstvu za všechna předchozí neseversky vřelá přijetí a prohlásila, že roky již raději nepočítá, ale od toho tu máme naštěstí provozní oddělení. V závěru zažertovala, že se těší na dalších čtyřicet let.

Jestli však bouřící publikum tušilo, že se s „Editou“ možná loučí navždy? Ano, ta chvíle pomalu nastává. Neoficiální, ale spolehlivá internetová stránka www.gruberova.com již žádné hamburské vystoupení nepředpokládá. Z nezveřejněného rozhovoru s Gruberovou vím – a snad mohu napsat – že poslední operou, kterou nově nastuduje, bude Belliniho La straniera. Je možné, že několik málo představení v roce 2013 ještě přibude, ale pak se již chce diva odebrat na odpočinek. Každé z jejích vystoupení již musíme vnímat s tímto vědomím a vychutnávat si každý okamžik. A s Goethem si marně povzdechnout: jsi tolik krásný, prodli jen!

Hamburská inscenace La traviaty je již letitá – premiéra se konala v roce 1975. Jde tedy o klasickou ukázku realistického divadla respektujícího dobu děje. Scéna i kostýmy jsou bohaté, nikoliv však přeplácané. Režijně už musí účinkující vystačit s krátkou instruktáží, nebo s tím, co si přinesou. To bylo například patrné na postavě Anniny, která – jak se stává častěji – jen tak přichází, odchází a prodlévá a u všeho působí dost nezúčastněně. Též u představitelů vedlejších rolí a u několika osob sboru jsem postřehl nejistotu, kam se postavit či kudy odejít. Při pohledu na baletní scény z třetího obrazu jsem si říkal, zda by nebylo lepší vrátit se k praxi, která prý dříve na našich scénách panovala, a škrtat je. V případě, že se hraje na dvě přestávky, se zkrátí dlouhé druhé dějství, ušetří se prostředky na balet a publikum pohledu na v lepším případě rozpačitou choreografii a/nebo její ztvárnění. Tentokrát přiběhly tři cikánky, jejich tamburíny byly zbaveny chrastítek, takže předstírání hry na ně bylo poněkud trapné. Jediný toreador postával na stole a oháněl se ze strany na stranu červeným ubrusem, který měl asi představovat muletu. Na druhou stranu představitelé hlavních rolí věděli, o čem zpívají a o postavách přemýšleli. Tak třeba Giorgio Germont si běžně sedá v přítomnosti Violetty bez jejího svolení, což by bylo v té době nemyslitelné, i když o ní zprvu neměl valné mínění (pokud by si sedal ihned po příchodu, dalo by se to pochopit jako výraz pohrdání, ale on se bez vyzvání většinou usadí až po té, co je překvapen Violettinou grácií). V Hamburku Germont správně čekal na pokyn. Snad jde o drobnosti, ale svědčí o přístupu k rolím.

Děkovačka po druhém dějství

Na začátku prvního dějství mne Gruberova překvapila hlubšími tóny, které uměle ztmavovala, přičemž výrazně používala prsního rejstříku a jakoby je vyrážela. Buď tím chtěla zakrýt nedostatečně plné tóny ve spodní poloze (jež jí někdy bývají vytýkány), nebo – a možná spíš – chtěla dát najevo i jistou zahořklost nebo vyprahlost Violetty, aby o to více vynikl přerod v zamilovanou bytost. Po setkání s Alfredem již těchto tónů téměř nepoužívala, naposledy ve velké scéně E strano… Sempre libera, v níž se Violetta rozhoduje mezi mondénním polosvětem a volností a láskou k jedinému muži. Cabaletta Sempre libera zazněla tak, jak má, v Gruberové podání jsem zase slyšel všechny tóny tam, kde mají být, a v naprosto ukázkovém podání, samozřejmě s oslnivými koloraturami. Jestliže mi poslední dobou několikrát přišel její hlas při všech kvalitách a vynikajících výkonech jako velmi křehký, s potěšením jsem shledal, že tentokrát byla Gruberová velmi „při hlase“. Potěšila i drobnostmi jako bylo třeba až staccatově vyťukávané „mysterioso“ vyjadřující pochyby a nejistotu. Verdi prohlásil, že každé dějství Traviaty je lepší než to předchozí. Až tentokrát jsem to díky prvotřídním pěveckým výkonům pochopil. V rozhovoru s Germontem představila Gruberova svá proslavená pianissima (Dite alla giovine) a je možné, že slabším povahám mohly vstoupit slzy do očí, stejně jako při hluboce prožité árii Addio, del passato…, taktéž v sotva slyšitelné dynamice. Zpěvačka se všude vystříhala rádoby dramatických výkřiků (É tardi!), vystačila s mnohem jemnějšími prostředky. Tím přecházím k hereckému výkonu, podobně propracovanému – držením těla, gesty i mimikou se Gruberové podařilo udržet iluzi ještě dívčí Violetty.

Edita Gruberova podepisuje programy po představení 8. listopadu

Roli Alfredo Germonta měl původně zpívat Ramon Vargas, ve všech představeních byl kvůli nemoci nahrazen. 4. a 8. listopadu zpíval mladý Stefan Pop, vítěz letošní soutěže Operalia. Na recenzovaném představení stanul po boku Gruberové její častý partner José Bros. Tentokrát nemohu mít k jeho výkonu výhrady, jeho hlas byl zcela uvolněný, vyšel mu již přípitek, skvělým způsobem zazpíval svou část v duetu Un di, felice (překrásné legato) nebo árii De´miei bollenti spiriti. Stejně obdivná slova je nutné použít v případě Dalibora Jenise (Giorgio Germont). Po Di Provenza (zvučný hlas, niterný prožitek) odložila taktovku i Simone Young a se zdviženýma rukama tleskala spolu s publikem. Její hudební pojetí a výkon orchestru dokázaly z Verdiho hudby dostat více než jen standardní doprovod, což bylo například patrné z velejemné předehry, nebo grandiózního finále druhého dějství. Na několika místech mne potěšily dosud neznámé detaily. O to větší šok jsem zažil, když vystoupila na závěr děkovačky na jeviště a divadlem se začalo nést hlasité bučení. Jako odpověď následovalo mnohonásobné bravo a „přetahování se“ trvalo dosti dlouho. Že by nějaké vášně mimo představení? Gruberová, Bros a Jenis byli zahrnuti bezvýhradným obdivem a oceněni potleskem, stejně jako představitelé vedlejších rolí, z nichž nadstandardní výkony podali Jun-Sang Han (Gastone), Moritz Gogg (Baron Douphol) i Tigran Martirossian v úloze Doktora Grenvila, v níž dokázal, že opravdu „není malých rolí“.

José Bros

Teď již sedím doma a přepisuji poznámky, které jsem si pořídil na hamburském nádraží. Goetheho okamžik nepočkal. Violetta Edity Gruberové je již jen vzpomínkou…

Giuseppe Verdi
La traviata
Dirigentka: Simone Young
Režie Folke Abenius
Scéna: Toni Businger
Kostýmy: Hans-Günter Willerscheidt
Sbormistr: Florian Csizmadia
Philharmoniker Hamburg
Chor der Staatsoper Hamburg
Premiéra 13. dubna 1975 ve Staatsoper Hamburg
(psáno z reprízy 12. listopadu 2010)

Violetta Valéry: Edita Gruberova
Flora Bervoix: Renate Spingler
Annina: Katja Pieweck
Alfréd Germont: José Bros
George Germont: Dalibor Jenis
Gastone: Jun-Sang Han
Baron Douphol: Moritz Gogg
Markýz d’Aubigny: Levente Páll
Doktor Grenville: Tigran Martirossian

www.hamburgische-staatsoper.de

Související články

Komentáře: 5

VTSlajer dne 15.11.2010 v 02:16

Pavle, hned jak jsem zacal cist recenzi, napadlo me: Proboha, to musela byt ale umorna cesta bez vyspani, na co vsechno se lidi neobetuji! Cetl jsem ale se zajmem dal a poslouchal video ukazku s proslovy a pomyslel jsem si: Hmm, tak na tohle byl jel take – vlakem, autobusem, jakkoli, jen byt u toho. Kdyz se jedny dvere zaviraji a jine (mozna) oteviraji, jsou to casto magicke chvilky a pokud se cloveku podari byt primo tam, je to velke privilegium.

E. Gruberovou jsem ke sve skode objevil v zivych predstavenich velice pozde. A i k tomu prispela Opera Plus, za coz editorum a autorum prispevku z pocatku tohoto roku velmi dekuji. Zboznuji ji jako predstavitelku Donizettiho kraloven (Roberto Devereux) a historickych osobnosti (Lucrezia Borgia), miluji s ni I Puritani, ktere jsem videl ve Vidni. Snad mi tady nebude mit nikdo za zle, kdyz se priznam, ze ted uz ji jako Violettu Valery nevidim. Tim samozrejme nemam vubec v umyslu jakkoli zpochybnovat jeji pevecky vykon, ktery Pavel tak vystizne popsal. Vecer to musel byt nezapomenutelny.

Kdyz uz padla zminka o dalsich rolich EG v blizke budoucnosti, v lednu 2011 bude v Barcelone Anna Bolena v nove produkci. To je asi dost daleko i pro ty, kteri z CZ radi cestuji za operou do sousednich zemi. Bylo by fajn si precist recezni prave zde, na OP. Nevim, zda nekdo pojede. V Mnichove bude pristi rok znovu Norma a Lucrezia Borgia (fully staged). Nastesti existuji kvalitni DVD a tato mimoradna umelkyne bude jejich prostrednictvim promlouvat k dalsim generacim. Maria Callas tuto moznost nemela, ale diky za jeji CD. Beru to vsechno.

Dekuji jeste jednou Pavlovi za tuto ctivou a rychle zverejnenou recenzi.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 15.11.2010 v 13:47

Milý VT, díky za uznání!
Bylo to namáhavé, ale spíš po představení. Vlak jsem zvolil, protože můj operní rozpočet pro tento rok je již vyčerpán a letadla do Hamburku byla v tomto termínu dost drahá. Navíc mne ještě čeká jeden zahraniční výlet – však se dočtete… Samotná cesta je celkem fajn, 7 hodin v pohodlném vlaku se přežít dá, až do Drážďan se jede pěknou krajinou, je na co koukat a také jsem dohnal čtenářský deficit. Horší to bylo druhý den, jak jsem psal v komentáři k Pasqualovi, usínal jsem i za chůze.
Jsem rád, že se mi na Vás podařilo přenést trochu té atmosféry: ano, člověk je svědkem, jak něco úžasného končí a každá vteřina se mu vrývá do hlavy (aby ji vzápětí bohužel opustila).
O Anně Boleně v Barceloně uvažuji, ale ještě jsem se nerozhodl.
P.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 15.11.2010 v 19:08

Annu Bolenu (v koncerním provedení) s Ed. Grubervou lze vidět v červnu v Drážďanech.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 15.11.2010 v 22:16

Leonora3:
Pavle, my vsetcia, co mame Editu radi ako spevacku, ale i pre jej inspirujucu vitalitu, silu a pracovitost sa kazdy rok niekam vypravime a v niecom ju vidime a pocujeme. Podobny pocit som mala, ked som ju pred par rokmi videla ako Zerbinettu. Tato Zerbinetta iste nebola ta stejna, nad ktorou sa rozplyval Karel Bohm ("kiez by sa tak toho bol dozil Richard Strauss") ale predsa!
Vidiet ju v niecom, ked viete, ze je to naposledy, je nieco, na co sa nezabuda! Na to, ze ste sa nevyspal, rychlo zabudnete, ale sila zazitku z poslednej Editinej Traviaty v buducnosti este narastie, naviac umocnenym narocnym putovanim na otocku do Hamburku.

Mam jedneho operneho kamarata v NY a raz nam v spolocnosti podobne operne naladenych fajnsmekrov rozpraval, ako ho ako maleho chlapca brali rodicia do opery a ako v Mexico City, kde jeho rodicia sluzobne posobili, niekolko krat videl Callas. Davny zazitok, ktory ako chlapec este nevedel ocenit, (naviac Callas bola este len na zaciatku kariery) nielen jemu, ale i nam ostatnym, co sme to pocuvali, zrychlil tep. Myslim, do tejto kategorie zazitkov bude patrit i ten vas, ked po desiatkach rokov zaspominate o Editinej derniere Traviaty.

P.S. Do tejto kategorie patri i zazitok mojho manzela, ktory ako student stejneho konzervatoria ako Edita bol pritomny na predstaveni Barbiera pre zakladne skoly(vraj tam bolo cele bratislavske konzervatorium),kde Edita ako studentka posledneho rocniku nadherne spievala Rosinu.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
VT Slajer dne 25.2.2011 v 00:02

Pred chvili jsem zasel na gruberova.com a podival se na news/novinky. Administrator upozornil na major update, tak jsem se hned se zajmem podival a co jsem tam nasel: La Traviata v Mnichove! Planuji 3 predstaveni v roce 2014 (duben 15,19 a 25) a nepise se, ze by slo o koncertni provedeni. Nikdy nerikej nikdy…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.