Před 135 lety se narodil první český Vojcek z Bergovy opery

  1. 1
  2. 2

Ve více jak stotřicetiletých dějinách Národního divadla se setkáme ve všech souborech s uměleckými osobnostmi, které svými výkony v dané chvíli patřily k absolutním špičkám svého oboru, a přesto čas jejich úspěchy zavál prachem zapomnění. Je to škoda, a pokud je to jen trochu možné, měli bychom se pokoušet to napravit.

V plné míře se to týká jednoho z nejvýznamnějších operních sólistů období, jež je všeobecně považováno v dějinách Opery Národního divadla za jedno z nejkvalitnějších, totiž éry šéfa Otakara Ostrčila. Byl jím interpret mnoha čelných dramatických barytonových rolí, vynikající představitel titulní role v průlomové inscenaci Bergova Vojcka Václav Novák, od jehož narození uplynulo 27. září 135 let.

O důvodech, které vedly k tomu, že dnes, když už nejsou naživu pamětníci, si jen nejvěrnější operní fanoušci připomenou jeho jméno, se můžeme jen dohadovat. Informace o jeho působení před příchodem do Národního divadla, kam dorazil ve svých třiceti letech, se shánějí jen těžko. Svou roli nepochybně sehrály i jeho povahové vlastnosti, které vedly k tomu, že v době velkých úspěchů, bylo jeho členství v Národním divadle na více jak rok a půl přerušeno, vliv měla i jeho tragická smrt při dopravní nehodě v době jeho největší slávy a konec konců se na cloně zapomnění mohlo podepsat i pěvcovo jméno a příjmení, obě ta nejběžnější z běžných. Ať už jsou příčiny jakékoli, pokusme se tuto clonu zapomnění, je-li to vůbec možné, alespoň malinko poodhrnout.

Václav Novák (foto archiv ND Praha)
Václav Novák (foto archiv ND Praha)

Václav Novák se narodil 27. září 1881 v Praze. Vyučil se rukavičkářem, ale zběhl k divadlu. O jeho letech učednických a tovaryšských víme v podstatě jenom tolik, že pod jménem Willi Nowak působil v řadě německých provinčních divadel a tam se dle příležitostí, které se mu naskytly, učil zpívat. V Národním divadle poprvé vystoupil v lednu a v únoru roku 1917, a to nejdříve pod jménem Václav Lukeš, posléze jako Václav Lukeš Novák třikrát v titulní roli Wagnerova Bludného Holanďana, po němž se ještě představil v lyričtější wagnerovské roli, ve Wolframovi von Eschenbach v Tannhäuserovi.

Po těchto několika hostováních jej Karel Kovařovic angažoval a Václav Novák byl okamžitě obsazován do čelných barytonových rolí. Ještě v roce 1917 se setkal s Telramundem  ve starší inscenaci Lohengrina. O tři roky později jej zpíval při premiéře nového nastudování pod novým šéfem Otakarem Ostrčilem.

Novák se okamžitě zapojil do běžného repertoáru. V rychlém sledu se s ním mohli – teď už zásadně pod jménem Václav Novák – setkat návštěvníci operních představení v roli Krále Vladislava ve Smetanově Daliborovi, v Přemyslovi z Fibichovy Šárky, v Lammingerovi z Kovařovicových Psohlavců, který se stal jednou z jeho parádních rolí, v níž Novák vystoupil v desítkách představení. V Bizetově Carmen byl Escamillem, ve Verdiho Aidě Amonasrem.

G. Bizet: Carmen - Václav Novák (Escamillo) - ND Praha 1900 (foto archiv ND Praha)
G. Bizet: Carmen – Václav Novák (Escamillo) – ND Praha (foto archiv ND Praha)

Specifické místo měla v té době v Novákově repertoáru role Přemysla v Libuši, do níž byl doobsazen vedle Emila Buriana. Byl pro tuto roli evidentně všestranně velmi dobře disponován, jak pěvecky, tak celým svým naturelem. Vystoupil v ní v několika představeních v historických podzimních dnech roku 1918 po vzniku Československé republiky, kdy mu partnerkou byla Ema Destinnová, včetně večera 22. prosince 1918, který byl věnován k poctě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Byl partnerem Libuše v podání Kristiny Morfové v řadě dalších slavnostních představení této opery, jež v té době byla realizována při nejrůznějších příležitostech.

Otakar Ostrčil jej okamžitě po svém nástupu do šéfovské funkce zařadil mezi protagonisty souboru a Václav Novák slavil úspěchy v premiérových představeních oper, v nichž barytonové partie hrají významnou úlohu. V těsném sousedství to byly například dvě opery s analogickým dějinným námětem, Dvořákův Dimitrij, v němž ztělesnil roli bojara Šujského, a krátce poté se zařadil mezi špičkové české představitele titulní role v Musorgského Borisi Godunovovi. Z verdiovských hrdinů to byli Rigoletto i Falstaff, v Gluckově Ifigenii v Aulidě Agamemnon, v Délibesově Lakmé Nilakantha.

L. Delibes: Lakmé - Václav Novák (Nilakantha) - ND Praha 1919 (foto archiv ND Praha)
L. Delibes: Lakmé – Václav Novák (Nilakantha) – ND Praha 1919 (foto archiv ND Praha)

K jeho velmi výrazným postavám patřil rovněž baron Scarpia v Pucciniho Tosce. V původních novinkách se v prvních letech svého působení v Národním divadle prosadil v titulní roli Weissovy opery Lešetínský kovář a v postavě Midaka v Ostrčilově Legendě z Erinu.

Ztělesnil roli Jiřího v představení Foersterovy opery Nepřemožení, které se konalo v rámci festivalu skladatelových jevištních děl v den jeho šedesátých narozenin dne 30. prosince 1919. V lednu následujícího roku se publiku představil rovněž v roli kožešníka Samka v Evě a postavě kupce Antonia při premiéře nového nastudování Jessiky, která tento festival uzavírala. Postupně vstoupil i do dalších starších inscenací. Bylo to například v roli Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Tonia v Leoncavallových Komediantech či Jago ve Verdiho Otellovi.

Bylo jasné, že do Národního divadla přišla skutečná osobnost. Dovolím si ocitovat charakteristiku, jež je o něm publikovaná na webových stránkách: „Měl znamenitou deklamaci, frázování a nasazení tónu, zvukem i rozsahem fenomenální hlas hrdinného zabarvení, který navíc výborně technicky zvládal.“

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář