Před rokem zemřel Ivan Moravec

Zápisník Jindřicha Bálka (116)

Před rokem zemřel ve věku nedožitých pětaosmdesáti let klavírista Ivan Moravec a svým způsobem po něm ve světě interpretačního umění zůstalo prázdné místo. I když byl osobností známou a v závěru života i mimořádně uznávanou, psát o něm vůbec není snadné.  Přesto, že jsem ho zažil vlastně mnohokrát, tak se mi zdá, že se kouzlo nebo i síla jeho osobnosti vlastně nedá zachytit. Dodnes vzpomínám na zvláštní trému, když jsem měl poprvé psát o jeho koncertě na Pražském jaru 2002. A moc se to nezlepšilo.

Vzpomínám také na první novinářský rozhovor v roce 2006 v lednu, na začátku mozartovského roku, kdy měl hrát v Praze Mozartův Koncert C dur. Pro publicistickou Mozaiku na Vltavě jsem tehdy získal krátký rozhovor, kde charakteristicky vůbec nemluvil sám o sobě… Mluvil o tom, jak u nás si význam Mozarta nejvíc uvědomovali Václav Talich, Josef Vlach a Jiří Bělohlávek. Že mluvil raději o jiných umělcích, pokud mohl kladně, to jsem pak zažil opravdu mnohokrát.

Ivan Moravec (foto Pražské jaro / Ivan Malý)
Ivan Moravec (foto Pražské jaro/Ivan Malý)

A také vzpomínal na nahrávání Mozartova koncertu se slavným orchestrem Akademie sv. Martina v polích. Konkrétně na to, jak se tam fagotistovi pořád jedno místo nedařilo a on s velkým uznáním sledoval, jak všichni ostatní trpělivě a bez náznaku posměchu čekali, až se mu to povede. Charakteristická byla jeho pokora, když říkal, že cokoliv se může druhý den stát každému z nás. Nebyla tam žádná hierarchie – já jsem sólista, oni jsou orchestr.

Hodně mi utkvěl také jeden postřeh Ivana Medka: že Moravec je nekonečně hodný člověk a když se dozví, že má nějaký druhý člověk problém, okamžitě přemýšlí, jak by mu pomohl… I když to po něm nikdo nechce a i když je to někdo úplně cizí. A tenhle pocit, že mám před sebou někoho nekonečně hodného, nekonečně laskavého a srdečného, jsem potom měl při kterékoliv návštěvě, když se připravovaly další pořady pro Vltavu, zejména Akademie. Nepoznal jsem snad člověka, který by kolem sebe šířil takovou atmosféru láskyplnosti. A ještě by k tomu stylu jednání patřila zvláštní noblesa a úslužnost.

Udělám teď skok k posledním dvěma koncertům. V roce svých osmdesátin si Moravec zlomil ruku a všechny koncerty musel odložit. Dokonce prodělal malou operaci ruky ve Vysokém nad Jizerou – a po ní stihl ještě tři koncerty.  Zažil jsem gratulační koncert PKFky, kde nemohl hrát, ale byl tam – a Jiřího Bělohlávka, který si svoje emoce dost hlídá, jak dojatým hlasem říká: „Jsem rád, Ivane, že jsi…“ A pak si pamatuju tu obrovskou touhu dostat se znovu do takové formy, aby mohl hrát – v podstatě kvůli dvěma koncertům.

Ivan Moravec (foto Pražské jaro-Ivan Malý)
Ivan Moravec (foto Pražské jaro/Ivan Malý)

V té souvislosti vzpomenu ještě svůj poslední „novinářský“ rozhovor. Poslední koncert měl na Pražském jaru 2012 a já jsem chtěl mít něco natočeno v předstihu, tak jsem mu raději volal už někdy v březnu. A on mi hned ten den nabídl, jestli nechci zajít na oběd. To se samozřejmě neodmítá. Tehdy jsem s ním natočil rozhovor – o jednotlivých skladbách programu. Ke každé měl postřehy, říkané s takovým zaujetím a dychtivostí, jako by je právě teď objevoval. Vždycky řekl srozumitelný a jasný postřeh ke každé skladbě a podtrhnul, co na tom nejvíc cvičí. Přitom všechny ty skladby hrál po stopadesáté. Moravec často říkal, že každý poslech skladby je poslechem novým, ale nezažil jsem nikoho, kdo by nový poslech každé skladby byl schopen naplnit takovým horoucím zájmem. Stojí za tím úplně jiné vnímání času, i času na přípravu, než jaké zná kterýkoli dnešní umělec.

Ivan Moravec pro mě navždy zůstane nejposvátnějším ztělesněním umělecké opravdovosti. Běžně se o něm píše jako o básníkovi klavíru, ale to všem asociuje jenom jakousi krásnou hru dojmů. Vždycky si však lámu hlavu, jak zachytit ty ostatní složky – důvěru v rozum a intelekt, myšlenkovou práci, postoj k lidem a životní ideu. Napětí mezi perfekcionismem a impulzivní živostí. Také mezi vážností a humorem. A hlavně to, že vrcholná interpretace je vždycky celistvá záležitost a všechny její složky mají být v nějakém řádu, a to po celý život. A v tomto smyslu představuje Moravec setkání (a také trochu úkol) na celý život.

Zažil jsem také přípravu posledních tří CD, která vydal Supraphon. Nokturna, Scherza a recitál z roku 1987. Po jedné návštěvě vloni na jaře, kde se vyjednávalo o podobě bookletu, měl profesor zcela mimořádně dobrou náladu. Při vědomí, že asi budu muset zase o Moravcovi něco psát, vznikl tento deníkový zápis:

Úterý 16. 6.: K zbláznění živý Ivan Moravec. Nekonečně laskavý člověk, nadaný nejbystřejším intelektem. Člověk plný citu, který ani na okamžik neupadne do sentimentu. Nad jeho nahrávkami se dá přemýšlet o platónské jednotě pravdy, krásy a dobra. A ještě přemítat nad životodárnou mocí umění.

A po měsíci mi došlo, že tohle bylo poslední přímé setkání s Ivanem Moravcem.

Nahrávka Tříkrálového recitálu z roku 1987, která pak u Supraphonu vyšla, udělala malou senzaci. Je to jeden z vrcholných recitálů s typickou dramaturgií čtyř slohových epoch… Stejně tak je dobře, že už dřív vyšla znovu Nokturna. Je to jedna z nejvíce ceněných nahrávek z roku 1966. Booklet dokonce obsahuje jeden z mála rozhovorů, ve kterém Moravec o sobě a své filosofii přece jen trochu hovoří.

Ivan Moravec (foto Pražské jaro-Ivan Malý)
Ivan Moravec (foto Pražské jaro/Ivan Malý)

 

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava

Související články


Napsat komentář