Poslouchat partitury čtením

Texty Ivana Medka (96)
Ivan MedekV roce 1967 hovořil Ivan Medek s Karlem Ančerlem v sérii pořadů Československého rozhlasu Umění 20. století. Minule jsme si tak třeba mohli připomenout počátek Ančerlova přátelství s Jaroslavem Ježkem. Jako studenti konzervatoře chodili na koncerty do Velkého sálu Lucerny: „Stáli jsme vždycky vpředu – až u pódia, abychom všecko nejen slyšeli, ale i viděli. A mezi námi byl vždycky takový podivný chlapec, který většinou četl s sebou partitury. Ovšem způsobem, který byl nápadný. Držel partituru dva centimetry před očima, mžoural, každou chvilinku se zasnil, otevřel pusu a díval se do stropu. No, a to byl Jaroslav Ježek. Mě nějak přitahoval právě tou svojí fyzickou nemohoucností.“

Díky Ježkovi dostal později Ančerl první pracovní příležitost v Praze. Ve třicátých letech dvacátého století dirigoval Orchestr Osvobozeného divadla. Na dobu, kterou strávil vedle Voskovce, Wericha a Ježka, ale vzpomínal do konce svého života. „…Uměli ve svém divadle vytvořit tak neobyčejně vřelé přátelské ovzduší, že tam prakticky neexistoval nikdo, kdo by se s někým v divadle chtěl hádat. Všichni se opravdu měli rádi a byli jsme jako jedna rodina. Jsou to skutečně krásné vzpomínky a rád bych, kdyby to dneska ve všech uměleckých ústavech mohlo vypadat alespoň přibližně takto.“ (Tato slova Ančerl jistě pronášel i s myšlenkami na svoje tehdejší angažmá v České filharmonii.)
***

Ivan Medek: Bylo by to samozřejmě ideální. To byla ovšem doba, kdy jste se už také zavedl nejen v Rozhlasovém orchestru, ale při svém hostování s Českou filharmonií jako specialista na moderní hudbu. Když jsem se díval na vaše programy z té doby, je to naprostá převaha novinek, ale také klasických děl soudobé hudby. Bylo to období, kdy u nás Stravinskij platil – ostatně jaké platil, já myslím, že platí dodnes – za nedostižného, absolutního mistra. Ale také se mnoho lidí hádalo o tom, zda to tak je nebo ne. Vím, že Ježek a celá skupina kolem Mánesa už tehdy považovala Stravinského za otce moderní hudby. A vy jste některá díla Stravinského dělal. Teď bych ale rád přeskočil mnoho let do doby, kdy už jste byl hlavním dirigentem České filharmonie a natočil Stravinského Svěcení jara na gramofonovou desku. Desku, která je podle zahraničních kritik považována za jedno z nejlepších provedení Svěcení jara. Možná nebylo třeba to tolik zdůrazňovat, ale jde o skladbu, která je řekněme pověstně obtížná.

My tady máme dva snímky Svěcení jara. Myslím, že bychom si je mohli pro srovnání pustit. Alespoň části. Třeba ten závěrečný Velký posvátný tanec, kde vlastně celá skladba vrcholí. Jeden snímek je váš, druhý z veřejného koncertu s jiným dirigentem. Možná že i toto srovnání bude zajímavé.

(hudba – dvakrát Igor Stravinskij: Svěcení jara – závěr)

Karel Ančerl: Řekl bych, že první snímek byl můj a druhý Markevičův.

Ivan Medek: Ano, je to tak. A teď bych se vás rád na něco zeptal. Možná to nebude úplně příjemná otázka. Jak se vám studovalo Svěcení jara s vědomím, že nedlouhý čas předtím tuto skladbu provedl Igor Markevič na koncertě České filharmonie na Pražském jaru? Chtěl bych vědět, jaký je pocit dirigenta, když přistupuje k dílu tak komplikovanému, jako je Svěcení jara, s vědomím, že nějaký čas před ním toto dílo nastudoval někdo jiný a nutně jiným způsobem. O tom jsme se před chvílí přesvědčili.

Karel Ančerl: Já jsem Svěcení jara studoval v té době poprvé. Nikdy předtím jsem ho nedělal. Kdežto Markevič začíná prakticky v každém městě, kam přijede poprvé, Svěcením jara. Nechtěl jsem se dát ovlivnit tím, co jsem slyšel v jeho interpretaci. Tady musím jít zpátky k jednomu rozhovoru, který jsem měl s Talichem a z něhož jsem se mnoho a mnoho naučil. Talich mně jednou říkal: „Víte, já si nikdy a zásadně neposlechnu žádnou desku věci, kterou studuji, předtím, než ji provedu sám. Když to potom provedu, tak si ji rád poslechnu.“ V tom byla obrovská moudrost a o tomto problému jsme dlouho debatovali. Talich zcela správně řekl: „I když člověk nechce, může se dát něčím ovlivnit, třeba tím, co se mu na provedení druhého dirigenta líbilo. A já bych se nechtěl dát ovlivnit ani dobrým, ani špatným. Já prostě chci vycházet vždy z partitury, ze substance té skladby.“

Karel Ančerl (foto archiv ND Praha)
Karel Ančerl (foto archiv ND Praha)

Tuto velikou životní moudrost jsem vzal klidně za svou. Protože jsem se sám přesvědčil a viděl jsem to, když jsem učil na Akademii, u svých posluchačů, že studují partitury podle desek. To považuji za největší nesmysl. Proč? Poněvadž tím se okrádají o možnost vypěstovat si svoji představu, nejenom zvukovou, ale formální, představu o frázování… Ovlivňují se tím, slyší-li nějakou skladbu na desce provedenou skutečně mistrovsky. To je jedna věc. A potom, na desce se dá spravit leccos, co na koncertě nelze. Nahrávací technika je dnes tak daleko, že nahráváme na magnetofonové pásky, a když se nám nějaká partie nepodaří, dá se nahrát znovu, dá se vložit do toho již dobře nahraného kusu a tak dále. Je možno mnoho a mnoho způsobů správek. Z toho ovšem při studiu skladby nesmíme vycházet. Myslím, že jenom tehdy mohu reprodukovat skladbu dokonale, mám-li ji vžitou, mám-li ji v sobě. To neznamená, že ji musím umět nazpaměť. Někdo má lepší, někdo horší paměť. Já například patřím mezi ty, kteří mají horší paměť. Velmi často potřebuji mít partituru na pultě, orientovat se. To neznamená, že ji čtu s sebou, mám ji jenom jako orientační bod. Ale jsou dirigenti, kteří jsou prostě fenomény paměti, takže si několikrát partituru přečtou a ovládají ji potom nazpaměť. To už jsou speciální nadání, ale s podstatou reprodukce nemají nic společného.

Talich mě přivedl k tomu, že jsem se učil poslouchat partitury bez nástroje – jenom čtením. To jest pročítáním každého hlasu, učením se každého hlasu, kombinací určitých nástrojů a skupin a tak dále. Tedy abych si všechno, co zvukovost partitury vyžaduje, uměl představit bez nástroje. Za tuto moudrost mu nemohu být dost vděčen. Tato jeho metoda mně usnadnila práci speciálně na soudobé hudbě.

Vy jste se také zmínil, že jsem začínal jako dirigent výhradně moderních skladeb. To ovšem nebyla věc mé záliby nebo povahy. Já skutečně miluji soudobou hudbu, ovšem v mých začátcích, když dirigent nedělal soudobou hudbu, tak se k pultu vůbec nedostal. Poněvadž žádný z akreditovaných dirigentů soudobou hudbu dělat nechtěl. Tady bych řekl jednu rozkošnou příhodu, kterou jsem zažil s Ernestem Ansermetem, se slavným švýcarským dirigentem, který si mi jednou stěžoval: „Víte, ode mě už vůbec nikdo nic nechce, jenom moderní hudbu.“ Ansermet hodně uváděl Stravinského, pracoval také jako dirigent Ďagilevova baletu. A silně se zasazoval o celou plejádu soudobých skladatelů, které věčně a věčně dirigoval. Ale když si jednou chtěl zadirigovat Mozarta, tak mu řekli: „No víte, ono bude lepší, když budete dělat něco moderního.“ Ansermet mi řekl: „Prostě mi nikdo nevěří, že umím dělat dobře také starou muziku.“

Ivan Medek: To je moc zajímavé, co říkáte. A myslím, že je to naprosto pravda a platí to docela určitě nejenom při studiu partitury, ale při studiu každé skladby vůbec. Stejně tak jako při studiu každé interpretace, třeba i herecké, je nutno začínat ze svého vlastního zážitku, ze svého vlastního poznání partitury.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat