Význam Bedřicha Smetany pro českou hudbu

Hudba Bedřicha Smetany okouzluje svou melodičností, lyričností a svěžestí. I když časem nabylo jeho dílo snad až podoby národního symbolu, „posily národa v dobách nejtěžších“, přece „nezkamenělo“ a stále má co říci. Spolu s Antonínem Dvořákem, Leošem Janáčkem a Bohuslavem Martinů tvoří Smetana klasické čtyřhvězdí v tuzemsku i ve světě nejhranějších českých autorů. Od úmrtí skladatele a dirigenta uplyne v pondělí sto třicet let.

„Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal…,“ tak psal o skladateli jeho současník Jan Neruda v roce 1868.
Smetanova hudba provází důležité, vypjaté či slavnostní chvíle v životě státu. Má vlast zazněla mimo jiné například v červnu 1990 na Staroměstském náměstí pod taktovkou Rafaela Kubelíka na koncertě vzájemného porozumění.

Litomyšlský rodák Smetana přišel na svět 2. března 1824 v rodině zámeckého sládka, amatérského muzikanta, jako první syn po mnoha dcerách. Od čtyř let se učil na housle, poté i na klavír. Pro hudbu zanedbával svá studia, vystupoval jako zručný klavírista a houslista a skládal. Známou Luisinu polku, inspirovanou první láskou, Smetana zkomponoval v šestnácti letech. V roce 1843 se pak vydal do Prahy, kde u Josefa Proksche studoval teorii a kompozici. Aktivně se zúčastnil revolučního dění v roce 1848 a jako vlastenec patřil ke generaci umělců Národního divadla, která pracovala ve prospěch českého národního umění. Smetana dlouho působil jako učitel hudby a od roku 1849 vedl vlastní hudební ústav. Pomáhala mu v něm i jeho žena Kateřina, která byla sama výbornou pianistkou. Spolu pak měli čtyři dcery, z nichž však tři záhy zemřely. Zůstala mu Žofie, u níž pak v Jabkenicích prožil závěr života. Pro Smetanovo umělecké zrání měl velký význam pětiletý pobyt ve švédském Göteborgu, kam se uchýlil v roce 1856 i kvůli neúnosným poměrům v Praze. Prožil si zde ale i rodinnou krizi, když mu zemřela žena. Záhy se však oženil podruhé s Bettinou, která byla o šestnáct let mladší. Také s ní měl dcery – Zdeňku a Boženu. Po návratu do Prahy se Smetana snažil budovat novou existenci. Byl mimo jiné sbormistrem Hlaholu a spoluzakladatelem Umělecké besedy. Skladatel opustil snahy uplatnit se na scéně jako klavírní virtuos a soustředil se na kompozici. Těžiště své tvorby přesouval k tvorbě vokální, orchestrální a operní. Prosazoval se ale těžko. Až úspěch Braniborů v Čechách a především dodnes nejhranější Prodané nevěsty, v níž vytvořil zcela nový typ komické opery, pomohl Smetanovi v roce 1866 konečně do Prozatímního divadla na místo prvního kapelníka. Jako dirigent i skladatel prosazoval kvalitní repertoár. V té době také složil trojici oper – Dalibora, při premiéře odmítaného jako „wagneriánská cizota“, Libuši, jež se dočkala premiéry až při otevření Národního divadla v roce 1881, a Dvě vdovy. Smetana svými osmi operami (dále Hubička, Tajemství a Čertova stěna), oceňovanými pro kompoziční mistrovství, zaznamenal převrat v tehdejší tuzemské tvorbě. Považoval operu za hudební drama, samostatně skladatelem vytvořené, což svým dílem plně dokázal. Spory o řízení opery i neustálé snahy o odchod Smetany z divadla rozhodla až skladatelova nemoc. V roce 1874 ohluchl a místa uměleckého ředitele zpěvohry se vzdal sám. Nevzdal se však jako skladatel, ačkoli byl hluchý, sužovaný bolestmi a zničený počínající nervovou chorobou. V samotě jabkenické myslivny vytvořil v posledních deseti letech života vrcholné skladby, kterými se stal také předním hudebníkem evropským a světovým. Vedle mnoha dalších se jedná například o klavírní cykly Sny a České tance či o smyčcový kvartet Z mého života. Rozsahem a vzájemnou vnitřní vazbou ojedinělý ve světové hudební literatuře je pak cyklus symfonických básní s názvem Má vlast. Jeho šest částí se pojí do dvojic: Vyšehrad –Vltava, Šárka – Z českých luhů a hájů a Tábor – Blaník. Dílo, které každoročně v den Smetanova úmrtí otevírá festival Pražské jaro, mělo soubornou premiéru v roce 1882.

Skladatel, který české hudbě otevřel prostor pro novodobé hudební směry, dožil v pražském ústavu pro duševně choré. Osudným se mu staly zhoubné účinky syfilidy, zemřel 12. května 1884.
Foto archiv, archiv ND Praha, Hynek Fiedler