Praha začínala být světovým muzikantským městem

  1. 1
  2. 2

70 let České filharmonie (7)
Texty Ivana Medka (76)

Ivan MedekPosedmé uveřejňujeme pořady Ivana Medka pro Divadlo hudby z roku 1966. Věnoval se v nich sedmdesátinám České filharmonie, kterou tehdy vedl Karel Ančerl. Medek patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům, Ančerl s ním mohl vytvářet dramaturgii orchestru, ale především mohl Medkovi věřit. (To se projevilo především po srpnu 1968, kdy se Ančerl ze severoamerického exilu obrací v České filharmonii – jako na jediného člověka – právě na něj.) Medka přivedl svého času do blízkosti České filharmonie vlastně Václav Talich. Medek si byl vědom Talichova mimořádného podílu na světovosti České filharmonie a připomínal ho i v dobách, kdy se o něm příliš nemluvilo. A o Talichově perzekuci komunistickým režimem se nemluvilo vůbec.
***

S mezinárodním uznáním, které si dobyla Česká filharmonie s Talichem zejména na prvním mezinárodním festivalu v roce 1924 a pak i v roce 1925, zároveň rostly i požadavky veřejnosti vůči našemu prvnímu a tehdy stále ještě jedinému orchestru. Již před tím se v Praze poprvé objevil jeden z tehdy nejslavnějších světových dirigentů Bernardino Molinari a uspořádal několik skvělých koncertů ve Smetanově síni a v Lucerně. Provedl na nich velká kantátová díla – Beethovenovu Missu solemnis a později Berliozovo Requiem. Tehdy se výrazně projevila nutnost, aby Česká filharmonie měla pro takové koncerty k dispozici svůj vlastní, systematicky vedený sbor a nebyla odkázána jen na spolupráci s výhradně amatérskými pražskými pěveckými sbory. Talich dal již v roce 1922 podnět k založení filharmonického sboru a jeho vedením pověřil Karla Plicku, Jaroslava Křičku a později Jaroslava Řídkého. Tím byl dán i předpoklad provozování velkých oratorních a kantátových děl naší i světové hudební literatury. Tento filharmonický sbor se tak stal vlastně předchůdcem dnešního Českého pěveckého sboru, který je od padesátých let trvalou součástí České filharmonie jako hudební instituce. Dnes je to ovšem sbor prakticky profesionální, a to jak úrovní, tak způsobem práce a za vedení svých šéfů, dříve Jana Kühna a dnes Josefa Veselky, znamená v mezinárodním měřítku jednu z nesporných hodnot našeho současného reprodukčního umění. Jeho existence umožňuje zařadit do pořadů pražských koncertů – a nejen filharmonických – nejobtížnější díla, která by si v dřívějších letech vyžádala neúnosně dlouhou dobu přípravy.

Před více než 40 lety něco takového nebylo vůbec možné. Sborová díla se prováděla jen namátkou a vždy za cenu velkých obětí. Vůbec finanční situace filharmoniků byla i v letech po mezinárodních festivalech stejně špatná jako dřív. I když v roce 1925 – 11. května – došlo k prvnímu rozhlasovému přenosu filharmonického koncertu ze Smetanovy síně. Tyto pořady pak od podzimu pokračovaly pravidelně, Filharmonie za ně dostávala značný honorář, který pomáhal krýt labilní rozpočet souboru. Navíc měly tyto přenosy velký význam propagační, a to nejen hudby na venkov. Dnes, kdy většina lidí poslouchá rozhlas mechanicky a kdy v rozhlasových pořadech na hlavních stanicích převládají pořady rozptylujícího charakteru, těžko si už dovedeme představit, co takový přímý přenos filharmonického koncertu s Talichem nebo jinými světovými dirigenty znamenal v době, kdy každý koncert, každá velká kulturní událost měla hluboký význam v životě národa, který si vlastně teprve uvědomoval svoji samostatnost, politickou a ovšem také kulturní nezávislost. Bylo to důležité v době, kdy Praha začínala být světovým muzikantským městem právě zásluhou České filharmonie a stále se množících návštěv světových hostů u našeho orchestru v první republice, ale tím větší význam měly tyto rozhlasové přenosy v době kolem Mnichova a pak v letech okupace. Tehdy také byla technika příjmu zvuku do té míry zdokonalena, že mohly být přenášeny bez většího zkreslení i pořady kantátové a tehdy také v rozhlase již účinkoval Český pěvecký sbor, vedený Janem Kühnem.

Když se Talich v roce 1952, v době svého bratislavského působení, rozhodl, že natočí Dvořákovo  Stabat mater, měl tehdy k disposici vyspělý sbor a orchestr, který setkání se svým bývalým šéfem radostně vítal. Orchestr modernizovaný, technicky jistý, ve všech důležitých skupinách obsazený vynikajícími hráči. Proč to zdůrazňuji. Protože Talich již nemusel zkoušet tím starým, předválečným detailním způsobem a víc se spoléhal na hráče samotné.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)

Jak pracoval a jak vůbec vypadá nahrávání takové rozsáhlé skladby? Naštěstí máme některé dokumentární záběry z jeho nahrávání a mezi jinými právě část přípravy Stabat mater, a to ve stadiu, kdy skladba byla vlastně již nazkoušena a šlo jen o jakési dotvoření, konečnou modelaci. Talich je zde neobyčejně úsporný a klidný. Alespoň část tohoto vzácného snímku si pustíme.

(zvuk – část ze zkoušky na Stabat mater – pásek p. F. Burdy)

Zásluhou hlavního muže při natáčení desek, pana Burdy, jste teď slyšeli Talicha pracovat a ještě uslyšíte při nahrávce Dvořákova Violoncellového koncertu s Rostropovičem.

Nad partiturou Dvořákova Stabat mater proseděl Talich celé dny a noci. Neuvěřitelné vnitřní bohatství tohoto díla a jeho technická suverenita nutí stále k novému zamyšlení. Dvořák psal Stabat mater v době, kdy mu bylo 36 let, byl druhým rokem varhaníkem u svatého Vojtěcha v Praze za roční plat 96 zl. a 60 kr. Měl za sebou sice již řadu komorních skladeb, několik prvních symfonií a psal operu  Šelma sedlák, ale neměl dosud zkušenosti s velkou formou oratoria. V rozhodnutí ke skladbě Stabat mater nejsou také vnější důvody. Jen velikánský důvod zevnitř. Dvořákovo životní a stále a všude opakované heslo – Bůh, láska, vlast. Kdybychom neznali nic jiného než Stabat mater, museli bychom heslu rozumět. Je to první, nejhlubší a nejčeštější skladba tohoto druhu u nás a v jejím pochopení je v mnohém smyslu klíč k porozumění Dvořákovu dílu i jeho životu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář