Před 20 lety zemřel vynikající tanečník i choreograf Vlastimil Jílek

  1. 1
  2. 2

16. dubna si připomínáme dvacáté výročí úmrtí jedné z velmi významných osobností českého baletu druhé poloviny dvacátého století, vynikajícího tanečníka, choreografa a všestranně talentovaného a zaníceného divadelníka, Vlastimila Jílka.

Vlastimil Jílek (foto archiv ND Praha)
Vlastimil Jílek (foto archiv ND Praha)

Vlastimil Jílek se narodil 2. září 1925 v Jihlavě. Dlužno říci, že Jílkovu rodinu si nejspíše oblíbily múzy. Jestliže nad kolébkou chlapce, jemuž bylo dáno jméno Vlastimil, se sklonila Terpsichoré, již sedm let předtím v roce 1919 tam zavítala Melpomené, aby požehnala osudu jeho staršího bratra Zdeňka. Profesor Zdeněk Jílek se stal výborným a uznávaným klavírním virtuosem a dlouhá léta vyučoval hru na klavír na pražské HAMU a vychoval zde spoustu výborných klavíristů.

Ale vraťme se k mladšímu Vlastimilovi. Ten v devíti letech začal v Brně navštěvovat Baletní školu Ivo Váni Psoty, kterou tehdy, v době Mistrova pobytu v cizině vedla jeho sestra Ljuba. Ivo Váňa Psota po svém návratu z ciziny věnoval pochopitelně zvýšenou péči o prokazatelně talentované adeptky a adepty školy. A tak se stalo, že ve svých patnácti letech byl Vlastimil Jílek v roce 1940 angažován do Psotova brněnského souboru a byly mu svěřovány drobnější sólové úkoly jako například ve Stravinského Petruškovi.

Po násilném uzavření Zemského divadla v Brně v listopadu 1941 působil v baletním souboru Německého divadla v Brně, kde šéfkou baletu byla choreografka rumunského původu, pozdější dlouholetá šéfka baletu vídeňské Volksoper, Dia Luca. Ta poskytla mladému talentovanému tanečníkovi několik sólových příležitosti. U Psoty a u Lucy získal výtečnou všestrannou technickou průpravu, jež se později stala základem jeho úspěchů jako tanečníka i choreografa.

Po uzavření všech divadel v roce 1944 neunikl ani Jílek totálnímu nasazení, pracoval v továrně na letecké motory. Ihned po osvobození vstoupil do souboru, který při nově vzniklé Opeře 5. května založila Nina Jirsíková, Tam ale pobyl jen velice krátce. V sezoně 1945/1946 se s ním už setkáváme v Baletu Národního divadla. Jeho tehdejší šéf, tanečník a malíř Emanuel Famíra si jej obsadil do role Krále lesů ve své inscenaci Nedbalovy Pohádky o Honzovi a choreografka Marina Olenina Dragovičová do Chopinových Sylfid a do Šeherezády Rimského-Korsakova, v níž tančil roli Hindostánského otroka.

Oskar Nedbal: Pohádka o Honzovi - Naděžda Sobotková (Vážka), Vlastimil Jílek (Pavouk) - 22.2.1946 - ND Praha (foto archiv ND Praha)
Oskar Nedbal: Pohádka o Honzovi – Naděžda Sobotková (Vážka), Vlastimil Jílek (Pavouk) – 22. 2. 1946 – ND Praha (foto archiv ND Praha)

Rozhodující okamžik v Jílkově životě ale přišel až v roce 1946, kdy do Národního divadla nastoupil jako šéf Baletu Saša Machov. Hned v prvním Machovově baletním večeru, který tvořily inscenace Stamicovy Jarní symfonie, Janáčkových Lašských tanců a baletní adaptace skladby Noc na Lysé hoře Rimského-Korsakova, byl pověřen sólovými úkoly. Bylo okamžitě jasné, že se sešly dvě příbuzné osobnosti. Odchovanec divadelní avantgardy dvacátých a třicátých let Saša Machov poznal, že v Jílkovi našel interpreta, jakého pro svou vizi tanečního divadla potřeboval. Na druhé straně Jílek našel v Machovovi tvůrce, který jeho přirozené předpoklady, talent a získanou techniku dokáže maximálně využít.

Následovaly v rychlém sledu další úkoly. Připomeňme si některé z nich, jako byl role Li-Šan-Fu, v tehdy populárním baletu sovětského autora Rejngolda Gliera Rudý mák (ve třicátých letech se u nás hrál pod názvem Makový květ), Prince v Prokofjevově Popelce, Frýborta ve Vostřákově Filosofské historii, titulního hrdinu v Petruškovi Igora Stravinského a baletní sóla ve Večeru z děl Wolfganga Amadea Mozarta a v Dvořákově České suitě. V prvním pražském uvedení Prokofjevova Romea a Julie tančil postupně role Tybalta, Benvolia i Romea. V poslední Machovově inscenaci v lednu 1951, několik měsíců před jeho tragickou smrtí, kterou bylo Čajkovského Labutí jezero, ztvárnil roli Rudovouse.

Už z pouhého výčtu Jílkových rolí v Machovově éře je zřejmé, jakou šíři postav byl schopen zvládnout. Nejvlastnější mu byly takové, v nichž mohl vedle své brilantní techniky uplatnit svou jedinečnou schopnost precizní charakteristiky role, zvláště dobře se mu to dařilo v rolích komických.

Po smrti Saši Machova se Vlastimil Jílek stal v létě 1951 šéfem Baletu Národního divadla. Tuto funkci vykonával dvě sezony. Jeho prvním šéfovským činem bylo obnovení Machovovy inscenace Popelky, které realizoval ve spolupráci s Jiřím Němečkem a Antonínem Landou. Sám v ní vedle Prince tančil i roli Šaška. Po této premiéře následovalo první uvedení baletu Pavla Bořkovce Krysař v inscenaci Antonína Landy. Na jaře 1952 se poprvé představil jako choreograf v první inscenaci režiséra Bohumila Hrdličky v Národním divadle, kterou byli Smetanovi Braniboři v Čechách. V následující sezoně 1953/1954 vytvořil působivou choreografii Poloveckých tanců pro Mandausovu inscenaci Borodinova Knížete Igora a také svou první choreografii celovečerního baletu. Byl jím Kašlíkův Jánošík, po kterém následoval Vačkářův balet Švanda dudák, v němž byl neodolatelným interpretem postavy šejdíře Vocilky. V roce 1955 si s Kašlíkem Jánošíka zopakovali v německých Drážďanech. O čtyři roky později nastudoval premiéru dalšího Kašlíkova baletu Juan, kterého později uvedl i v holandském Amsterdamu. V roce 1955 byl také autorem choreografie pro Mandausovu inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně nastudované pro reprezentativní zájezd do Moskvy. Na tomto zájezdu Jílek rovněž tančil sóla v Prodané nevěstě.

Dalibor C. Vačkář: Švanda dudák - Vlastimil Jílek (Vocilka) - 7.4.1954 - ND Praha (foto archiv ND/Jaromír Svoboda)
Dalibor C. Vačkář: Švanda dudák – Vlastimil Jílek (Vocilka) – 7. 4 .1954 – ND Praha (foto archiv ND/Jaromír Svoboda)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář