Pravá rossiniovská diva Nino Machaidze aneb Otello bez Shakespeara

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Letošní čtyřsté výročí úmrtí největšího dramatika všech dob – Williama Shakespeara, dalo příležitost zařadit do dramaturgických plánů i díla, která se běžně v operním repertoáru neobjevují. Theater an der Wien se rozhodlo uvést operní verzi Otella italského skladatele Gioachina Rossiniho, dílo tehdy čtyřiadvacetiletého umělce, které následovalo necelých deset měsíců po premiéře mistrovského Lazebníka sevillského v témže roce 1816. Vídeňská série šesti představení přivedla na jeviště dílo sice jen málo shakespearovské, zato ve vynikajícím hudební nastudování s excelentními pěvci.

Gioachino Rossini (foto archiv)
Gioachino Rossini (foto archiv)

Zakázky na opery pro neapolská divadla nabídl nejvýznamnější italský impresário Domenico Barbaja Rossinimu již na podzim roku 1815. Rossini zkomponoval tedy pro neapolské Teatro dei Fiorentini dvouaktovou komickou operu La gazzetta (Noviny), která měla premiéru ještě mezi Lazebníkem sevillským a Otellem v září 1816.

Protože největší neapolské divadlo San Carlo na počátku toho roku vyhořelo, druhá zakázka byla přesunuta do Teatro del Fondo v době začínající karnevalové sezony. Za libretistu byl zvolen šlechtický literární amatér (nikoliv však bez skutečných básnických schopností) Francesco Maria Berio Marchese di Salza (1765-1820), který později spolupracoval s Rossinim ještě jednou – jako libretista opery Ricciardo e Zoraide opět pro Teatro San Carlo (1818). Ten se již předchozího roku etabloval jako libretista Mayrovy opery Cora (1815, Neapol, Teatro San Carlo), jejíž text vznikl přepracováním francouzské látky Marmontelovy předlohy Les Incas. Rossini a impresário museli termín uvedení posunout oproti datu uvedenému v dochované smlouvě takřka o dva měsíce, protože mladý skladatel nestíhal (jako obvykle) všechny svoje závazky.

Většina shakespearovských dramat (vyjma děl z anglických dějin) i komedií byla zpracována operními skladateli opakovaně a od některých námětů existuje více než deset zhudebnění (například Romeo a Julie), ale o operu na námět Othella se pokusili právě jen Gioachino Rossini a Giuseppe Verdi (1887). Mnohem častějším námětem se látka stala pro baletní zpracování, kdy zvláště dvacáté století přineslo pozoruhodné choreografické kreace (například 1949 José Limon, 1955 Erika Hanka na původní hudbu Borise Blachera, 1985 John Neumeier). Symbol Othella jako žárlivosti dal vzniknout i některým programovým symfonickým skladbám. Beriovo zpracování látky ovšem nevychází přímo ze Shakespearova dramatu The Tragedy of Othello, the Moore of Venice (Tragedie Othella, Maura benátského, patrně 1603), ale ze dvou dobových přepracování pro francouzské a italské jeviště. Prvním z nich byla francouzská tragédie Othello ou La More de Venise (Othello, Maur benátský, 1792) francouzského klasicistního literáta Jeana Françoise Ducise (1733 – 1816).

Jean-François Ducis (foto archiv)
Jean-François Ducis (foto archiv)

Tento dramatik a upravovatel her Euripida a Sofokla na klasicistní dramata sklízel větší ohlasy právě na své úpravy než původní dramatickou tvorbu. Proslul především jako upravovatel Shakespearových dramat (mimo jiné Hamlet, Romeo a Julie, Macbeth, Othello), z nichž šest přeložil do francouzštiny. Jeho práce s anglickými předlohami byla opravdu volná, nehledě na zásadní nedodržování básnického metra předloh (v té době považovaného za nepodstatné), často měnil jména hrdinů a výrazně zasahoval do zápletek. Právě Ducisova verze Othella například končí smířením Othella a Desdemony i pouhým pokáráním a pardonováním Iaga. Část literatury uvádí, že původní Ducisova úprava končila tragicky, ale autor byl na nátlak diváků, nespokojených se závěrem, nucen přepracovat závěr.

Druhým zdrojem byla čerstvá italská dramatizace s tragickým koncem – azione patetica Otello (1813) jiného italského jevištního autora se šlechtickým titulem – Giovanniho Carla Barona Cosenzy (1765-1861). Berio zkombinoval obě zpracování: a sice zařadil tragický konec, ale silně oslabil postavu zloducha Iaga na úkor v podstatě původně okrajové postavy Rodriga. V prvních dvou dějstvích tříaktové opery (šest obrazů) se tak dosti výrazně změnilo i téma na běžnou zápletku tehdejších italských oper: Otec (Elmiro, bas) chce vyřešit politické nesnáze zasnoubením své dcery Desdemony (soprán) svému oblíbenci Rodrigovi (tenor). Dcera ale miluje otcova nepřítele Otella (tenor), kterému slíbila svoji ruku. Svatba Desdemony a Rodriga je zastavena v posledním momentu vpádem jejího milence (finále prvního aktu). Desdemona se Rodrigovi přiznává, že se tajně za Otella vdala. Iago se spojí s Rodrigem a seznámí ho s plánem zdiskreditovat Desdemonu tajným dárkem (dopis s ustřiženou kadeří), který chtěla poslat Otellovi, ale shodou okolností skončila u Rodriga. Dochází k souboji rozzuřeného Otella s Rodrigem, kterého považuje za milence své manželky. Otřesená Desdemona přibíhá s obavou o manžela, který je z Benátek vyobcován. Elmiro vyhrožuje dceři nejkrutějšími tresty. Marně čeká Desdemona svého manžela, plná úzkosti vzpomíná na svou zemřelou přítelkyni Isauru a zpívá píseň o jívě. Žárlivostí šílený Otello přichází tajně a přes Desdemoniny přísahy manželku uškrtí. Pozdě přicházejí dóže, Elmiro a Rodrigo s omilostňujícím rozsudkem pro Maura a otcovým souhlasem ke sňatku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Otello (Theater an der Wien)

[Total: 7    Average: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář