Poslouchejte mou hudbu, v ní je řečeno všechno

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Dmitrij Šostakovič (25. září 1906 – 9. srpna 1975)

Dmitrij Šostakovič v roce 1925 (zdroj en.wikipedia.org)
Dmitrij Šostakovič v roce 1925 (zdroj en.wikipedia.org)

12. května 1926 provedla Leningradská filharmonie První symfonii dvacetiletého Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče. Dirigent premiéry Nikolaj Malko (mezi světovými válkami pak působil v Praze) si tehdy zapsal: „Mám dojem, že se dnes otevřela nová stránka v dějinách symfonie a objevil se nový velký skladatel.“

Neavantgardní avantgardista
Šostakovič nebyl ve své generaci jediný, kdo se nespokojil s tím, co vybudovalo devatenácté století. Umělci narození kolem roku 1900 dospěli s koncem první světové války a měli plno odvahy k experimentování. V Sovětském svazu zatím mohli věřit v obrovské možnosti, které jim slibovala bolševická revoluce. Šostakovičovi vrstevníci zkoušeli nové zvukové možnosti a nové harmonie. Jména jako Nikolaj Roslavec, Artur Lourié, Nikolaj Čerepnin nebo Ivan Vyšněgradskij však z dalšího vývoje sovětské hudby zmizela. Vyšněgradskij, Čerepnin i Lourié žili od začátku dvacátých let v Paříži, Lourié později přesídlil do USA. Roslavec byl nejdřív načas „odklizen“ do Taškentu, a když se směl vrátit do Moskvy, prožil zbytek života při nádenické práci divadelního kapelníka.

Ve srovnání s nimi se Šostakovič jako velký avantgardista nejevil, psal tonálně, respektoval klasické zákony formy. Už tehdy se však projevily silné znaky jeho příští tvorby – motorický pohyb, ostře akcentované rytmy, melodie s přídechem jakéhosi sarkastického šklebu, provokativní instrumentace. Proto mu také pro první operu tolik vyhovoval Nikolaj Gogol a jeho absurdní historka o ztraceném nose, který kolegiálnímu přísedícímu Platonu Kuzmiči Kovaljovovi uřízne nepozorný holič Ivan Jakovlevič. Nos jako titulní postava opery se objevil na jevišti 18. ledna 1930 v Malém divadle v Leningradě. Dva roky předtím provedl Nikolaj Malko z hudby opery suitu a 16. června 1929 byla opera uvedena v Leningradě koncertně, proto, aby mohla být podrobena diskusi. Diskutovalo se o ní také ještě 14. ledna 1930, a pak teprve směla na jeviště: „Hudba tu není sama pro sebe,“ napsal Šostakovič. „Těžiště je v interpretaci textu. Hudba není záměrně ‚parodistická‘. Navzdory komickému ději na jevišti nechce působit komicky. Gogol všechny komické prvky líčí vážně, v tom spočívá jeho humor, on ‚nevtipkuje‘. Ani moje hudba se nesnaží ‚vtipkovat‘.“ V tisku se ale kolem opery spustil rozruch. Hudebnická organizace RAPM (Российская ассоциация пролетарских музыкантов) hovořila o škodlivém vlivu Křenka, Berga a v zahraničí žijícího Prokofjeva a jedna z recenzí označila operu za „ruční granát anarchistů“. Výsledkem byl její zákaz. V Sovětském svazu se nesměla hrát až do roku 1972.

Chaos místo hudby
Útoky na Šostakoviče nezačaly teprve s operou Lady Macbeth, jeho umělecké cítění se dostalo do konfrontace s nalinkovanými představami kulturních komisařů už mnohem dříve. Roku 1929 napsal hudbu k němému filmu Nový Babylon – byla to jeho první práce pro film vůbec. Děj filmu režisérské a autorské dvojice Grigorije Kozinceva a Leonida Trauberga je zasazen do roku 1871, do období Pařížské komuny. Nový Babylon je pařížský obchodní dům, kde je zaměstnána přívrženkyně komuny dívka Louise. Pro jejího milence, obyčejného vesnického chlapce Jeana, vojáka, představuje komuna nepřátelskou stranu. V závěru musí dokonce Jean, který se nedokázal vzepřít rozkazu, vykopat pro Louisu, odsouzenou k smrti, hrob. Šostakovič k filmu vytvořil devadesátiminutovou, téměř symfonickou partituru.

Řadu let si hraním na klavír při promítání němých filmů vydělával. Ve svém článku o hudbě k Novému Babylonu podobné hudební doprovody filmů kritizoval. Zmínil mizerné sociální postavení dirigentů a hudebníků, kteří si touto prací obstarávají obživu, a vytkl obecné podceňování úlohy hudby jako součásti filmového příběhu. Odsoudil běžnou praxi potpourri z nejrůznějších známých skladeb klasického repertoáru, které s dějem na plátně nijak nesouvisejí. Označil je za „hanebnou slátaninu“ a vyslovil přání ten „Augiášův chlév hudby v kinech vymést“. Úlohu hudby ve filmu přirovnal k roli hudby v opeře, což byla na jeho dobu jistě odvážná slova.

V další práci pro film, ve snímku Zlaté hory z roku 1931, Šostakovič prakticky ukázal, jak to s hudebním doprovodem k filmu myslí. Umožnil mu to jedinečný smysl pro grotesku a karikaturu, mistrovsky uměl zcizovat hudební citáty, neváhal použít nezvyklou instrumentaci (partitura obsahuje například varhany, foukací harmoniku i havajskou kytaru) a další prvky. Z hudby ke Zlatým horám existuje patnáctiminutová suita. Jeho snahy filmovou hudbu umělecky povýšit, ale hlavně ji považovat za originální dílo související s dějem na plátně, však narazily:

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama