Pražské varhany (2): kostel Matky Boží před Týnem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Přes přezíravý vztah některých našinců k tomu nejlepšímu, co se nám v oblasti historických varhan dochovalo, totiž k období baroka, patří dnes týnské varhany k těm jaksi samozřejmě hájeným…
kostel Matky Boží před Týnem (foto archiv)
kostel Matky Boží před Týnem (foto archiv)

Jaké máme v Praze nejlepší varhany? Na to se mne často ptávají nejen laici – ať již Pražané, či mimopražští –, ale i řada zahraničních kolegů varhaníků. Z nich mnozí by se ptát nemuseli, protože to vědí. Z literatury nebo alespoň z doslechu. Někdy totiž při dalším hovoru zjistím, že mě svojí otázkou jen tak zkoušeli.

Jestliže jste právě povytáhli obočí zvědavostí, o co vlastně jde, tak vězte, že mezi námi varhaníky preferuje každý trochu jiné typy nástrojů. A ten, kdo má rád nástroje pohodlné na hraní, si možná při obecně formulovaném dotazu zrovna právě na týnské varhany ani nevzpomene, protože jsou barokní a zdaleka ne všechnu literaturu je možné na ně zahrát. Což ovšem takového tazatele okamžitě pasuje mezi ty, kteří patrně nějak vřelý vztah k historickým varhanám vůbec nemají. A zahraničního kolegu nebo kolegyni právě to vždy zajímá, do jaké pomyslné kategorie si vás může zařadit.

Mně ovšem při podobné otázce vytanou na mysli, aniž bych zaváhal, varhany v kostele Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí v Praze pokaždé na prvním místě.

kostel Matky Boží před Týnem (foto archiv)
kostel Matky Boží před Týnem (foto archiv)

Jejich tvůrcem je Hans Heinrich Mundt, varhanář pocházející z Kolína nad Rýnem, který v Čechách v mládí zakotvil a po svém vyučení zde postavil řadu kvalitních nástrojů. Některé z nich už bohužel neexistují, byly v průběhu staletí nahrazeny jinými (Vyšší Brod), jiné mají za sebou necitlivé přestavby nebo dožívají ve velmi zbídačeném stavu (Kralovice, Velvary, Štolmíř). Týnské varhany dokončil Mundt v roce 1673 (zrestaurovány byly v roce 2000), jsou tedy nejstarší v Praze (nepočítáme-li varhany ze Skytal postavené okolo roku 1620 – jsou nyní umístěné v Praze na Zbraslavi) a jako takové svědčí o tom, že tehdejší varhanářství v Čechách bylo na evropské špičkové úrovni. Jistě tenkrát stanovily vysokou laťku i pro nástroje, které měly být postaveny po nich. A to zejména po zvukové stránce, protože v řemeslné kvalitě lze třeba Abrahama Starcka z Lokte označit za daleko preciznějšího, než byl Mundt, aniž by zvukový obraz jeho varhan byl méně skvělý.

kostel Matky Boží před Týnem - varhany (foto archiv)
kostel Matky Boží před Týnem – varhany (foto archiv)

Přes často přezíravý vztah některých našinců k tomu nejlepšímu, co se nám v oblasti historických varhan dochovalo, totiž k období baroka, patří dnes týnské varhany k těm jaksi samozřejmě hájeným. Nikoho už ani nenapadne, že by se měly rozšířit tak, aby se na ně dala hrát všechna existující varhanní hudba. Podobné názory však bylo možné slýchávat ještě krátce před rozhodnutím o jejich pietním restaurování. Na týnské faře jsem se počátkem devadesátých let několikrát snažil přesvědčovat tehdejšího duchovního správce Patera Jiřího Reinsberga (nezaměňovat s doktorem Jiřím Reinbergerem – profesorem HAMU a koncertním varhaníkem), který se netajil záměrem varhanářů (z Krnova či z Kutné Hory, to už si nepamatuji) na přestavbu dochovaného Mundtova opusu. Zda na něj udělalo dojem mé prohlášení, že než dopustit realizaci takového plánu, tak se raději natrvalo utábořím pod schody na kůr se sekerou v ruce, to opravdu nevím.

Nicméně nedlouho poté jsem měl předlouhý telefonický rozhovor s panem profesorem Petrem Ebenem, který pro nás varhaníky napsal spoustu překrásné hudby a kterého dodnes všichni považujeme za jednu z nejdůležitějších domácích osobností varhanního oboru vůbec. K mému údivu byly tehdy tématem našeho hovoru opět právě týnské varhany a údajné možnosti jejich rozšíření. Teprve po řadě let (myslím, že v roce 2002 nebo 2003), jsem se dočkal jakéhos takéhos vysvětlení v průběhu organologické konference v německém Lichtensteinu, kde varhanáři z Bonnu referovali o průběhu restaurování v Praze a kde jsem se teprve dozvěděl, že připravované restaurování týnských varhan konzultovali i s panem Ebenem. Teprve jejich autorita zřejmě dokázala přesvědčit všechny zúčastněné, že jediným možným řešením v Týně je pietní restaurování.

kostel Matky Boží před Týnem - varhany (foto archiv)
kostel Matky Boží před Týnem – varhany (foto archiv)

Tím už prozrazuji (někteří čtenáři to samozřejmě vědí), že úkolu se zhostila v letech 1999 až 2000 německá firma z Bonnu, firma Orgelbau Klais Bonn, a to díky zásadnímu finančnímu daru Němců samotných. Pouze restaurování varhanní skříně bylo uhrazeno z domácích prostředků.

Vzpomínám si, že jakmile vešlo ve známost, že bonnská firma o zakázku v Praze velmi usiluje, téměř všichni znalci po celé Evropě se začali v kuloárech chytat za hlavu a takřka sborově varovat, že prvotřídních restaurátorských firem je už sice po světě docela dost, zejména v Nizozemí, Francii i Německu, ale že právě Klais je přece případem velké továrny, která sice staví špičkové koncertní univerzální nástroje po celém světě, ale nikdy se nezabývala takto zevrubným restaurováním. Všude jsem slyšel: „Něco takového nesmíte v Praze dopustit…“

U Klaisů však výskyt výhrad předem očekávali, proto s předstihem založili restaurátorské oddělení, kterému šéfoval od začátku člověk nadmíru povolaný, odborně erudovaný, zkušený i pečlivý, totiž doktor Hans Wolfgang Theobald. Pod jeho vedením pak restaurování probíhalo. Celé varhany byly rozebrány a převezeny do Bonnu, po provedení dílenských prací zase v kostele na kůru znovu kompletně sestaveny.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář