Pražské varhany (3): Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze

  1. 1
  2. 2
  3. 3
…Díky vstřícnosti a mimořádné pečlivosti varhanářů jsme zkusili uplatnit v uplynulých měsících na Sále Martinů způsob ladění, který není zrovna obvyklý. Pan Vladimír Turnwald i jeho kolega a spolupracovník pan Václav Vála snášeli mé pokyny a vracení se k už naladěným tónům chvílemi těžce, ale přesto trpělivě. Připustili, že experiment má cosi do sebe…

Začal-li jsem svůj nepravidelně uveřejňovaný cyklus článků o pražských varhanách psaním o nástroji dosud neexistujícím (nové varhany pro katedrálu – tuto část našeho seriálu najdete zde) a skočil-li jsem pak rovnýma nohama k tomu nejlepšímu, co zde máme (varhany Hanse Heinricha Mundta v kostele Panny Marie před Týnem – najdete zde), mnozí asi očekávali, že buď budu pokračovat svými nástroji nejoblíbenějšími, nebo postupovat nějak časově chronologicky. Avšak mně je bližší obracet se aktuálně tam, kde mne zrovna něco důležitého napadne, či kde mne nástroj sám od sebe k něčemu ponoukne.

Přestože odjakživa tvrdím, že akustika Sálu Martinů není pro varhany nijak zvlášť příznivá a také že stávající nástroj od firmy Rieger-Kloss z poloviny devadesátých let minulého století je velmi problematický, užívám si jej se svými studenty varhanní hry na HAMU opravdu požehnaně. Jde o dokonalé naplnění lidového pořekadla „odříkaného chleba největší krajíc”.

Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze (zdroj hamu.cz)
Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze (zdroj hamu.cz)

Platilo to samé ostatně už za mých studentských let, kdy daný nástroj sice ještě neexistoval, nicméně u jiných, převážně cvičných „riegrovek” jsme s kolegy stejně trávili nejvíce času, protože v kostelích, kde bychom mohli potkávat i nástroje zajímavější (nikoli všude), je po většinu roku docela zima. Ne do všech kostelů nás ostatně tehdy pustili si zahrát, o koncertních sálech samozřejmě ani nemluvě. Naši současní studenti mají výhodu, že alespoň občas smějí, díky vstřícnosti vůči nám přátelsky naladěných představitelů farností, ale i institucí, přijít k velmi zajímavým nástrojům. To, co se ve škole na cvičných varhanách naučí, mohou tak velmi záhy vyzkoušet i leckde jinde. V Praze takto chodíme například do basiliky sv. Markéty (Břevnovský klášter), do kostela sv. Šimona a Judy (Koncertní jednatelství FOK), do Rudolfina (Česká filharmonie) či do Smetanovy síně (Obecní dům). Něco takového vůbec není samozřejmostí, a to ani v zahraničí.

Opusem pro pražskou HAMU chtěla krnovská firma od samého začátku plánování stavby naplnit své velké porevoluční ambice. Předpokládala, že půjde o nástroj reprezentativní, na který se bude koncertovat a na němž budou vznikat prestižní nahrávky. Při ohlédnutí zpět vidíme, že se zde sice vydatně koncertuje, ovšem převážně jde o naše nebo konzervatorní ročníkové a absolventské večery, jen výjimečně se koná jiná varhanní produkce. Občas si pronajme sál s varhanami i nějaká základní umělecká škola. Nahrávek však vzniklo poskrovnu, většinou se jedná o snímky ze studentských koncertů, kdy každý chce mít svůj výkon zaznamenaný na památku. K tomu musím podotknout, že občas sice někdo zatouží zorganizovat své školní vystoupení mimo prostory školy, ale tomu já moc nakloněn nebývám, protože obvykle zájemci doufají, že se schovají před publikem na kostelním kůru, zatímco naším výukovým cílem je, aby měli všichni rovné podmínky, navíc srovnatelné i s dalšími instrumentalisty, kteří přece také vystupují na pódiích v těsném kontaktu s publikem. Chceme-li, aby náš nástroj plnohodnotně figuroval mezi ostatními, nesmíme se pódia bát a stranit.

Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze – varhany (foto archiv autora)
Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze – varhany (foto archiv autora)

Ze zvukových záznamů našich varhan, které dodatečně kritickým uchem posloucháme, je ale vždy ještě zřetelněji než při přímém poslechu patrné, jak nedostatečně ony působí při srovnávání s jinými.

Už po léta slýchám opakovaně, že „se musí něco udělat”, aby varhany lépe vyhověly našim potřebám. Nejradikálnější úvaha zní, že bychom si měli opatřit jiné, což je ale vzhledem k jejich pořizovací ceně a nijak velkému stáří dosud spíše utopií. Pokusů o alespoň dílčí vylepšení bylo už vícero. Protože stále přicházejí noví a noví studenti i hosté, je asi dobré o těchto záležitostech napsat pár řádek jaksi pro úplnost a hlavně proto, aby ona historie byla vůbec někde zaznamenána.

Jisté je, že v porevoluční době už bylo možné objednat nový nástroj v nějakém varhanářství působícím na západ od našich hranic. Diktát samozřejmého a nuceného monopolu krnovské „fabriky” byl teoreticky dávno pryč. Ale jakási setrvačnost myšlení, která spočívala například i v úvaze, že nejlepší nabídka bude ta, jež na určité cenové hladině nabízí co nejvíce rejstříků, nepochopitelně přetrvávala. Naše tehdejší komise měla ostatně v rukou přibližně dvacet nabídek ze zahraničí, původně měly totiž menší varhany od některé ze zahraničních firem stát v Galerii HAMU jakožto náš druhý nástroj. Od tohoto záměru, který v projektu rekonstrukce Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí existoval, bylo pak ovšem upuštěno v okamžiku, kdy krnovská firma cenu za svoje už stavěné varhany pro Sál Martinů výrazně navýšila.

Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze – varhany (foto archiv autora)
Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze – varhany (foto archiv autora)

Nástroj v Sále Martinů musel být pochopitelně jako každý jiný zkolaudován a převzat objednatelem. Ten za tímto účelem obvykle ustanoví odbornou komisi. S tím, že pokud se vyskytují u kolaudovaného nástroje nějaké nedodělky či závady, tak komise nařídí, aby je firma ve stanovené lhůtě dohotovila, či napravila. To platilo i za minulého režimu, tedy dávno před stavbou v Sále Martinů. Jenže praxe bývala podle svědectví našich předchůdců všelijaká. Varhanáři všechny výtky sice obvykle odsouhlasili, jenže pak odjeli do vzdáleného Krnova a dostat je zpět bývalo nerozlousknutelným oříškem. Podle svědectví mého pana profesora Milana Šlechty byla popsaná situace nikoli výjimkou, ale pravidlem. Zejména pro okamžiky, kdy se vyskytly aktuální závady, bylo odjakživa nezbytně nutné mít po ruce nějakého šikovného varhanáře, aby se koncerty nemusely na poslední chvíli rušit.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář