Pražský Trubadúr: Poslouchat, nekoukat!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Státní opera Praha na svých internetových stránkách uvádí novou inscenaci Verdiho Trubadúra (Il trovatore) jako spletitý příběh s nepravděpodobnými zápletkami a cituje slavného tenoristu Leo Slezaka, který prohlásil: „Zpíval jsem Trubadúra nejméně stokrát, a přesto nemám nejmenší tušení, o co v této opeře jde!“ Tato věta může být argumentem proti libretu opery, ale stejně dobře může svědčit o některých povahových či dokonce inteligenčních kvalitách umělce nebo jeho přístupu k roli. Vzpomínám, jak jsem já (ano já, neprofesionál, amatér) poučil jednoho operního zpěváka o tom, že hlavní postava opery La traviata se nejmenuje Rodolfo, ale Alfredo, a na jeho žádost mu děj převyprávěl., aby věděl, o co jde. Pikantní na celé věci je, že v té době Alfreda studoval.


Ano, opět se hodlám zastat libreta, které pro Giuseppe Verdiho vytvořil podle hry El Trovador Antonia Garcii y Gutiérreze Salvatore Cammarano (a po jeho smrti dokončil Emanuele Bardare). Kurt Honolka napsal, že „pokud jde o formulaci, „Trubadúr“ není horší než texty Piavovy… Při výtce nedostatečného motivování výstupů (…) nesmíme zapomínat, že právě tady vzrušovala Verdiho melodramatická bezprostřednost základních lidských situací. Vedle „Kouzelné flétny“ svědčí právě „Trubadúr“ nejvelkolepějším způsobem o autonomii hudby; o její schopnosti učinit z nejnepravděpodobnějšího děje věrohodný – to dokáže jedině opera.“ (Honolka: Na začátku bylo libreto, Praha1967, s. 88). Ale jsou dějové události v opeře Trubadúr tak nepravděpodobné, tak absurdní? A pro koho? Uvědomme si, že opera měla premiéru v roce 1853. Romantismus vrcholí, publikum prahne po exaltovaných citech a vášních, dějových zvratech, soubojích, scénách šílenství, smrtí náhlých i pomalého umírání. Hranice, na nichž umíraly čarodějnice, v té době již byly minulostí, ale ne tak vzdálenou, aby jejich představa nevyvolávala silná pohnutí. Dalším faktorem, na který musíme myslet, je skutečnost, že lidé se tehdy do divadla chodili zejména bavit. Italská divadla, tradičně veřejně přístupná, skýtala možnost prakticky každodenní zábavy skutečně širokým vrstvám společnosti. Lidé na galeriích neočekávali intelektuální jemnůstky ani pro ně divadlo nebylo místem společenského setkání jako pro níže sedící smetánku. Požadovali opravdovou zábavu nebo napětí, jako když večer zapneme televizi nebo jdeme do kina. V posledním měsíci jsem v kině viděl dva filmy a odvážně přiznám i tituly: Vřískot 4 a Zdrojový kód. Co si budou potenciální diváci říkat za sto let? Že příběh vražd podle filmového klíče v americkém městečku je nepravděpodobný? Že cestování v čase na osm minut (i když vlastně o cestování v čase nejde!) je absurdní? A jestliže si my můžeme vybrat z nepřeberného množství způsobů, jak se večer bavit, měli jich v polovině 19. století mnohem méně. Není divu, že žádali stále nové a nové opery.


Ani Verdi nechtěl svým dílem vytvořit „umění“, ale populární… zábavu. Při komponování měl na mysli především diváka. Ve svých dopisech napsal: „Dlouholetá zkušenost mě utvrdila v názorech, které jsem vždycky měl na divadelní působivost…“ „Přeji si nové, silné, krásné, rozmanité, smělé náměty – a smělé až do krajnosti, s novými formami atd…“ Radil Cammaranovi jak zvýšit atraktivitu děje: „Scéna převlečení za jeptišku musí zůstat zachována (je příliš originální, než abych se jí mohl zříci; naopak je nutno z ní dostat maximum, všechny myslitelné efekty. Pokud nechcete, aby jeptiška dobrovolně prchla, nechejte trubadúra (s četnou družinou), aby ji v mdlobách unesl.“ Protože Cammaranovi se námět zřejmě nelíbil a první náčrty libreta Verdiho neuspokojily, uvažoval skladatel o tom, že jej odloží: „…je lépe se nám tu vzdát, když není možné zachovat všechnu novost a bizarnost španělského dramatu…“ Vidíme tedy Verdiho, který nejen že nezachraňuje chabé libreto svou skvělou hudbou, ale naopak libretistu nutí do vyhrocených situací (když trubadúr, tak s družinou, když únos, tak jeptišky, když jeptiška, tak v mdlobách). Přehlédnout nelze ani jeho fascinaci pomstou, po níž cikánka Azucena prahne (také v Rigolletovi jsou kletba a pomsta hlavními motivy) a kterou kombinuje v mocném efektu s mateřskou láskou. V dopise z 9. dubna 1851 Verdi Cammaranovi zasílá podrobné poznámky k rozvrhu děje a čísel a důrazně mu připomíná: „Nečiňtě Azucenu šílenou.Jsouc zničena únavou, bolem, hrůzou, bděním, není schopna souvislého hovoru. Její smysly jsou potlačeny, ale není šílená. Je třeba zachovat až do konce dvě velké vášně této ženy: lásku k Manriquovi(sic!) a divokou žízeň po pomstění matky.“ (in Kuneš: Giuseppe Verdi. Životopis v dopisech, Praha 1944, s. 266).

A Verdimu vše vyšlo, snad dokonce až příliš: opera byla v Římě přijata s obrovským úspěchem, přesto kritik z Gazetta Musicale di Milano zmiňuje kromě ovací v průběhu opery i to, že „po posledním tercetu v žaláři při znovuobjevení hraběte zasáhla příkrost děje příliš citlivé mysli a způsobila, že poslední hudební takty byly přijaty poněkud chladně“. Některá místa tedy působila na publikum téměř šokujícím dojmem. Recenzent pokračuje: „Jsou zde vpády strhujícího nadšení, části jsou tak otřesné – jako například Eleonořino (sic!) Miserere a rondo, že je možno se sotva udržet na sedadle“. Nebyly pocity publika podobné, jako jsou dnes při sledování thrilleru? (citace v tomto odstavci pochází z programu Trubadúra, vyd. v roce 1999). Ano, v ději je mnoho nelogičností, „je však příznačné, že soudobé výhrady proti „Trubadúru“ nikdy nešly tímto směrem. Spíš se opera zdála příliš pochmurná, bez světlejších kontrastů. Výtka dějové nesrozumitelnosti zůstala vyhrazena až pozdějším dobám a nejhlasitěji ji pronášeli divadelní pracovníci, kteří začali škrtat druhou sloku Ferrandova vypravování, kde je klíč k ději“ (Bachtík: Giuseppe Verdi, Praha 1963, s. 137).

Všichni se ale shodují na tom, že Trubadúr nabízí mnoho skvělé hudby. Opera skýtá nespočet nádherných melodií, sólové party jsou atraktivní pro publikum a oblíbili si je mnozí zpěváci a zpěvačky, ačkoliv jsou velice obtížné a Verdi byl kvůli nim nazýván „zkázou či „hrobařem“ bel canta. Často bývá připomínáno, že koloratura už zde pro Verdiho není jen ozdobou, vyzdvihována je náladotvorná úloha orchestru (např. Burian v předmluvě k libretu, Trubadúr, Praha 1959). Kolik oblíbených čísel v opeře je, sólových i sborových!

Potěšující zprávou je, že ve Státní opeře se všechna (!) tato místa na premiéře podařilo naplnit a to měrou vrchovatou. Téměř celé představení jsem si připadal, jako bych neseděl ve Státní opeře, ale v téměř nějaké Staatsoper! Tedy ve chvílích, kdy jsem poslouchal. Když jsem se díval, tak jsem měl dojem, že jsem se přenesl na studentské představení vytvořené v devadesátých letech. Josef Jelínek zrecykloval některé své kostýmy z minulé inscenace ve Státní opeře (jeptišky, vojáci), oděvy hlavních postav zřejmě navrhl nově, většinou se inspiroval historickými kroji. Nechápu ovšem, proč šedo-bílý sbor cikánů a cikánek připomíná masové scény z Aidy, jen Azucena a Starý cikán se svou „cikánskou“ vizáží vymykají, takže připomínají Amneris, pravda, trochu rozcuchanou, a Amonasra. Josef Jelínek zároveň figuruje jako autor scény, lze-li tak nazvat tři plochy, které obklopují jeviště ze tří stran. V každé z nich je otvor pro příchod postav, za tím zadním se „nápaditě“ promítají snímky staveb či krajiny (případně ohně), jež mají představovat dané prostředí. V inscenaci jsou použity pouhé dva prvky vytvářející scénu, a to pojízdný praktikábl, který nemá valného významu, kromě toho, že občas představuje postel nebo popravčí lešení nebo si na něj někdo stoupne, aby byl víc vidět. O to častěji se přesouvá, bohužel je vždy potřeba ho odjistit. Druhou dekoraci – hořící oheň na kolečkách – si vždycky přiveze Azucena, případně tak za ni učiní přízrak její matky, který režisér Lubor Cukr neváhal zhmotnit. S hlavními postavami nijak nepracoval, ty vždy jen přijdou, odzpívají a odejdou. O propracovanější pohybové kreace se naneštěstí snažil v práci se sborem. Otřesný je vizuální dojem ze slavného sboru Vedi! Le fosche notturne, kdy všichni mávají směrem k nebi snad proto, že nemohou mlátit do kovadlin, které v inscenaci absentují. A aby toho nebylo dost, dojde i na slabomyslné tanečky, jež dámy ze sboru – soustředící se na zpěv – provádí s vypětím všech sil. Aby pánská část sboru nebyla ochuzena, předepsal jim režisér na začátku třetího dějství sestavu s meči a helmami. Použití různobarevných světel a spuštění mříže v závěru opery inscenaci z režijního hlediska nezachrání.

Naštěstí tu byli při premiéře skvělí zpěváci a zpěvačky, sbor a orchestr. Rád bych všechny popsal v pořadí, jak vystoupili. Úvodní sbor ještě nebyl úplně sezpívaný, ale orchestr hrál skvěle od počátku, jak se ukázalo hned při doprovodu k Ferrandově cavatině. V ní se úspěšně uvedl Miloš Horák, jenž mne v této sezóně zaujal i v minulých představeních. Možná snad u něj mohl vadit mírně vibrující hlas při delších tónech, ale i v dalších výstupech si vedl velmi dobře. Závěr celé scény ve fortissimu působil mocně i dnes, jaké to asi muselo být ve Verdiho době!? Síla ansámblu se obyčejně pozná ve vedlejších rolích, Jana Horáková Levicová jako Leonořina společnice Inez ve druhé scéně byla úžasná a také při dalších vstupech jsem litoval, že v opeře nemá více místa. Christina Vasileva od počátku oslňovala nádhernou barvou a zvučností svého hlasu stejně jako pevnými a jasnými vysokými tóny. Pokud bych měl opět něco Tacea la notte vytknout, tak snad mírnou absenci větší něžnosti a mírné problémy v závěru s nasazením nejvyšších tónů. Ale pak přišlo Di tale amor a to snad všichni v zaplněném hledišti museli přijmout bez výhrad, což bylo patrné z následujícího potlesku. Svatopluk Sem jako Hrabě Luna hned na začátku další scény ukázal, že po Klingsorovi potvrdí svou slibnou pověst zpěváka minimálně evropského formátu. Michal Lehotský jako Manrico za scénou (romance Deserto sulla tera) nezůstal pozadu. Následoval bezchybný tercet Leonory, Manrica a Hraběte, který by bylo možné nahrát a okamžitě vydat (směšné herecké akce by na zvukové nahrávce nerušily).

Již zmíněný sbor Vedi! Le fosche notturne byl dobře sezpívaný, nicméně v celkovém vyznění trochu slabý (kovadliny?). Jana Sýkorová ve Stride la vampa opět ukázala, že má nádherný, sytý mezzosoprán, pro postavu staré cikánky snad až příliš krásný. Když poté líčila smrt své matky, dodala hlasu více drsnosti. V následujícím duetu jsem s potěšením poslouchal jak ji, tak Michala Lehotského, po dlouhé době tenora v italském repertoáru s pěkným legatem, který nemusí výšky křičet. Třetí scéna patřila Svatopluku Semovi, k jehož výkonu nešlo mít prakticky žádné výhrady (od recitativu, přes Il balen del suo sorriso po Perme, ora fatale). Druhé dějství vrcholí scénou únosu v klášteře, kterou režisér ztvárnil jako jakýsi živý obraz, u něhož jsem váhal, zda nejde o parodii (Manrico a Leonora na praktikáblu, část jeptišek klečí vpředu, malebně je obklopuje zbytek jeptišek a vojáci).

Třetí dějství zahájila zmiňovaná gymnastika pánského sboru, který sám byl ovšem velmi pěkný. Vynikající výkon podala Jana Sýkorová jako zajatá Azucena, bohužel drama, které bylo slyšet, jsme nemohli sledovat, protože vojáci si sice přinesli několik kopí, aby vypadali bojovněji, ale jinak se na scéně opět nic moc nedělo. Michal Lehotský jako by během přestávky ztratil sílu, takže následující scénu s Leonorou dozpíval nadoraz, nicméně více než se ctí a sklidil za ni velký potlesk. Ve čtvrtém dějství Christina Vasileva připravila všem zážitek v D´amor sull´ali rosee vanne, kdy se doslova mazlila s každou notou, ozdobou, trylkem… Famózní závěr podnítil publikum k bouřlivému potlesku a opakovanému volání bravo. Scéna s Miserere byla po hudební stránce také skvělá, bohužel – vinou režie – opět nicneříkající a nudná. A to stále nebyl konec! Dokonalý duet Leonory a Hraběte Luny ozdobila Christina Vasileva perfektní koloraturou, orchestr pak neméně dobrým doprovodem. Michal Lehotský se v závěru opět vzchopil (ale zdůrazňuji: nikdy předtím „neupadl“) a spolu s Janou Sýkorovou dobře provedli duet ve vězení, který vyústil v „scenu ultimu“. Po ní následoval jen ohlušující potlesk.

Jan Latham–Koenig v závěru sezóny ukázal, že se souborem Státní opery Praha lze vytvořit představení nejvyšší úrovně. Trubadúra je však nutné spíš poslouchat, než se na něj dívat, protože vizuální podoba inscenace nenabízí nic víc než pověstný „kostýmovaný koncert“. Ten byl ovšem zážitkem. Uvidíme, zda jím zůstane i při druhém a třetím obsazení.

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Dirigent: Jan Latham-Koenig
Režie: Lubor Cukr
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Premiéra 26.května 2010 Státní opera Praha

Hrabě Luna – Svatopluk Sem
Leonora – Christina Vasileva
Azucena – Jana Sýkorová
Manrico – Michal Lehotský
Ferrando – Miloš Horák
Inez – Jana Horáková Levicová
Ruiz – Lubomír Havlák
Starý cikán – Nikola Tašev
Posel – Jiří Honus
Matka Azuceny – Olga Kyndlová
Mladík – Libor Novák

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Trubadúr (SOP/ND Praha)

 

Související články


Reakcí (56) “Pražský Trubadúr: Poslouchat, nekoukat!

  1. Tak tuto ohlasenou recenzi jsem ocekaval s mimoradnym zajmem – a dockal jsem se hned po veceri (v Montrealu). Potesilo me, ze je v ni hned na zacatku background information, take si nejsem dejem Il Trovatore moc jisty. Operu jsem slysel nekolikrat v radiu (zive z Met), ale na scene nikdy nevidel.

    Co cloveka potesi jeste vice je pozitivni hodnoceni vsech ucinkujicich (a Pavel je prisny a spravedlivy kritik). Ze by se v umirajici SOP stal dnes vecer zazrak? Co tomu rikaji ostatni divaci. Urcite budou zajimave komentare.

    Moc dekuji, je radost to cist a navic hned po predstaveni, to je mozne pouze na Opera Plus. A blahopreji umelcum SOP.

  2. Žádný zázrak se nestal. Jen se znovu potvrdilo to, co zasvěcení a rozumní ví již dávno. Cesta ke zlepšení nevede přes spojování divadel a nesmyslné rekonkurzy. Je potřeba kvalitní umělecké vedení (dirigent).
    Pokud dirigují archiváři a mávalové 8. kategorie, tak se umění opravdu dělat nedá. Další překážkou je bezpochyby to, že se MK snaží SOP "umučit hlady". Stav, kdy kumštýři pobírají zhruba 50% průměrné mzdy, je opravdu žalostný.

  3. Pokud bych měl co říci k celkovému večeru, ať už z hlediska pěveckému, hudebnímu a tolik kritizované režii: vím, že diváka – kritika nezajímá poměry za jakých vzniká inscenace. Přesto nemám pocit, že by režie nějak zaostávala. Většinu vztahových dějů jsem pochopil a pokud by to nepochopil divák, tak by nebyl tak bouřlivý potlesk… To by se divák na to nedíval.Divák přišel,viděl, slyšel a odešel spokojen.Víteční zpěváci a do detailů hrající orchestr.
    Spíše než co diváci, kteří jsou důležití a nikdo to nezpochybňuje, je to co na to vedení divadla (a zřizovatel, který opět nedorazil ), které se ani neráčilo přijít na premiéru. Pravda až na druhou polovinu – protože v ND byla jiná premiéra. Jo holt sedět na dvou židlích prostě nejde! Jenže kdo si z nich konečně uvědomí!?
    -JP-

  4. Ráda bych touto cestou projevila hlubokou úctu všem, kteří se podíleli na včerejší premiéře Trubadúra. Byl to nezapomenutelný zážitek. Závěrečné dlouhotrvající ovace patřily po zásluze všem – inscenátorům, perfektnímu orchestru, výtečnému sboru a hvězdným sólistům. Je opravdu tristní, že se pan ministr (ani žádný z jeho nohsledů) opět nedostavil – tím jen dokazuje svůj naprostý nezájem o osud Státní opery a plive do tváře všem, kteří něco skutečně umí a včera to bez výjimky dokázali.
    Je patrné, že kdyby soubor SOP měl umělecké vedení tandemu Koenig+Padmore, jeho úroveň by neustále stoupala. O něčem takovém si můžeme v případě uměleckého pseudonymu Rocc nechat jen zdát… Bohužel.
    Po úchvatné dubnové Giselle a včerejším hvězdném Trubadúrovi tedy ještě jednou smekám před umělci SOP a vyjadřuji svou velkou podporu tomuto výbornému souboru (opery i baletu).
    Vaše Lucie

  5. Skvělí pěvci (pan Sem opravdu pomalu, ale jistě začíná přesahovat evropský formát), skvělý orchestr (vytříbený zvuk plný krásných momentů) a v neposlední řadě skvělý sbor (po srdci mne pohladil sbor dam, coby jeptišek). Celý tento nadstandardní potenciál byl ale nevyužit naprosto nudnou režií, která se jen zmohla na "zapíchnutí" pěvců na značky, jejich odchod a popisná gesta. Nebýt titulků, nepoznali bychom kdo koho miluje a kdo koho nenávidí (a o to přeci hlavně v italské opeře jde). Azucenin vozíček s ohněm nám připadal už jen smutně směšný. Bylo nám to líto, protože i scéna a nasvícení bylo (občas) docela zajímavé…
    Přesto volám všem účinkujícím na jevišti i v orchestřišti: Bravo!
    JS

  6. S tak malym rozpoctem nelze delat bombastickou show typu Met! Kdyby pan Cerny prilil nejake penize z naddimenzovaneho rozpoctu ND (spis mam ale pocit, ze penize tecou opacnym smerem), bylo by i na pekne kulisy, kostymi a dekorace. Podle meho nazoru to melo i svuj pozitivni ucinek – ty tri desky vyzname zlepsily akustiku jeviste (zakryly zvuk pohlcujici bocni saly a vytvorily jakousi akustickou musli) cimz vyzname pomohly zpevakum a minimum rezie dovolilo pevcum venovat se vyhradne hudebnimu podani. Proste takove koncertni provedeni..ale vynikajici! Jen tak dal Statni opero!
    Alena

  7. Zdravím všechny, kteří fandí Trubadúrovi (aspoň po hudební stránce)! Mám upřímnou radost, že se Maestru Koenigovi opět podařilo "neslýchané"! Ono se mu to ostatně daří pokaždé, když mám to štěstí ho vidět a prožívat jeho opravdu mimořádné výkony! Říkala jsem to tady už loni před Tristanem, kdy tomu asi málokdo věřil! Ten by SOP skutečně mohl pomoci, ale jak to tam nakonec dopadne, to v kontextu ostatních kroků MK raději nechci vidět! Co se týče vizuální stránky, tak to mne – už vzhledem ke zmiňovanému šetření – vůbec nepřekvapuje, není to určitě problém jen SOP… A kromě toho, třeba ND v Brně, jak se zdá, Dvořákovy bombastické scénografie taky moc nepomáhají, když se pak představení po pár reprízách stahuje pro malou návštěvnost či co (např. Julietta) a postupně se teď navíc odhaluje špatné hospodaření:( Pro mne je ale proto přece jen hlavní poslech, takže se těším, až si Trubadúra v neděli také vychutnám!
    Jitka

  8. Zajímavě napsáno, ale musím se vyjádřit k tomu, že se autor zastává libreta (v zásadě libret, jako takových). Nesouhlasím s jeho názorem, vyjadřujícím jinými slovy myšlenku, že libreta vycházející ze zajímavých literárních předloh jsou hodnotná. Nejsou. Libreta jsou libreta a většinou zjednodušují myšlenky psané v předloze do krátkých úsečných vět a opakovaných rýmů. Jsou a musí být poplatná složené hudbě. Takže i já, stejně jako mnoho jiných současných posluchačů opery, tvrdím, že mnohá libreta jsou nesmyslná a někdy hraničící až s přihlouplostí či směšností. Bez ohledu na to, zda literární předloha je skvělý a umělecky hodnotný text či příběh. Nadruhou stranu nezastávám názor, že nosnou je v opeře poue hudba a na doprovodném textu nezáleží. Nezastávám ho proto, protože opera je útvar dramatický a vyjadřuje hudbou a zpívaným slovem děj, city a pocity jako celek. Proč mi nepřipadají stupidní libreta u Straussových oper, Janáčkových oper ale ani u některých Verdiho a Pucciniho oper, zatímco u jiných Verdiho opery (jako je Trubadůr) libreta nesmyslná a nepříliš pomáhající dramatice děje jsou? Inu je to schopnostmi libretisty a vetšinou i způsobem spolupráce se skladatelem. V případech, kdy skladatel a libretista úzce spolupracují současně a jeden vychází vstříc druhému, nemusí vzniknout libreto-paskvil. Tam, kde je hudba napsána a libreto se k ní doplňuje se ne ždy povede. Takže mnozí opravdu dobří libretisté napsali libreta, která jsou pod psa, jako v tomto případě a k jinému dílu dokázali napsat ve spolpráci s autorem hudby důstojná libreta hodná ocenění. Tak to je ve všem., co je kolektivní prací více než jednoho jedince.

  9. pro Alenu (spíš bych ale řekl, že pro M :-). Nevím, jestli všechny produkce v Met jsou bombastickou show. Z toho, co letos přenášeli do kin to byla snad jen Valkýra. Ono o to nejde, jestli je nebo není inscenace bombastická show, jako spíš jestli je po scénické a režijní stránce dobře udělaná. Některé produkce Met, kdyby se netvářily jako bombastické show, by také mohly být lepší – viz letošní Don Carlos :-))
    Otázka je, jaké budou reprízy tohoto Trubadůra. Premiéra je vycizelovaná skoro vždy ale reprízováním se většinou secvičenost ztrácí a inscenace se tzv. rozjede. Kéž by vydržela.

  10. Dobrý den, anon. 13:36. Pozor: netvrdil jsem, že libreto Trubadúra (ani jiná) jsou nebo nejsou hodnotná (ani jsem se nezabýval tím, co to je být „hodnotný“). Pokusil jsem se upozornitt, v jakém dobovém kontextu vznikalo a co se od něj očekávalo. Chtěl jsem nastínit mentalitu tehdejšího publika. Poněkud zvulgarizováno: Trubadúr je thriller, zatímco Capriccio filmový klub na Dvojce. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že porovnáváme (resp. Vy jste uvedl) libreta vzniklá v odlišné době (Verdi proti Janáček, Strauss, ale i raný Verdi proti pozdní Verdi). Pojetí opery jako zábavy a umění se za tu dobu mohlo změnit. Také faktor ne/spolupráce skladatele a libretisty by bylo nutné blíže prozkoumat. Metastasiova libreta ve své době považovaná za vrchol básnického umění (ponechme stranou názory pozdější doby a/nebo dneška) byla pochopitelně zhudebňována mnohokrát bez jakékoliv spolupráce skladatele a libretisty.

  11. @ Jana z 11:51 –

    Lidi, s vami je trapeni. V Montrealu je sede a destive dopoledne, tady je treba odpovedet na spravne polozenou otazku, skoda ze je prilis brzo na scotch.

    But since you’ve asked, rad odpovim. A nebude to zjednodusene jako zde reaguji mnozi anonymove – Pavel je spravedlivy kritik because I say so. A jdeme dal…

    Predne zelezna opona zmizela pred vice nez 20 lety a ja si velmi povazuji nahodneho privilegia moci navstevovat Prahu s ceskym pasem a odjizdet s kanadskym. Za poslednich 10 let jsem tam byl docela casto a hodne opernich a divadelnich inscenaci jsem videl primo na miste, bohuzel hodne jsem jich take nevidel (treba Parsifala) a precetl jsem si o nich prave na Opera Plus, ktera poskytuje zcela nezistne kvalitni vzdelavani i pro mne. Je zde nekolik tzv. kmenovych autoru, kteri pisi casto a konzistentne – a Pavel se strida ve vedeni tohoto maleho pelotonu s nekolika malo dalsimi, take spravedlivymi. Ja sam kritik nejsem a nikdy jsem na to neaspiroval. Moje obcasne reportaze ze Severni Ameriky se zde obcas objevuji, doufam pro zpestreni necim zdalky. Opera Plus je velmi neobvykly blog, ktery podle meho soudu nema seriozniho protivnika ve stejnem jazyce, coz je skoda, protoze silna konkurence je zdrava pro vsechny. OP take neni nikomu poplatna, nebot nespotrebovava zadne verejne fondy a muze a take musi si dovolit byt jina. Recenze se zde objevuji temer hned po predstaveni a pozdeji byvaji imitovany jinymi ‘muzikology’ a recenzenty v placenych mediich. Jit prvni na trh s vlastni kuzi je vzdy nejtezsi. A kdyz se rizne do ziveho nebo rozceri stojate vody, ne kazdy jasa nadsenim.

    Dostala se mi do ruky esej ‘The Simple Art of Murder’ od Raymonda Chandlera (sam uznavany autor kvalitnich detektivek), kde autor dost obsirne rozebira proc a s jakym (ne/uspesnym) vysledkem tyto knihy vznikaji. Vysoce kvalitnich del tohoto zanru je poskrovnu, Chandler uvadi ‘The Maltese Falcon’ od D. Hammetta. Stejne je to u hudebnich kritik a recezni – jen malo je jich opravdu ‘nadcasovych’, coz je cil temer nedostizitelny. Ja si proto vazim vseho zajimaveho, co najdu na OP. Diky tomu, kde ziju, tak ctu pravidelne recenze v respektovanych anglo-saskych mediich (NY Times, Financial Times, Wall Street Journal-Weekend) a zcela otevrene reknu, ze Pavel jako autor by nepochybne obstal i tam. Cheers to all!

  12. Jak můžete chtít, aby pan ministr přišel na premiéru, když podepisuje bourání památkově chráněného domu na Václavském náměstí. Jak sleduji jeho stanovisko k SOP, možná by i rád podepsal demolici tohoto divadla. Třeba by se na jeho místě mohl postavit nějaký supermarket. Třeba by z toho dostal něco "domů". Možná tak dostal i za ten dům na Václavském náměstí. Myslel jsem, že ministr kultury je tu od toho, aby kulturu chránil a za ni bojoval, to, co doktor Besser dělá, mi připadá úplně obrácené.

  13. velmi mě pobavila tato pasáž:
    "V posledním měsíci jsem v kině viděl dva filmy a odvážně přiznám i tituly: Vřískot 4 a Zdrojový kód. Co si budou potenciální diváci říkat za sto let?" vsadím svoje boty, že potenciálnímu divákovi tyto tituly na rozdíl od trubadúra budou zcela neznámé ;-) a ještě bych autorovi recenze doporučil, aby nakládal se svým časem hospodárněji a nemrhal jím na americký brak…

  14. Dobrý den pane Šimáčku, každý skutečný umělec má na prvním místě diváka – posluchače, liší se pouze obsah sdělené informace. Někteří autoři chtějí primárně působit na lehce identikovatelné emoční součásti osobnosti posluchače, někteří předpokládají již určitou vyspělost duševní a duchovní. Verdi se rozhodně řadí k druhé skupině autorů. Nelze spojovat jeho kompoziční styl s obsahem, který chtěl svým dílem vyjádřit. Vaši formulaci by šlo chápat, že Verdiho cílem bylo diváka bavit. S tím nesouhlasím, protože Verdi do každé své opery vložil – geniálně nenápadným způsobem – zásadní otázky smyslu lidské existence. Jako příklad uvedu Nabucca, kde se za hlavní a jediné sdělení považuje boj utlačovaného národa za svou svobodu a víru. Přitom nejzásadnějším místem je moment, kdy se Nebukadnesar II. prohlásí za rovného Bohu. A co to s ním provede, všichni známe. Toto místo je přímo učebnicí charakteru dnešního člověka, který se také staví do role boha a kam to vede si asi pomalu uvědomujem také všichni. Z Nabucca tedy můžeme čerpat zásadní ponaučení a to považuji za vrchol "umění". Jen v tomto jsem s Vámi pane Šimáčku nesouhlasil. Mějte se báječně. Robert Hollman

  15. Předchozí: Verdiho cílem to nesporně bylo. Pobavit, mít úspěch. Stejně jako je to cílem muzikálovýchz sutorů nyní. Opera, jak autor, uvedl nebyla stratifikována do "velkého umění", jak se o to snaží domácí úzká skupinka jakýchsi publicistů nyní, ale normální zábava. Takže prosím nedělejme z Trubadůra ani dalších Verdiho oper nějaké přehnané umění. Vznikaly v kontextu doby jako zábava pro široké vrstvy, jak píše autor. To jen nyní se z toho dělá "nadpozemské" umění pro vyvolené a to je špatně.

  16. Emil: Děkuji za Váš zájem o můj čas. Věřte, že bych si sám přál mít dvakrát tolik. Takže jsem např. ze svého života eliminoval televizi (pět let jsem neviděl televizní reklamu, jaká slast!), ano, občas mi unikne něco, co bych rád viděl, ale zase mám dost času na jiné věci. Kromě koncertů a představení, o kterých jsem tu psal nebo komentoval, jsem také navštívil několik činoherních představení v ND, Divadle Komedie a Na zábradlí. Takže si občas dovolím nemyslet a dívat se na americký brak (ten Zdrojový kód zas takový brak není), kromě toho mám i soukromý život, a tedy občas zajdu i s lidmi, kteří zase neshledávají to pravé povyražení v Parsifalovi. Za sto let možná zmiňované filmy budou zcela neznámé, ale to my teď vědět nemůžeme. Prakticky neznámá je třeba i Verdiho opera Alzira. Kolik se hraje Mercadanteho oper? A věřte, že po hudební stránce mnohdy za Verdim nezaostávají.

    p. Hollman: Každý umělec nemusí mít na mysli diváka, i tak bude skutečný. Víme, že někteří ho na mysli neměli (anebo měli, ale tvořili proti němu). Pozor – nemluvil jsem o Verdiho celém díle, ale pouze o Trubadúrovi. Rozhodně bych něco takového nenapsal o Otellovi. Dále: nepsal jsem o Verdiho hudbě, ale o libretu, na které komponoval. Zpochybnil jsem ustálený obraz Verdiho, který – chudák – musí komponovat na špatné libreto a je z toho nešťastný. Z Verdiho dopisů je zřejmé, že s libretem (úplně) spokojen nebyl, ale z jiných důvodů, než mu (tj. libretu) vyčítáme dnes. Údajné nelogičnosti, žena házející „špatné“ dítě do plamenů atd. mu nevadily.

    A co si podiskutovat také k charakteru Verdiho hudby? Náhodou jsem včera při čtení narazil na následující myšlenku (Ottlová, Pospíšil: Proměny hudby v městské společnosti, in Bedřich Smetana a jeho doba, Praha 1997): „Když například soudobá německá kritika z pozice esteticky náročné hudby argumentovala proti Verdimu tím, že je tu slyšet „lehké a líbivé taneční rytmy v nejděsnějších scénách“ a že „smrt a zkáza kráčí v galopádách a kotilionech“, mohl naopak tento rozměr Verdiho hudby vést k dobové široké popularitě.“

    Eva: Myslím, že VT si tady (?!) opravdu nemusí pomáhat. V jeho intencích radím: dejte si skleničku, třeba se Vám trochu vyjasní (dnešní pošmourný den) :-)

  17. Velmi zajímavá diskuse.
    1. děkuji panu Šimáčkovi za za výbornou recenzi, představení jsem bohužel neviděla, ale jsem strašně moc ráda, že se po hudební a pěvecké stránce tak vydařilo. Jaká to "úleva" číst Vaše slova, oproti hodnocení interpretů (kdykoli) z pera paní Drápalové. Díky i za Vaše citace z Verdiho dopisů s libretisty. Ze kterého pramenu prosím čerpáte – můžete mi sdělit – ráda bych si jej opatřila (je-li v antikvariátě k sehnání), protože Verdi je můj nejvzácnější = mému srdci nejdražší skladatel.
    2. Verdi měl každopádně velmi rád lidi – je to znát z jeho hudby i celého života (i když na některé působil jako nepřístupný morous a "medvěd" – zkrátka se nikomu nepodbízel).
    Protože měl rád lidi, psal hudbu I PRO zábavu prostých venkovanů, ALE souhlasím s panem Robertem Hollmannem, že v jeho hudbě, v jeho operách je vždy cosi, co nás "přesahuje", cosi "v zájmu vyššího principu"… A nemyslím si, že je to jen někdy a "náhodou". Samozřejmě to rozezná jen ten, kdo v životě hledá víc, než jen pouhou zábavu. V každé z Verdiho oper to je, stačí číst mezi "řádky a notami"! Ano, mohli bychom se pozastavit nad tím, proč někdy i v dramatických okamžicích Verdiho hudba zní radostně – myslím, že Verdi nechtěl, aby návštěvník představení odcházel z divadla zničen, vyčerpán… (To se mi stane u Wagnera.) On svou hudbou dovedl dávat lidem sílu a odhodlání se prát s těžkou dobou, chtěl, aby si jeho árie zpívali i při práci (neměli radio, CD ani MP3) – a některé části jeho oper opravdu zlidověly, to ale neznamená, že to jsou laciné popěvky – např. Brindisi. Hudbu občas upozadí, aby nechal vyniknout kráse hlasu… Pro soprán často napsal v závěru opery nádhernou árii, ne jen "líbivé" pro tenory… Sborové scény posilovaly Italy i v boji za osvobození = sjednocení své země. Každá z jeho oper je – i s problematickým libretem je nádherná,hudebně i myšlenkově bohatá a zajímavá i z psychologického hlediska…
    A poslední 2 opery – to je naprostá nádhera – co nám chtěl jimi říct:
    Otello: Verdiho hudba je kongeniálním spojením se Shakespearovým dramatem – dnes mi samotná hra bez Verdiho hudby (se sebelepšími herci) připadá "chudá" – a celkový výsledek je jasný vzkaz skladatele: "Lidi, dejte si pozor na manipulátory, vidíte jakými prostředky pracují a jak dovedou člověka zničit".
    A Falstaf? "Celý svět je komedie!" To byl jeho poslední vzkaz… Vzkaz člověka, před kterým hluboce smekám, jehož hudba mi přináší do běžného denního života tolik radosti i síly překonávat překážky, které před každého z nás život čas od času klade…
    Viva VERDI!
    S láskou – Violeta

  18. Anonymní z 9:31
    Carmen od Bizeta a Carmen z Karlína – např. – to chcete srovnávat?
    To, že ti, co jdou na Carmen do Karlína možná nejdou na Carmen do SOP, protože se opery "bojí", že to je "moc složité, komplikované" a oni se chtějí jen pobavit po práci a odpočinout si – možná netuší, o co se připravují. Ale masivní marketing jim vysvětlí, že Carmen v Karlíně je pro ně to pravé… Nic proti Lucii Bílé, mám ji ráda, ale bez ní je tenhle musikál už úplně na nic. A co myslíte, která se bude hrát za 50, 100 let? Ta Bizetova určitě.

  19. Vážení, především se ta "diskuse" zvrhla v "plkání", a to díky jednomu/dvěma exhibicionistům, kteří potřebují světu stále sdělovat svá moudra. K Trubadurovi bych pouze řekla, že sice není zrovna z oper "filozofických" jako Wagner, stejně bych si ale nedovolila říkat že byla napsána jen pro zábavu publika. Svědčí to hodně o tom, kdo takto přemýšlí, a přisuzuje Verdimu vlastní malost. Jinak představeení bylo dost dobré, vyzdvihnula bych Ch. Vasilevu. Pro autora kostymu mám jako pro svého jmenovce samozřejmě slabost :))) T. Jelínková

  20. Dobrý den,
    k premiéře Trubadúra v SOP chci říci jen toto: Měl jsem možnost představení vidět a musím říci, že bylo naprosto fantastické! Sólisté byli úžasní, především Ch.Vasileva, ale samozřejmě i všichni ostatní. Scéna a režie k současné situaci v SOP mi přišla výborná, nenudil jsem se a bylo stále na co se dívat a co poslouchat. Nejsem odborníkem na svět opery, ale rozhodně jsem z představení odcházel plný zážitků a emocí a s dobrým pocitem, že jsem mohl vidět něco krásného, co mě oslovilo, co mi něco dalo, a myslím si že o to také jde, nemyslíte? Souhlasím s názorem, který tu padl (nevím zda byl smazán jako jiné příspěvky, které tu ještě včera byly), že Bizzetova Carmen se určitě bude hrát ještě za 100let, než ta z Karlína :-). Myslím si že Trubadúr předvel, že dokáže SOP přilákat nové a nové příznivce opery a že dokáže vytvořit již v tak těžkých podmínkách malého českého světa, kvalitní inscenaci, ostatně o tom, že se opera líbila, svědčí i bouřlivý potlesk a výkřiky "bravo" při děkovačce. Jsem rád, že se v SOP stále něco děje, jen tak dál! Děláte to dobře! Co se týče kostýmů, i ty se mi moc líbily a přikláním se též k názoru pí Jelínkové. A i když se najde někdo, kdo se mnou souhlasit nemusí, ono udělat z mála něco "velkého" je opravdu umění a v této inscenaci se to režijně, světelně, hudebně i pěvecky opravdu povedlo! Držím Vám všem palce a hodně sil a úspěchů do budoucna. Petr M.

  21. Tak jak to vlastně s tou SOP je? Pokud pan Šimáček ve svých předchozích přízpěvcích píše (S určitým posunem významu naopak doufám, že činnost Státní opery Praha v budoucnu nebude mít s tou současnou nic společného), (Nechci se přít o to, zda pražské obyvatelstvo skutečně potřebuje dvě opery, aby byly naplněny jeho kulturní tužby, ale je iluzorní se domnívat, že SOP může existovat tak, jako dosud), tak jsem zmaten současnou chválou. Přesto děkuji panu Šimáčkovi za každý článek zde.

  22. Se SOP je to tak, že v současném stavu (macešský přístup zřizovatele, 4x do roka jiný ředitel, absolutní nejistota, totální podfinancování, bídné platy, až na výjimky špatní dirigenti atd.) opravdu dlouho existovat nemůže. Rozhodně by si zasloužila jiný přístup, než plány na zrušení, či nějaké pofidérní slučování.
    Z MK znějí fráze o efektivnosti provozu a umělecké kvalitě.
    SOP dokazuje, že je, i přes současné ostudné podmínky zaměstnanců, schopna naplnit obojí měrou vrchovatou.

  23. Není povinností státu bojovat za instituci, kde ze strany zaměstnanců neexistuje trvalá snaha o co nejvyšší kvalitu. Celá ekonomika ČR je v zoufalém stavu a přežít (doslova) mohou jen ti nejlepší. Špatné podmínky zaměstanců jsou důsledkem jejich nekvalitní práce. Několik povedených představení není měrnou hodnotou pro skutečnou kvalitu, která by stála za státní podporu. Pouze trvalou špičkovou prací, obětavostí a s maximálním nasazením lze v dnešní době v umění uspět. Kdo není státní zaměstnanec to chápe!

  24. Špatné podmínky jsou důsledkem nekvalitní práce? Zřizovatelem a zároveń hlavní dozorčí organizací je MK. Má rozhodovací právo o lidech na hlavních postech, tudíž na chodu instituce. Pak je možné uvažovat o tom, zda MK rozhoduje správně a podmínky svým institucím měří stejně. Pak sklízí plody svého řízení.

  25. to Anonym 29. května 2011 21:38- Nikdo po zřizovateli nechce aby bojoval. Úplně by stačilo kdyby dělal dobře svou práci. Zaměstnanci opravdu nemohou za to, že se za poslední rok vystřídali v SOP 4 ředitelé a že je SOP trvale podfinancovaná. A že neexistuje snaha o kvalitu? To si opravdu myslíte, že zaměstnanci SOP chodí do práce s tím, že budou schválně pracovat špatně?

  26. ad 29. kvetna 21:38
    Bezte se lecit. Nez neco napisete, premyslejte o tom, co chcete psat. Jak vite, ze zamestnanci SOP se nesnazi o kvalitu? To tomu tak dobre rozumite a znate prostredi SOP? Predpokladam, ze jako "nezamestnanec" asi ne, ze? Proc mluvite o necem, o cem nic nevite? Kolik by muselo, podle vas byt povedenych predstaveni, aby to pro vas predstavovalo snahu o kvalitu? A pokud jde o obetavost…vy jste Mirek Dusin? Za tech par korun, co tam kvalifikovani umelci pobiraji…vy byste to delal? A vidite, prece to delaji…

  27. Opět je možné zde číst agresivní příspěvky z řad zaměstnanců SOP, které napadají kdekoho, kdo zrovna nepěje chválu na tento končící stánek.
    Je totiž otázka, zda zmíněná produkce, která po delší době opět není propadák, náhodou není tím, čemu říkají lékaři "předsmrtné klamné zlepšení".

  28. a) kolik by muselo být povedených představení, aby byla SOP považována za perspektivní instituci? odpověď: VŠECHNY! rozdíl může být v pouze intenzitě prožitku posluchače, ale ne v základních věcech jako je intonace, technika, souhra! b) skutečný umělec se nepřipravuje na výkon povolání 15 – 20 let, nýbrž celý život. Navíc kdo trochu zná prostředí konzervatoří a HAMU, JAMU – ví, že to s tou intenzivní přípravou u většiny studentů zase tak pravdivé není! c) i za 15tisíc hrubého měsíčně může mít člověk to nejvyšší nasazení. Nebo vlastně musí – pouze tím přesvědčí zřizovatele o svém potenciálu a tím i o případném lepším ohodnocení! d)umělec jistě nechce dělat něco záměrně špatně, ale někteří bohužel nemají snahu dělat svou práci co nejlépe. A v tom je ten problém! e) bojujte zbraněmi, které máte: hrajte skvěle a nikdo Vás nebude kritizovat! "jistota není v sociálních jistotách, ale pramení ze stavu mysli – pokud člověk ví, že se o sebe (díky svým schopnostem) vždy postará a vždy se v uměleckém světě prosadí." Fanda kvalitní SOP

  29. Fando kvalitní opery,mám jen 3 poznámky:myslím,že by bylo dobré,kdyby jste se podepsal a za svým názorem si stál,takhle to vypadá na ekonoma-fandu agrorocku….nevím,proč si myslíte,že na konz+AMU se nedře?Ti,co nedřou,se do orchestru nedostanou,to mi skutečně věřte.A dře se sakra hodně už roky před konzervatoří…2.)názor hrajte maximáně kvalitně za minimání ohodnocení=makejte a držte ústa.To by se hodilo tomu,kdo chce za málo peněz hodně muziky! :-) kdo někdy hrál v orchestru,ví,že "výmluva" na špatného dirigenta+špatný harmonogram zkoušení+ špatné podmínky není výmluva :-) 3.) hlavní problém opravdu bude v přístupu ministerstva,šetřit se možná musí,ale ministr by měl přesvědčovat,proč má jít na kulturu větší procento HDP než jde(byť z menšího celku),abychom se alespoň přiblížili vyspělým západním zemím.A mě by umět vysvětlit,proč je kultura z dlouhodobého pohledu důležitá a její podpora se státu vyplatí.Obzvláť s naší tradicí. Ale to asi naše ministersto neví…Ondřej Cibuka(pracuju v Sočru,takže opravdu namám se Sop nic společného)

  30. Pro umění platí toto: "Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora." (Carmen Sylva) … opravdoví umělci nepřesvědčují o svých kvalitách v internetových diskuzích a na demonstracích u MK, ale při představeních, koncertech. … aneb: "S veškerou pokorou tvrdím, že pravdu nemůže odhalit ten, kdo nemá rozvinutý smysl pro pokoru. Protože každý si nárokuje právo slyšet hlas svědomí, a přitom nechce dodržovat žádnou disciplínu, říkají se spousty lží a v našem světě panuje zmatek." Mahátma Gándhí

  31. Vždycky si u každé zmínky o SOP její zaměstnanci udělají agitku v diskusích. Inu i v tomto případě.

    30. května 2011 8:25 Fanda má zcela úplnou, naprostou a neotřesitelnou pravdu. Shrnul do několika výstižných bodů něco, co platí velmi obecně pro všechny tvůrčí profese, umělecké nevyjímaje. Děkuji za takto pregnantní vyjádření. V diskusích se málokdy najde :-)

  32. Všichni se tu pouští do zaměstnanců SOP. A často je tu i urážejí, to není vůbec hezké!
    Umělecký potenciál v SOP je, jak orchestr zahrál dobře pod dirigentem Koenigem – opravdu je znát, kdo před orchestrem stojí.
    Ale pěvci, dle mého názoru, zpívali všichni (kromě Horáka a Levicové) špatně. Ale ti se dají vyměnit (Kettner, Bogza, Hajnová, Jalovcová), jen tomu rozumět.
    Když něco umělecky moc nefunguje, není řešením divadlo zavírat nebo po nejedlovském způsobu fúzovat – ale odvolat vedení a některé málo zdatné umělce a angažovat nové. A také trochu přidat na penězích, aby bylo i na kvalitní režiséry a pěvce! I na úkor ND, které také neodvádí velkou kvalitu a těch peněz má oproti SOP neskonale víc (a není to na představeních vidět).

  33. Fando kvalitní opery, jestli si myslíte, že zřizovatel "chodí" po divadlech a "kontroluje", jak se kde hraje a podle toho pak ohodnocuje dané domy, tak jste velmi naivní. Zřizovatel se totiž vůbec neobtěžuje přijít. K prostředí na uměleckých školách. Nevím, ze které máte zkušenosti Vy, ale pokud člověk necvičí hodiny a hodiny denně po mnoho let, tak konkurz do orchestru prostě neudělá. To, že jsou někteří studenti méně pilní neplatí jen pro umělecké školy, ale obecně.

  34. Se Sop se zjednodušeně dá udělat a) zavřít b)vylepšit jí=zlepšit její podmínky c)nezavřít ani nevylepšit a čekat,jestli se sama nepřetvoří v Met za desetinu ceny.Těžko. Pokud zavřít,otevřeně se k tomu přihlásit a uhájit to.A ne nechat vyhladovět koně a pak se ho zbavit,že už netáhne. Každá země,natož my,co Češi to muzikanti,potřebujeme rozvíjet artificiální umění,jinak za pár let uvidíme!

  35. Já pořád nechápu – jak souvisí kvalita umění s platem? Hudba je přece pořád jedna a buď se hraje dobře nebo špatně. Nikdo nebere umělcům právo na výrazně lepší ohodnocení, ale obhajovat špatné výkony argumenty o nízkých honorářích mi připadá nelogické. Umělec je buď dobrý nebo špatný. Bez ohledu na honorář. Umělec, který by takto vůbec mohl být pojmenován, je především natolik silná osobnost, aby si za svým výkonem stála vždy a všude. Svalovat vinu za své špatné výkony na druhé, je projevem egocentrismu a arogance a především abcence opravdových uměleckých schopností. Fanda :-)

  36. Citovat Sylvu, Gándhího a aplikovat na orchestr sice vypadá hezky, ale falešně. Můžete mít pokoru a píli vrchovatě, nedosáhnete valného výsledku bez talentovaného, invenčního, pokorného a pilného vedení dirigenta. To platí také o jakékoliv jiné firmě a jeho vedení, či ministerstvu kultury a ministrovi. Přál bych si ministra, který má pokoru, úctu k druhému a nenazývá arcibiskupy černoprdelníky. Je klidně možné, že tuto pekelnou rozepři rozviřuje nějaký snaživý náměstek.

  37. anonym Fanda 30. května 2011 12:24 – Zářný příklad překrucování slov. Jestliže někdo položí otázku (VŠ vzdělaný umělec, který se na výkon povolání připravoval 15-20 let a má plat 15tis hrubého není obětavý?), odpoví: 30. května 2011 12:24. Proč překrucujete význam vět?

  38. Fando, pokud čtu dobře, tak zde špatné výkony nikdo neobhajuje. Nikdo zde nepíše, že by hrál za víc peněz lépe a že teď schválně hraje špatně.
    Jak píšete: "Nikdo (sice) nebere umělcům právo na výrazně lepší ohodnocení", ale jakmile na tristní fin. podmínky někdo poukáže, tak je hned potřeba ho označit za nepokorného lajdáckého vyžírku, že?

  39. OK, Všichni do jednoho v SOP hrají skvěle s vysokým nasazením a za svým výkonem si po každém představení stojí. Pak ale nechápu, proč se zde tolik obhajují, vždyť by mohli nad názory posluchačů (kterým je tento web určený) mávnout rukou. Vždyť se svým sebevědomím mohou jít protestovat třeba rovnou na ministerstvo :-)

  40. Toto je pouze názor, nás některých posluchačů, nechceme nikoho urážet. Někteří lidé provozující hudbu mají prázdné oči. Myslí pořád jenom na to, aby neprodělali, aby se prodali co nejdráž! Aby jim všechno zaplatili, každé duševní hnutí! Oni vědí, že se "nenarodili nadarmo", že mají "poslání"! Nakonec, žijí přece "jen jednou"! Mohou takoví lidé v něco věřit? Mohou takoví lidé něco předat svým posluchačům? Jsou tito lidé hodni nazývat se umělci?

  41. Je to opravdu k uzoufání.
    Jestliže někdo z hudebníků zmíní podmínky, které by zlepšily kvalitu práce ( ministr kultury, náměstkové, dotace, ředitel divadla, umělecký ředitel, dirigent, sbormistr, plat), tak se vždy najde někdo, kdo si vybere téma – proč dáváte do souvislosti nízký plat s podmínkami pro tvorbu. Jak je vidět i díky Trubadůrovi, o platech to až tak není, i když divadelní profese je nejníže hodnocená v ČR. Pan Dolanský nastínil, jak z toho začarovaného, českého kruhu kulturněnekulturních mafiánů ven. Setkalo se to bohužel s velkým nesouhlasem mafiánských struktůr prorostlých až na MK, toužících po tunelování kultury a neochotných kultuře pokorně sloužit. Ziskuchtivost má prostor také v SOP a proto je na ráně. Veškeré kauzy (Dvořák, rezervní fond ND – Černý) jsou mlženy, státní audity nejsou veřejnosti k dispozici. Přesto tito pánové dál ovládají českou operní kulturu. Všeovládající hniloba je na těchto stránkách pomíjena a napadají se pouze umělci v jejich područí. Plat je mi podružný oproti zážitku pracovat s lidmi formátu Abbado, Mehta, Koenig, kteří mne naplnili zážitkem mnohem větším, než je myšlenka na plat. Toto jsou pocity umělce při pojmu "podmínky na smysluplnou práci" – skvělé vedení, realizační tým projektu, dirigent, sbormistr, sólisté a to vše podpořeno z rozpočtu MK. Jestliže jsem uspěl pod dirigenty věhlasných jmen, chci v tomto směru pokračovat také v SOP. Toto jsou podmínky po kterých volám, ale bez nich neovlivním nic. Nemohu hrát jinak, než jsou nároky dirigenta. Nemůže bnýt jiný dirigent, než jsou nároky vedení, nemůže být jiné vedení, než jsou nároky MK a nemůže být vize realizačního týmu projektu překračující dotace MK. Buď budeme chtít od MK serióznější přístup, dohled nad příspěvkovými organizacemi ke prospěchu kultury, nebo můžeme jen přihlížet k zavírání divadel, ve kterých už několikrát byl skvělý potenciál potvrzen. Před možností využít ho je jednodušší ukamenovat. Jev to prostý – chléb a hry. Dát lidem pocit sytosti a prolitou krev. Prosté oblbnutí davu. Proč nechcete (milovníci opery) po MK za své daně skvěle řízená divadla a role hvězdně obsazená? K vrácení několika miliard od MK do rozpočtu mlčíte a přitom sSOP nedostala ani na platy. Pokrytectví místních diskutérů, napadajících řadové hudebníky je dosti nešťastné.

  42. Druhá premiéra Trubadúra 29.5.2011 ve Státní opeře byla velmi velmi úspěšná a obsazení Bogza-Višňakov-Haan vynikající! Zvlášť Leonora Anda-Louise Bogzy měla velký úspěch. Dirigent úspěšný, režie statická, krásné kostýmy. (Viděli jsem Anda-Louise Bogzu v létě 2010 v Arena di Verona v roli Leonory a byla skvělá)

  43. K 31.5.1:10
    Lépe to nešlo vyjádřit. Jaký pán, takový krám. Vždy existuje příčina a pak následek. Okopávat kotníky těm, kdo se snaží o uměleckou kvalitu v podmínkách nezájmu ze strany zřizovatele a v nejistotě vlastní existence a za ubohé finanční ohodnocení, je dost nízké. Moc bych přála všem těm "odborníkům" pracovat za těchto skvělých podmínek.

Napsat komentář