Prague Proms: La traviata jak má být

Aktualizováno 7. 7. 2014 20:00 

Festival Prague Proms letos slaví své desáté narozeniny a takové výročí už je samo o sobě důvodem k oslavě. Původně trochu donkichotská myšlenka, že i Praze by mohla slušet letně odlehčená, přesto však umělecky kvalitní přehlídka koncertů různých hudebních žánrů, se skutečně ujala a pořadatelský Český národní symfonický orchestr si gratulaci právem zaslouží. Potěšující je nejen rok od roku stoupající počet položek na festivalovém programu (v aktuálním ročníku je jich mezi 16. červnem a 20. červencem celkem šestnáct), ale i zřetelná snaha organizátorů navazovat na předchozí úspěchy a vyhýbat se opakování minulých přešlapů. Kromě symfonických, jazzových a crossoverových titulů se v nabídce každoročně objevují i projekty pro milovníky opery. A právě na nich lze předchozí tvrzení doložit nejlépe. Po dramaturgicky sporných a umělecky poněkud nevyvážených koncertech, jakými byly Smrt v opeře z roku 2012 a loňský výběr scén z Pucciniho Tosky, se festival poučil a připravil si ke svým kulatinám operní dárek zcela jiné úrovně. Spolu s jedním z protagonistů filmu Pulp Fiction můžeme konstatovat, že „tohle není to samé hřiště, není to ani ta samá liga, je to úplně jiný sport.“

Předchozí zkušenosti orchestru se spoluprací s ázerbájdžánskou sopranistkou Dinarou Alievou (recitál Pace mio Dio…, při němž pěvkyni doprovází Český národní symfonický orchestr, vyšel na CD firmy Delos teprve před několika měsíci) přirozeně vyústil ve společné vystoupení na Prague Proms.Snahy pořadatelů představit Alievu jako vycházející hvězdu, jejíž „dosavadní úspěchy jsou impozantní, ale přesto je zřejmé, že její největší sukces teprve přijde“, neboť „pomalu, ale jistě míří na vrchol operního Olympu“ kupodivu nejsou jen reklamním sloganem. Sólistka moskevského Velkého divadla už má za sebou úspěšné debuty ve významných evropských operních domech. Letos na jaře vystoupila ve Vídeňské státní opeře jako Taťána v Evženu Oněginovi po boku Mariusze Kwieciena a Rolanda Villazóna. Po úspěchu svého předešlého pražského hostování s ryze verdiovským repertoárem se Alieva rozhodla vystoupit u nás znovu. Tentokrát již v nastudování celé skladatelovy opery. „Pro koncertní provedení Verdiho opery La traviata si vybrala skutečně světově proslulé kolegy. My dodáme operní orchestr a sbor,“ slíbil Prague Proms na webových stránkách a ve čtvrtek 3. července se v zaplněném Obecním domě mohli diváci o pravdivosti těchto slov osobně přesvědčit.

Všeobecně známý operní titul prezentovali organizátoři sympaticky neokázale: sbor zaujal místo na varhanní empoře, na pódiu bylo kromě orchestru jen elegantní zeleně potažené křeslo s psacím stolkem. K němu během předehry doprovodil Violettu dvorný představitel doktora Grenvilla, aby tu následně mohla přivítat hosty na večírku v prvním dějství. Pánové ve fracích i dámy v róbách ovládali své party samozřejmě zpaměti, takže se téměř podařilo navodit iluzi regulární inscenace. Hlavní představitelé, o nichž ještě bude řeč, měli své role úctyhodně propracované, takže jiné rekvizity než ty výše zmíněné skutečně nepotřebovali. Zde psala Violetta svůj osudový dopis Alfredovi, zoufalý mladík tu po jeho přečtení těžce dosedl, tady očekávala nemocná hlavní hrdinka ve třetím dějství jeho příchod. Pokud jsem si ve své loňské recenzi z Pucciniho Tosky stěžoval, že během Prague Proms se „každou chvíli někdo válí po pódiu Smetanovy síně (s poukazem na četné mrtvoly v programu Smrt v opeře a herce Fahrida Murraye Abrahama v roli umírajícího pejska v symfonii Stevena Mercuria)“, pak musím konstatovat, že obdobné využití jeviště bylo v tomto případě zcela na místě. Když se na konci druhého dějství Violetta ocitla po Alfredově úderu na podlaze, pochopili závažnost situace i děje neznalí diváci. Finále opery pak, po předchozím záblesku naděje, zcela logicky vyústí ve zhroucení umírající hrdinky.

Dinara Alieva se v průběhu koncertního představení představila ve třech oslnivých róbách a jedné noční košili. Tato informace je však zcela nadbytečným dodatkem ke zjištění, že se skutečně jedná o výjimečnou zpěvačku. Disponuje krásně kulatým tónem, přirozeně tvořeným ve všech polohách. Její hlas je nejen objemný (a do budoucna patrně předurčený k dramatičtějším úkolům), ale i charakteristicky zabarvený. Pro pěvkyni nepředstavují překážku ani koloratury árie Sempre libera. Působivě umí podat i pianissimové pasáže, jakými jsou kratičký monolog Dammi tu forza, o cielo (Nebe, dej mi sílu) po setkání s Germontem nebo závěr árie Addio, del passato. Po herecké stránce má Alieva možná až příliš silné nutkání uchylovat se k patetickým gestům. Domnívám se však, že divák zpěvačce jejího typu tuto „hru na primadonu“ rád odpustí. Pěvkyně totiž oplývá značným jevištním charismatem a nečiní jí problémy přesvědčit publikum, že má co dočinění s umělkyní, která opravdu „směřuje na vrchol Olympu“. V neposlední řadě je třeba zmínit, že italština ázerbájdžánské sopranistky zní mnohem lépe, než jak je tomu u řady jejích slavnějších kolegyň, a její dikce je téměř ukázková.A kdo byli oni „skutečně světově proslulí kolegové“ Dinary Alievy? Začátkem roku avizovaný Charles Castronovo se sice nakonec v Praze neobjevil, ale našla se za něj náhrada bez pochyby plnohodnotná. Mladý italský tenorista Francesco Demuro je totiž uznávaným specialistou na postavu Alfreda a s velkým ohlasem ji zpíval na velkých světových scénách včetně státních oper ve Vídni a Berlíně. Úspěšná produkce Traviaty z veronské Areny z roku 2011 s Demurem v hlavní mužské roli vyšla dokonce na CD i DVD, a není divu, že se toho času šestatřicetiletý Ital brzy objeví i na jevištích Teatro alla Scala a Metropolitní opery. Pěvec svůj jasný tenor s bezpečnými výškami předvedl i jako host Prague Proms. Kdybych měl vyzdvihnout některou z pasáží jeho partu, rozhodl bych se pro ansámblové finále druhého dějství. V něm se Demuro dokázal slyšitelně prosadit sice poněkud na úkor ostatních protagonistů, s ohledem na dramatické vyznění scény však naprosto logicky, protože ve středu dění je v tomto okamžiku právě Alfredo. Představu pohledného naivního mladíka, jenž dokáže stejně vášnivě milovat jako nenávidět, splňuje Francesco Demuro měrou vrchovatou. Zajímavě se jevilo i jeho herecké ztvárnění role, vybroušené mnoha předchozími zkušenostmi. Pojímá Alfreda od počátku jako hrdého, ale nepříliš důvtipného muže se stále trochu zpěněnou krví. K výbuchu jeho vášní v závěru druhého aktu dochází takřka nevyhnutelně, a stejně uvěřitelně působí i Alfredova příliš pozdní snaha v závěru vše napravit.Výtečnou pěveckou i představitelskou dvojici vytvořil v tomto směru Demuro s ruským barytonistou Vasilyem Ladyukem v roli Giorgia Germonta. Kolega Dinary Alievy z moskevského Velkého divadla je mimo jiné finalistou osmého ročníku Domingovy pěvecké soutěže Operalia z roku 2000 v Madridu. Své úspěchy nejen z tohoto prestižního klání už stačil zúročit ve většině slavných světových operních domů – v Metropolitní opeře vystoupil jako Harlekýn v Ariadně na Naxu nebo Silvio v Komediantech. Zpěvák svým sytým témbrem opanoval i Smetanovu síň a jeho přednes árie Di Provenza il mar, il suol patřil k vrcholům večera. Autoritativní první polovinu jeho sóla nahradila druhá v mnohem pomalejším tempu, v níž Ladyuk coby Germont apeloval na svého syna s téměř autentickou otcovskou něhou. S tím korespondoval i jeho herecký portrét Alfredova otce: odměřené a povýšené chování ke kurtizáně Violettě střídal jistý ostych před vlastním potomkem, který se, na rozdíl od otce žijícího na venkově, přece jen dokázal prosadit i v drsném velkoměstském prostředí.Celkový dojem z výkonů Alievy, Demura a Ladyuka vzbuzoval každou chvíli otázku, nachází-li se divák skutečně v Praze, kde se takto pěvecky silná sestava opravdu neslýchá každý den. Naštěstí vraceli tazatele bezpečně do reality čeští představitelé menších rolí. Stanislava Jirků (Anina), Václav Lemberk (Gaston), Ivo Hrachovec (Markýz) a Aleš Hendrych (Baron) předvedli v jen zřídka vděčných partech svou obvyklou profesionalitu. Výrazněji, zejména herecky, o sobě dali vědět Michaela Kapustová jako sympatická Flora Bervoix a František Zahradníček jako laskavý doktor Grenville.

Mnohem lépe než v loňské Tosce se představil Smíšený sbor Českého národního symfonického orchestru (tvořený členy Pražského komorního sboru a sborů Národního divadla a Státní opery) a se slyšitelnou snahou stát se uznávaným operním tělesem se opět uvedl i pořádající orchestr. Stále častější angažmá Českého národního symfonického orchestru na koncertech a turné světových pěveckých hvězd se na jeho zvuku a připravenosti projevuje velmi zřetelně – v Traviatě se hudebníci dokonale přizpůsobili svižnému nastudování, obsahujícímu i řadu rafinovaných detailů (viz zmíněné pojetí Germontovy árie). To vše tvořilo v rukou Constantina Orbeliana, zkušeného amerického dirigenta s rusko-arménskými předky, velmi kompaktní celek. Orbelian je zajímavou uměleckou osobností, pozoruhodně rozkročenou ve svých aktivitách mezi Spojenými státy a Ruskem. Nemýlím-li se, viděli jsme ho u nás naposledy asi před deseti lety s Moskevským komorním orchestrem a sopranistkou Galinou Gorchakovou na festivalu Pražský podzim. Doufejme, že příležitostí spatřit tuto hvězdu nahrávací společnosti Delos budeme mít, třeba i péčí Českého národního symfonického orchestru, v budoucnu více.Standing ovations, které následovaly okamžitě po skončení koncertního provedení Traviaty, byly důkazem nejen spokojenosti prázdninového publika Prague Proms, ale v uvedeném případě i opravdu zřídka slýchané hudební kvality. Populární a zdánlivě obehrané operní tituly v takto příkladném balení rozhodně neurazí ani náročného posluchače, kterého podobné počiny naopak naladí k dalším neskromným očekáváním do budoucna. Čím překvapí na operním poli další ročník festivalu? Přejme si, aby z letošních kvalit neslevil, ani když jeho pořadové číslo už nebude tak krásně kulaté jako to letošní…

Prague Proms 2014
Giuseppe Verdi:
La traviata
(koncertní provedení)
Dirigent: Constantine Orbelian
Český národní symfonický orchestr
Smíšený sbor Českého národního symfonického orchestru
3. července 2014 Smetanova síň – Obecní dům Praha

Violetta Valéry – Dinara Alieva
Flora Bervoix – Michaela Kapustová
Anina – Stanislava Jirků
Alfredo Germont – Francesco Demuro
Giorgio Germont – Vasily Ladyuk
Gaston – Václav Lemberk
Markýz d’Obigny – Ivo Hrachovec
Baron Douphol – Aleš Hendrych
Doktor Grenville – František Zahradníček

www.pragueproms.cz

Foto archiv, Jan Malý