Pražský filharmonický sbor zahájil další ročník Třeboňských nocturen

Festival Třeboňská nocturna má již delší tradici. Letos po prázdninách začal, slovy v expozé ředitele festivalu pana Miloše Končického v úvodu koncertu, o celý měsíc dříve, než bývalo zvykem. Důvodem byl právě Pražský filharmonický sbor a jeho obtížné termínové možnosti a snaha získat jej pro vstupní koncert. Nicméně se tímto tahem podařilo získat prvotřídního hosta, špičkový profesionální sbor, který je jistě v myslích sborových zájemců psychologicky stále spojen s Českou filharmonií, jejíž byl stálou součástí v časech legendárního sbormistra Josefa Veselky. On to byl, jako je to u sborů vždy, kdo pozvedl sbor na mimořádnou, evropskou úroveň; z jeho doby existuje i nepřeberné množství nahrávek, ovšem ještě pod názvem Český filharmonický sbor (o tomto legendárním českém sbormistrovi, Josefu Veselkovi, jsem psal k jeho výročí zde). Dnes sbor vystupuje pod názvem Pražský filharmonický sbor. Od roku 2007 je v jeho čele talentovaný mladý sbormistr Lukáš Vasilek. Leč s Českou filharmonií je sbor stále ve vokálně instrumentálních formách nejčastěji spolupracujícím vokálním tělesem.

Účinkovat s velkými symfonickými orchestry je denní chléb tohoto koncertního tělesa, založeného legendou Janem Kühnem. Právě zmíněný Josef Veselka tvrdě prosazoval také stylovou interpretaci tvorby a capella jako nezastupitelnou hygienu pro pěveckou a intonační perfekci. Je potěšitelné, že Lukáš Vasilek v této tradici pokračuje. Tvorba a capella, tedy bez doprovodu, bez opory o harmonii, nutí k exaktní intonaci, k pěveckým jemnostem, k dynamice spodních stupňů až po opravdu pravá sborová piana, k dokonalé technice střídavého dechu a k intonační perfekci. Což jsou atributy, které se jen a pouze zpěvem za clonou orchestru mohou začít rychle vytrácet. Aby se děl pravý opak, to je právě smyslem a capella koncertů. Ostatně všechny prestižní světové mezinárodní soutěže sborového umění jsou postaveny na tvorbě a capella, nikoliv s doprovody.

Program vstupního festivalového večera ve výborné akustice kostela svatého Jiljí v Třeboni se opíral o zajímavé kompozice soudobých autorů rozdílných generací – Johna Tavernera (narozen 1944) a Erica Whitacreho (narozen 1970). Do střední části koncertu byly vloženy ukázky romantického slohu, které reprezentoval náš světově proslulý Antonín Dvořák a pozdně romantickým výrazem proslulý Sergej Rachmaninov.Volba vstupní soudobé skladby byla neobyčejně šťastná, málokdy lze slyšet soudobé dílo takové míry zajímavosti a hlavně přesvědčivosti, jakou je skladba Svatý (Svyati) Johna Tavernera, britského skladatele, kde oproti programu musím, ač nerad, doplnit datum jeho úmrtí – listopad 2013. Je autorem řady velkých vokálních forem, vstoupil roku 1977 do pravoslavné církve, neboť západní hudbu začal odmítat jako příliš egocentrickou. Jeho vzory byl Anton Webern, ale také Pierre Boulez či Ligeti, což o zaměření vypovídá. Za přínosnou tvorbu byl v Británii jmenován šlechticem. Z jeho rozsáhlého a závažného díla volil Lukáš Vasilek zajímavou drobnější skladbu Svatý (Svyati) pro smíšený sbor a violoncello. V dialogu s partem violoncella, jejž nádherně zahrál Tomáš Jamník, hned ve svém vstupu dokázal sbor pod Vasilkovým dirigentským vedením zaujmout sourodým zvukem, bezpečnou intonací, měkkými hlasovými začátky v nasazeních akordů. Homogenita mužských hlasů na bezvadné basové prodlevě ukázala dokonalou techniku střídavého dechu (kéž by ji takto ovládala většina našich operních sborů). A jistě ve výrazu velmi působivým, až sugestivním pianissimem v závěru skladby. Druhým zvoleným autorem byl Sergej Rachmaninov, autor uctívaný především klavíristy, ale zároveň vynikající vokální skladatel. Byla to kompozice Nešpory opus 37, z nichž byl vhodně zvolen výběr pěti z osmi částí této velkorysé hudební formy. Rachmaninovova sazba je sborově vděčná, harmonicky hutná, plná. Sbor zde může předvést své nesporné klady v intonaci, homogenitě zvuku, kultuře a plastice vypracovaných hudebních frází. Imponující bylo především široké forte ve vrcholech jednotlivých částí. Líbilo se mi, jak i ta nejmohutnější z nich mají měkký pěvecký základ. Soprány ovládají klenuté, pěkně kryté vysoké tóny.

Dvořákův cyklus a capella sborů V přírodě opus 63 je v díle samotného génia světové hudby (úmyslně neužívám adjektivum české) trochu ojedinělý. Jednak na rozdíl od a capella sborového díla Smetanova zrovna Dvořák tento typ tvorby moc nepěstoval, takže vedle jeho geniálních vokálně instrumentálních forem, jako je například Requiem, Stabat Mater, ale i takové Te Deum, nepůsobí tento a capella cyklus jako vrcholná autorova vizitka. Stojí trochu stranou, asi jako Smetanovy více propedeuticky napsané Tři ženské sbory. Amatérský svět je ale zpívá hojně, ba až s přemírou, neb jsou právě v technické bázi snáze uchopitelné, často i ve společných zpěvech, ovšem někdy s problémem na hranici poslouchatelnosti… Byl jsem proto vděčný panu sbormistrovi Lukáši Vasilkovi, že cyklus zařadil. Provedl jej na vysoce profesionální technické platformě se snahou o tempická, ale i dynamická odstínění. Možná právě největší průzračnost harmonie v linii daného večera, relativní přístupnost technického uchopení, nechtě odhalí malé rezervy v homogenitě nižších stupňů dynamiky. Do pian se sbor spíše trochu nutil, ve forte se naopak cítil zjevně blaze. Rovněž trochu víc velkorysého legata hned ve vstupní skladbě cyklu by prospělo. Je zajímavé, jak se právě zde trošku projevilo, že ve zmíněných vyrovnaných hlasových skupinách tenorů, basů a sopránů zanikala v harmonii trošičku altová skupina. Zřejmě by si asi vzhledem k typické sborové poloze altových partů v harmonii partitur sboru zasloužila per futurum lehké posílení. Trochu mne překvapilo, že v tak často zpívaném cyklu jsou pěvci pohrouženi vizuelně příliš do partů, jako by se jednalo o skladbu novinkovou, anebo ji zřejmě nepěstují veřejně tak často, jak bych si myslel v blahém domnění.Efektní finální kompozice mladého amerického skladatele a dirigenta Erica Whitacra (narozen 1970) – Průtrž mračen – s moderními sborovými výrazovými prostředky byla výborným finále večera. Málem se stala nechtě identická s počasím, které se v Třeboni vytvořilo v době těsně před koncertem a v jeho průběhu. Opět to byla velkorysá, impozantně znějící fortissima, která zvukově zaujala voluminózností zvuku. Dirigent večera prokázal cit pro výstavbu skladeb.

To se nejvíce projevilo právě u zvolených moderních kompozic, které jsou mu zjevně nejvíce blízké. S chutí a entuziasmem je diriguje, jako kdysi legendární ostravský sbormistr Lumír Pivovarský, který nás podobně laděnými díly překvapoval na velkých festivalech IFAS Pardubice. Samozřejmě, on byl na ně plně dramaturgicky soustředěn. Pro Lukáše Vasilka je to spíše pomyslná třešnička na dortu, neboť on musí především „pilovat“ kantátovou a oratorní tvorbu pro spolupráci s předními orchestry Evropy. Přízemněji řečeno, tím je de facto sbor živ, to je jeho chleba. O to víc je přínosné vyslechnout si onu hygienu velkého, špičkového sboru, jíž je a capella tvorba. Bylo zjevné, že ji dirigent i sbor berou s vážností a respektem. Odměnou jim bylo zcela zaplněné auditorium kostela svatého Jiljí, které si koncert vyslechlo, dle mého pocitu, s plnou zainteresovaností. Tím i vyvolalo nutnost přídavku efektní, ale opět moderní kompozice Jana Sandströma, švédského skladatele (narozen 1954).

Kdysi mi legendární budějovický vedoucí Katedry hudební výchovy v Českých Budějovicích, docent Karel Padrta, před prvním koncertem založeného univerzitního sboru pravil coby dobrý praktik: „A sehnal jste si taky publikum? Přece na sborové koncerty se nechodí jako na symfonické. Ty nemají své typické stálé publikum.“ Uvádím tuto přes třicet let starou historku proto, že byla reálná. Tomu klamu se snadno podléhá na festivalech, ale realita koncertů bývá jiná. V Třeboni bylo ale zcela vyprodáno! Nebyl vůbec problém s potlesky po větách symfonií, jak je dnes časté na symfonických koncertech. Ba naopak, spíše s rozpoznáním, kdy ten který cyklus vlastně skončil a je záhodno zatleskat. V této souvislosti se mi dávná Padrtova věta vynořila v mysli. Typicky sborové publikum pro koncerty a capella typu de facto není takové jako to, které jde tradičně za symfoniemi velkých orchestrálních koncertů a spolu s nimi na vokálně instrumentální formy.

Vstupní koncert festivalu v Třeboni nasadil vysokou laťku. Posluchačům přinesl silné zážitky, ač je volbou dramaturgie nijak „nešetřil“. Naopak, předložil z většiny moderní kompozice, obligátní vokální polyfonii se vyhnul.

Je to zajímavý trend vedení festivalu, poskytnout Třeboni, posluchačům z města a okolí, jakož i lázeňským hostům, vysokou úroveň kvality. Nikoliv kšeftíkům průměru, neřku-li podprůměru, který se vždy právě do lázeňských míst tlačil ve falešném pocitu malých nároků lázeňského publika. Jen tak dále! Jsem přesvědčen, že tento trend je velmi prospěšný v mnoha směrech.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Třeboňská nocturna 2015–2016
1. abonentní koncert
Dirigent: Lukáš Vasilek
Lenka Navrátilová (klavír)
Tomáš Jamník (violoncello)
Pražský filharmonický sbor
17. září 2015 kostel sv. Jiljí Třeboň

program:
– John Tavener: Svatý (Svyati) pro smíšený sbor a violoncello
– Sergej Rachmaninov: Nešpory (Vsenočnoje bdenie) op. 37 – výběr, pro smíšený sbor a capella
= přestávka =
– Antonín Dvořák: V přírodě op. 63, pro smíšený sbor a capella
– Eric Whitacre: Průtrž mračen (Cloudburst) pro smíšený sbor, bicí a klavír

www.trebonskanocturna.cz

Foto Třeboňská nokturna