Před 110 lety zemřela první Smetanova Libuše

  1. 1
  2. 2

V premiéře Smetanovy Hubičky v roce 1876 ztvárnila roli Vendulky, později byla rovněž první Blaženkou v Tajemství a Katuškou v Čertově stěně. Zpívala titulní roli při premiéře Dvořákovy opery Vanda. Z velkých rolí v dílech zahraničních autorů se v oné době objevuje na jejím repertoáru například Donna Elvíra v Mozartově Donu Giovannim a Hraběnka ve Figarově svatbě. Ladislav Novák, který byl velkým obdivovatelem Marie Sittové, avšak jehož vzpomínání musíme někdy přijímat s určitou rezervou, se zmiňuje poněkud mlhavě o konfliktu, který Sittová měla s Bedřichem Smetanou patrně po premiéře Hubičky.

Můžeme se u něj dočíst, že selské dívky, které naše primadona zpívala i v jiných operách českých, nepřirostly jí k srdci, a že právě pro ně došlo mezi Smetanou a Sittovou k vážnému rozporu, když citlivá primadona, zvyklá na nádherné, zlatem protkané kostýmy velké opery, dala se strhnouti k výroku, který Smetanu nejen zabolel, ale i urazil.

Nakonec se ale spory, podobně jako v Hubičce, urovnaly. Nešlo koneckonců o výjimku, vážné rozpory s Bedřichem Smetanou měla i Eleonora z Ehrenbergů, která, jak známo, odmítla zpívat Ludiši při prvním uvedení Braniborů v Čechách, protože role nemá žádné koloratury a odmítala zpívat a hrát i venkovskou dívku Mařenku. Nakonec se obě, jak Sittová, tak Ehrenbergová, staly velkými Smetanovými ctitelkami a Mistr jim přízeň opětoval. Ale tak to u divadla chodilo, chodí a jak doufám, bude chodit i nadále, protože tento typ vztahů prostě k divadlu patří.

Situace nakonec dozrála do podoby, že Marie Sittová se stala opravdovou primadonou, jíž byly svěřovány ty nejtěžší dramatické sopránové role. Ještě na scéně Prozatímního divadla zpívala například Miladu v Daliborovi a Leonoru v Beethovenově Fideliovi.

Začal se blížit den otevření Národního divadla a bylo nutno určit, kdo bude zpívat titulní roli v Libuši. Smetana sám, jak to dosvědčuje jeho dopis dirigentovi Adolfu Čechovi, by nejraději svěřil Sittové úlohu Krasavy…  jen kdyby věděl, kdo by mohl Libuši zpívat.

A tak se stalo, že při obou zahajovacích představeních Libušino proroctví věštila ze scény Národního divadla právě Marie Sittová a hlavně díky tomuto svému prvenství zvýraznila své i jinak zasloužené čestné místo v historii Národního divadla.

B. Smetana: Libuše – Marie Sittová (Libuše) – ND Praha 1883 (foto archiv ND Praha)

Marie Sittová byla po otevření Národního divadla představitelkou velkých sopránových partií verdiovských oper. Zpívala Aidu, Amelii v Maškarním plese, Elvíru v Ernanim, představila se i jako hrdinka oper Richarda Wagnera (Alžběta v Tannhäuserovi, Elsa v Lohengrinovi). Z dalších rolí jmenujme Tamaru v Rubinštejnově Démonovi, Ludmilu v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Mathildu v Rossiniho Vilému Tellovi, Eudoxii v Halévyho Židovce, Markétu z Vallois v Meyerbeerových Hugenotech a mnohé další.

Účinkovala pravidelně v premiérách českých novinek, ať to byla role Mariny Mníškové v Dvořákově Dimitrijovi či Kněžna v opeře Šelma sedlák, Beatrice ve Fibichově Nevěstě messinské anebo Veronika v opeře Karla Bendla Karel Škréta.

Když v roce 1886 odešla na odpočinek Eleonora z Ehrenbergů, byla Marie Sittová požádána, aby se ujala velké části jejího repertoáru. Pěvkyně, ač je to neuvěřitelné, vyhověla. Jako by obloukem se vrátila do doby svých začátků a na jevišti Národního divadla zpívala v závěrečné fázi své kariéry řadu koloraturních rolí.

Její kolega, skvělý barytonista Bohumil Benoni napsal ve svých Vzpomínkách: „Pochybuji, že by si dnes na podobnou metamorfózu troufala některá z dramatických primadon, kterým stydne krev strachem a dech se leknutím tají před každou koloraturní pasáži, která druhdy se pěvkyním zdála směšně lehkou.“

Marie Sittová se těšila popularitě jako představitelka Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském, titulní role v Délibesově Lakmé, Filiny v Thomasově Mignon, Lejly v Bizetově Lovcích perel. Vrátila se k Normě. Jedním z vrcholů její pěvecké kariéry se staly v roce 1887 její pěvecké výkony v mozartovském cyklu, jenž byl uspořádán u příležitosti stého výročí prvého uvedení Dona Giovanniho, na němž se těšila ovacím za svůj přednes role Dony Elvíry, Zuzanky ve Figarově svatbě, Konstance v Únosu ze serailu, Královny noci v Kouzelné flétně i sopránového sóla v Rekviem.

V roce 1888 se provdala za zámožného a populárního pražského restauratéra Václava Petzolda a pod příjmením Petzoldová byla ještě dalších deset let platnou členkou divadla. S divadlem se natrvalo rozloučila v titulní roli Belliniho Normy v představení 22. října 1898.

Po odchodu z angažmá se Marie Sittová věnovala pedagogické činnosti. Vychovala řadu výborných zpěváků, z nichž jmenujme alespoň její nástupkyni Amálii Bobkovou, vynikající sopranistku první dekády Kovařovicovy éry v čele Opery Národního divadla.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama