Před 65 lety zemřel Josef Bohuslav Foerster

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

29. května uplyne pětašedesát let od úmrtí jedné z nejznámějších, nejrespektovanějších a nejoceňovanějších osobností české umělecké a kulturní scény konce devatenáctého a počátku dvacátého století – Josefa Bohuslava Foerstera.

Josef Bohuslav Foerster (foto zapisnikzmizeleho.cz)
Josef Bohuslav Foerster (foto archiv)

Ačkoli se tento uznávaný následník tvůrců Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha proslavil nejen jako hudební skladatel, ale byl mimořádně aktivní i v dalších sférách uměleckého života jako významný pedagog, teoretik a kritik, zanechal po sobě řadu knih a věnoval se i malířství a těšil se mimořádné úctě, dnes je tomu jinak. Sice každý, kdo se alespoň trochu zajímá o vývoj českého umění a zejména hudby ve dvacátém století jeho jména zná, se skutečnou znalostí  jeho díla je to s určitým přeháněním trochu podobné jako v oblíbeném rčení o televizní paní Columbové – „všichni víme, že žil a tvořil, ale jen málokdo jeho dílo alespoň trochu zná“.

Foersterovo mládí a zrání
Josef Bohuslav Foerster
se narodil v předposlední den roku 1859 v Praze. Rodinu Foersterových bychom mohli charakterizovat jako typickou pro leckteré protagonisty prostředí našeho národního obrození. Jeho předky byli vesničtí kantoři a muzikanti. Skladatelův otec Josef Förster byl všestranný a velmi vzdělaný hudebník, kapelník a regenschori v dómu sv. Víta, hudební pedagog a velice uznávaný hudební teoretik. Byl členem České akademie věd a umění.

Všechny jeho děti (dva synové a tři dcery) byly hudebně talentované a vzdělané, skladatelův mladší bratr Viktor, kterého Josef Bohuslav velice miloval, byl velmi nadaný malíř a proslul především jako mozaikář. Jeho dílem je například obří mozaika Panny Marie na průčelí  poutního chrámu na moravském Hostýně. Otec Förster si ale přál, aby se synové věnovali nějakému „občanskému“ povolání a ne nejisté dráze umělce. Josef Bohuslav po maturitě na reálce studoval rok chemii a přírodopis na pražské německé technice, ale láska k hudbě u něj nakonec zvítězila. V letech 1879–1882 studoval na varhanické škole u Františka Zdeňka Skuherského, kde také složil státní zkoušku. V této době také začal komponovat. V roce 1978 napsal píseň pro svou matku, jejíž předčasná smrt na něj téhož roku výrazně zapůsobila. Otec Förster nechtěl kvůli objektivitě skladby svého syna posuzovat. Nechal jeho skladby posoudit ředitelem konzervatoře Antonínem Benewitzem a na základě jeho kladného hodnocení vyslovil se synovou uměleckou drahou souhlas.

V letech 1882–1889 působil Foerster jako varhaník v chrámu sv. Vojtěcha na Novém Městě. Souběžně také vyučoval zpěvu na gymnáziu na Malostranském náměstí a stal se hudebním referentem Národních listů. V letech 1889–1893 byl varhaníkem v chrámu Panny Marie Sněžné. V té době okouzlovala pražské operní publikum mimořádně nadaná, o téměř deset let mladší, sopranistka Berta Lautererová.

Berta Foersterová-Lautererová (foto Společnost Josefa Bohuslava Foerstera)
Berta Foersterová-Lautererová (foto Společnost Josefa Bohuslava Foerstera)

Výtečně se především vypořádala s velmi náročnou rolí Desdemony v prvním pražském uvedení Verdiho Otella, k němuž došlo díky iniciativě ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta necelé dva roky po milánské premiéře 7. ledna 1888, předtím než byla opera postupně uvedena během února a března 1888 v Hamburku, Mnichově a ve Vídni.

V případě mladého Foerstera přešlo okouzlení v opravdový oboustranný vztah. 1. září 1888 spolu uzavřeli sňatek. 6. prosince slavila mladá paní Foersterová svůj další mimořádný triumf, když pod autorovou taktovkou zpívala Taťánu v české premiéře opery Petra Iljiče Čajkovského Jevgenij Oněgin (pod tímto titulem toto dílo tehdy naši předkové uváděli). Manželství Foersterových bylo velmi šťastné, což u uměleckých párů nebývá pravidlem a hezký vztah je provázel až do Bertiny smrti v roce 1936.

Možná k Foersterovu rozhodnutí napsat operu přispělo i manželství s Bertou Lautererovou. Námět našel ve hře německého dramatika Salomona Hermanna Mosenthala Debora, která se zabývala problematikou vztahu k židům. Hra byla svého času velmi populární. V roce 1849 byla hrána v pražském Stavovském divadle. V roce 1872 ji v češtině uvedlo Prozatímní divadlo. Příběh lásky křesťanského mladíka k židovské dívce zaujal svou problematikou humanistu Foerstera. Ze štýrského venkova přenesl děj do pohraniční jihočeské vesnice. Bylo to poprvé v české opeře, když se na jevišti objevilo skutečně realistické prostředí venkova. Foerster ale v duchu své životní filozofie kladl v díle důraz především na jeho humanistický etos.

Libreto na základě Mosenthalovy hry napsal pro skladatele Jaroslav Kvapil, pro nějž už předtím Foerster složil výtečnou scénickou hudbu k jeho hře Princezna Pampeliška. Jaroslav Kvapil, i když si jinak Foerstera velice vážil a považoval ho za svého přítele, si příliš libreta k Deboře necenil. Ve svých memoárech O čem vím píše, že vytvořil několik libret, z nichž se jen k Rusalce úplně přiznává. Deboru pomíjí stejně jako dvě další libreta, která vytvořil na činoherní náměty. Jedná se o efemérní, po premiérách a pár reprízách zcela zapomenuté opery skladatele Josefa Nešvery Perdita (na námět Shakespearovy Zimní pohádky) a operní dílo zaníceného propagátora angličtiny v Čechách Ludvíka Lošťáka Selská bouře na námět Šubertovy hry Jan Výrava.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Napsat komentář

Reklama