Pravá rossiniovská diva Nino Machaidze aneb Otello bez Shakespeara

Letošní čtyřsté výročí úmrtí největšího dramatika všech dob – Williama Shakespeara, dalo příležitost zařadit do dramaturgických plánů i díla, která se běžně v operním repertoáru neobjevují. Theater an der Wien se rozhodlo uvést operní verzi Otella italského skladatele Gioachina Rossiniho, dílo tehdy čtyřiadvacetiletého umělce, které následovalo necelých deset měsíců po premiéře mistrovského Lazebníka sevillského v témže roce 1816. Vídeňská série šesti představení přivedla na jeviště dílo sice jen málo shakespearovské, zato ve vynikajícím hudební nastudování s excelentními pěvci.

Zakázky na opery pro neapolská divadla nabídl nejvýznamnější italský impresário Domenico Barbaja Rossinimu již na podzim roku 1815. Rossini zkomponoval tedy pro neapolské Teatro dei Fiorentini dvouaktovou komickou operu La gazzetta (Noviny), která měla premiéru ještě mezi Lazebníkem sevillským a Otellem v září 1816.

Protože největší neapolské divadlo San Carlo na počátku toho roku vyhořelo, druhá zakázka byla přesunuta do Teatro del Fondo v době začínající karnevalové sezony. Za libretistu byl zvolen šlechtický literární amatér (nikoliv však bez skutečných básnických schopností) Francesco Maria Berio Marchese di Salza (1765-1820), který později spolupracoval s Rossinim ještě jednou – jako libretista opery Ricciardo e Zoraide opět pro Teatro San Carlo (1818). Ten se již předchozího roku etabloval jako libretista Mayrovy opery Cora (1815, Neapol, Teatro San Carlo), jejíž text vznikl přepracováním francouzské látky Marmontelovy předlohy Les Incas. Rossini a impresário museli termín uvedení posunout oproti datu uvedenému v dochované smlouvě takřka o dva měsíce, protože mladý skladatel nestíhal (jako obvykle) všechny svoje závazky.

Většina shakespearovských dramat (vyjma děl z anglických dějin) i komedií byla zpracována operními skladateli opakovaně a od některých námětů existuje více než deset zhudebnění (například Romeo a Julie), ale o operu na námět Othella se pokusili právě jen Gioachino Rossini a Giuseppe Verdi (1887). Mnohem častějším námětem se látka stala pro baletní zpracování, kdy zvláště dvacáté století přineslo pozoruhodné choreografické kreace (například 1949 José Limon, 1955 Erika Hanka na původní hudbu Borise Blachera, 1985 John Neumeier). Symbol Othella jako žárlivosti dal vzniknout i některým programovým symfonickým skladbám. Beriovo zpracování látky ovšem nevychází přímo ze Shakespearova dramatu The Tragedy of Othello, the Moore of Venice (Tragedie Othella, Maura benátského, patrně 1603), ale ze dvou dobových přepracování pro francouzské a italské jeviště. Prvním z nich byla francouzská tragédie Othello ou La More de Venise (Othello, Maur benátský, 1792) francouzského klasicistního literáta Jeana Françoise Ducise (1733 – 1816).

Tento dramatik a upravovatel her Euripida a Sofokla na klasicistní dramata sklízel větší ohlasy právě na své úpravy než původní dramatickou tvorbu. Proslul především jako upravovatel Shakespearových dramat (mimo jiné Hamlet, Romeo a Julie, Macbeth, Othello), z nichž šest přeložil do francouzštiny. Jeho práce s anglickými předlohami byla opravdu volná, nehledě na zásadní nedodržování básnického metra předloh (v té době považovaného za nepodstatné), často měnil jména hrdinů a výrazně zasahoval do zápletek. Právě Ducisova verze Othella například končí smířením Othella a Desdemony i pouhým pokáráním a pardonováním Iaga. Část literatury uvádí, že původní Ducisova úprava končila tragicky, ale autor byl na nátlak diváků, nespokojených se závěrem, nucen přepracovat závěr.

Druhým zdrojem byla čerstvá italská dramatizace s tragickým koncem – azione patetica Otello (1813) jiného italského jevištního autora se šlechtickým titulem – Giovanniho Carla Barona Cosenzy (1765-1861). Berio zkombinoval obě zpracování: a sice zařadil tragický konec, ale silně oslabil postavu zloducha Iaga na úkor v podstatě původně okrajové postavy Rodriga. V prvních dvou dějstvích tříaktové opery (šest obrazů) se tak dosti výrazně změnilo i téma na běžnou zápletku tehdejších italských oper: Otec (Elmiro, bas) chce vyřešit politické nesnáze zasnoubením své dcery Desdemony (soprán) svému oblíbenci Rodrigovi (tenor). Dcera ale miluje otcova nepřítele Otella (tenor), kterému slíbila svoji ruku. Svatba Desdemony a Rodriga je zastavena v posledním momentu vpádem jejího milence (finále prvního aktu). Desdemona se Rodrigovi přiznává, že se tajně za Otella vdala. Iago se spojí s Rodrigem a seznámí ho s plánem zdiskreditovat Desdemonu tajným dárkem (dopis s ustřiženou kadeří), který chtěla poslat Otellovi, ale shodou okolností skončila u Rodriga. Dochází k souboji rozzuřeného Otella s Rodrigem, kterého považuje za milence své manželky. Otřesená Desdemona přibíhá s obavou o manžela, který je z Benátek vyobcován. Elmiro vyhrožuje dceři nejkrutějšími tresty. Marně čeká Desdemona svého manžela, plná úzkosti vzpomíná na svou zemřelou přítelkyni Isauru a zpívá píseň o jívě. Žárlivostí šílený Otello přichází tajně a přes Desdemoniny přísahy manželku uškrtí. Pozdě přicházejí dóže, Elmiro a Rodrigo s omilostňujícím rozsudkem pro Maura a otcovým souhlasem ke sňatku.

Italský režisér Damiano Michieletto, který operu inscenoval i na salcburském festivalu, se ještě vzdaluje původní předloze a vypráví jiný příběh, přesazený do současnosti. Dílo převádí do formy společenského dramatu z luxusního prostředí (jednotná scéna proměnitelná vytažením kulisy v intimnější prostor) velkoprůmyslnické rodiny. Téma bychom mohli nazvat – jak se zbavit nevhodného nápadníka naší dcery? Velkoprůmyslník Elmiro chce provdat svoji dceru Desdemonu za Rodriga, syna dóžete, a tak dovršit společensko-obchodní fúzi. Přes otcův tlak trochu nejistá dcera váhá a odmítá se provdat za změkčilého Rodriga, protože je zamilována (a později přizná i sňatek) za imigrantského obchodníka Otella.

Otello je navíc muslim a Desdemona je okouzlena exotickým cizincem i jeho zvyky, což společnost šokuje. Zjitřené situace chce využít Iago ve svůj prospěch, zmanipuluje nejdříve Rodriga, se kterým ho váže homosexuální vztah, a pak Otella. Nepodaří se zabít Otella při souboji s Rodrigem, ale žárlivost zničí Otella samotného. Na konci příběhu zoufalá Desdemona, všemi zrazená, v afektu zastřelí sama sebe ve smrtelně vypjaté hádce s manželem. Ten teprve teď rozpozná její nevinu a sám skončí svůj život a jen z povzdálí pozorujeme scénu, kdy Elmiro zasnubuje svou druhou dceru s bezradným Rodrigem. Režisérův výklad sice nepostrádá logiky a zajímavosti, ale existuje již prakticky nezávisle na původním dramatu. Dochází k významných změnám proti libretu: Emilia, původně Iagova manželka a Desdemonina společnice, se stává její mladší zlomyslnou a žárlivou sestrou, která se spojí s Iagem. Iago jako postava není projektován jako realistický nebo dokonce psychologický charakter, ale jako fantóm zla, roznášející zášť a pomluvu. Nahrazení Otella-vojevůdce Otellem-obchodníkem znatelně oslabuje jeho jinak silný charakter z původní hry.

Režisér navíc propojuje příběh s odkazy na tragédii Francescy da Rimini a Paola, které zobrazuje velkoformátová reprodukce malby Gaetana Previatiho Morte di Paolo a Francesca z okruhu mimoanglických prerafealistů. Obě dvě dantovské milenecké postavy občas vstupují na scénu a mimují situace, čímž dávají určitou akci delším hudebním číslům. Vizuálně je přesvědčivá scéna luxusního interiéru Paola Fantina, ustáleného spolupracovníka Damiana Michieletta, stejně jako současné kostýmy (převážně společenské oděvy) další stálé členky týmu – návrhářky kostýmů Carly Teti. Všichni tři ostatně také vytvořili úspěšnou režijně-výtvarnou podobu Mozartova Idomenea v tomto divadle v roce 2013 s excelentním herecko-pěveckým výkonem Marlis Petersen jako egomaniačky Elettry v rámci jinak velmi kvalitního interpretačního ansámblu.

Opera vyžaduje tři rossiniovské tenory, což zapříčinilo tehdejší dostupné obsazení v Neapoli. Zatímco role Iaga může být herecky efektní, pěvecky ho zastiňuje part Rodriga, jenž žádá lehčí pohyblivý a virtuózní tenor. A takovým tenoristou je dnes ruský zpěvák Maxim Mironov, specializující se na rossiniovské party na mnoha světových scénách a festivalech (zejména Rossini Festival v Pesaru). Herecky ožívá především v kontaktu s kolegy a předpokládaným vrcholem jeho partu se stala bravurní árie z počátku druhého aktu Che ascolto? ahime, che dici? / Ah! come mai non senti, meta všech koloraturních tenorů světa, přednesená s jistotou a jiskrou. Velmi příjemně překvapil minský rodák a další tenorista Vladimir Dmitruk, který patřil k souboru mladých zpěváků při Theater an der Wien a nyní vyrazil již za samostatnou kariérou.

Jeho Iago přes předepsanou stylizovanou pohybovou akci je uceleným pěveckým výkonem, který snese měřítka s jeho specializovanými kolegy. Očekávaný debut v amerického tenoristy Theater an der Wien , druhého rossiniovského specialisty, Američana Johna Osborna, naplnil předpoklady.

Zpěvák, kterého známe z přenosů z Metropolitní opery, disponuje tenorem jiného typu, než má Maxim Mironov. Je to typ rossiniovského tenoru barytonového základu, pro který je Iago i další hrdinné party tohoto skladatele napsán. Herecky snaživý výkon Johna Osborna byl podpořen vhodnou režií na míru a kostýmem. Pěvecky roli naplnil přes několik nekontrolovaných vysokých tónů, kterých jeho part obsahuje větší množství. Ostatně určité potíže s intenzitou vysokých tónů střídavě vykazovali všichni sólisté. Basová “otcovská” role Elmira našla pravého představitele v Italovi Fulviu Bettinim, který má velké zkušenosti s agilitou operních partů staré hudby i mozartovské doby. Epizodní part domácího lékaře Lucia ležel v hrdle kolumbijského zpěváka Juliana Henaa Gonzaleze tak podivně, že v rámci jeho spíše rytmizované mluvy nebylo možné rozeznat, o jaký hlasový obor jde. Snad indispozice. Emilii, v inscenaci mladší pokryteckou sestru čisté Desdemony, ztvárňuje italská mezzosopranistka Gaia Petrone, která čtyři sezony také působila v souboru mladých zpěváků při Divadle Na Vídeňce. Přes její zkušenosti je její hlas snad příliš robustní pro tento part, ale plně přesvědčila herecky v outfitu mladé zpěvačky Björk jako vzorné školačky a tatínkova miláčka. A nejlepší na konec – gruzínská sopranistka Nino Machaidze vytvořila Desdemonu jako komplexní svébytnou postavu, v každém ohledu (pěveckém, hereckém, mimickém i gestickém) propracovanou do detailu.

Její Desdemona je mladá současná žena, zatlačená do úzkých patriarchálním zacházením otce a následně i muže, kterého miluje. Současný vhled do postavy podporuje elegantní kostým a make-up. Gruzínská kráska je totiž vrcholně elegantně stylizována jako Angelina Jolie ve filmu Cizinec. Pěvecky výkon graduje samozřejmě třetím aktem, který je režijně pojat jako evokace smrti. Na počátku aktu je vyděšená Desdemona němou svědkyní vlastní pohřební hostiny v otcově domě. V ústřední scéně aktu píseň o přítelkyni Isauře dosáhla naprosté vokální preciznosti i naléhavého dojímavého výrazu. Tyto emoce dokáže vzbudit jen opera syntetickým působením prostředků. Samozřejmostí belcantových prostředků i koloraturními schopnostmi přesvědčila v tomto divadle před několika lety i v hlavní roli rozmarné a koketní hrdinky v Turkovi v Itálii. Dnes ztělesňuje tragickou rossiniovskou hrdinku, kterou kdysi vytvořila slavná Isabella Colbran. Stejně jako o ní lze říci, že vedle pěvecké a herecké přesvědčivosti, je “jejím pomocníkem Eros”, jak píše jeden z obdivovatelů slavné španělské krásky Colbran.

Orchestr Wiener Symphoniker zdařile interpretoval nelehkou partituru s citlivými nástrojovými sóly a místy ďábelskými tempy. Předehra a začátek prvého aktu nenabyly ještě plného lesku, ale postupně představení získávalo na hudební gradaci a zvukomalbě. Italský dirigent Antonello Manacorda (další debutant v místním divadle) má schopnost vypracovat senzitivně partituru s velkým respektem k pěveckým schopnostem zpěváků. Odstíněný a stylový výkon odvedl i Arnold Schoenberg Chor, který také zpočátku nedosahoval zcela obvyklých kvalit, ale pak se plně rozezpíval.

Tento příběh Otella přenesený režisérem do současnosti jistě představuje alternativu jak dát staré zápletce nový život (a možná také využívá zájmu o vyhrocený konflikt kultur, daný současnou imigrantskou vlnou, ale pojetí příliš opouští Shakespearovy hrdiny, které již značně posunul libretista Berio, do poněkud triálnějších a v této inscenaci mondénějších poloh. Představení (první repríza),  výjimečné hudebními a především pěveckými výkony, ale našlo jednohlasý souhlas u publika, který narušilo jen několik bučení, jež zřejmě měla jít na úkor již chybějícího režiséra.

 

Hodnocení autora recenze: 90% (pěvci a hudební nastudování), 50% (režie)

Gioachino Rossini:
Otello
Dirigent: Antonello Manacorda
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla Teti
Světla: Alessandro Carletti
Sbormistr: Erwin Ortner
Wiener Symphoniker
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 19. února 2016 Theater an der Wien
(psáno z reprízy 21. 2. 2016)

Otello – John Osborn
Desdemona – Nino Machaidze
Iago – Vladimir Dmitruk
Rodrigo – Maxim Mironov
Elmiro Barberigo – Fulvio Bettini
Emilia – Gaia Petrone
Doge – Nicola Pamio
Un gondoliere/Lucio – Julian Henao Gonzalez

www.theater-wien.at