Předčasná smrt tenoristy: Vladimíru Tomšovi bylo pětatřicet

K letošnímu dvojitému výročí někdejšího předního tenoristy Opery Národního divadla v Praze 

V únoru jsme věnovali pozornost čtyřem významným operním sólistům basového oboru, jejichž výročí jsme si připomenuli zde. Letošní březen nám poskytuje příležitost připomenout dvě jména tenoristů. Před sto patnácti lety se v průběhu jediného týdne narodili dva významní čeští operní pěvci. Oba byli obdaření krásným hlasem schopným lahodné kantilény především v lyrickém oboru, oba se začali profesionální pěvecké a divadelní činnosti věnovat poměrně pozdě, poté co řadu let vykonávali své občanské povolání a zpěv byl do té doby pouze jejich koníčkem. Oba se setkali v opeře Národního divadla a rázem zaujali v jeho souboru významné místo.

Ten starší, Vladimír Tomš se narodil 12. března 1900 v tradičním kulturním centru východních Čech, Chrudimi, mladší, Jaroslav Gleich, o týden později, 19. března v jihomoravském Hodoníně. Staršímu Vladimíru Tomšovi bylo vyměřeno pouze několik let, než jeho strmě stoupající kariéru krutě přerušila tehdy prakticky nevyléčitelná nemoc, mladšímu Jaroslavu Gleichovi bylo dopřáno, aby čtyři desítky let byl jedním z nejplatnějších sólistů Opery Národního divadla, osobností, jež se dlouhodobě významně podílela na její profilaci (o Jaroslavu Gleichovi píše na jiném místě Jiří Fuchs).

Vladimír Tomš vystudoval v rodném městě nižší gymnázium a poté obchodní akademii. Již ve studentských letech se ale věnoval zpívání. Po maturitě dostal umístění, stejně jako mnoho jeho vrstevníků v nejrůznějších profesích veřejného života, na Slovensku. Měl štěstí, dostal se do Bratislavy a tam mohl věnovat péči rozvoji svého pěveckého talentu, což umožnila blízkost Vídně. Jako mnozí jeho budoucí kolegové, kteří tehdy začínali v bratislavském divadle, navštěvoval lekce známého vídeňského pěveckého pedagoga profesora Ulanovského.Po čase se Tomš vrátil do rodného kraje. Nastoupil úřednickou službu v Pardubicích. Zpíval v chrudimském pěveckém sboru Slavoj a činně se zúčastnil amatérského uměleckého života východních Čech. Dále pokračoval ve studiu zpěvu u profesora chrudimského Učitelského ústavu Josefa Masopusta, zkušeného pedagoga, který se podílel na přípravě řady našich významných operních sólistů, například Zdeňka Otavy.

V amatérském představení Smetanovy Hubičky, které režíroval jeho o čtyři roky mladší kolega souputník z Pardubic, tehdy již student Pražské konzervatoře Hanuš Thein, zpíval roli Lukáše. Thein doporučil Tomšovi externí studium u svého profesora zpěvu Egona Fuchse. Tomš ho uposlechl a souběžně s tím se také věnoval studiu herectví, k němuž byl evidentně dobře disponován, u Ferdinanda Pujmana.

Mladý pěvecký talent, jehož příroda obdařila také mužným, sympatickým zjevem a darem přirozeného vystupování, neušel pozornosti šéfa Opery Národního divadla Otakara Ostrčila, který se cílevědomě věnoval budování vysoce kvalitního vyváženého souboru a hledal nadějné sólisty.

Díky tomu si Vladimír Tomš mohl na jaře 1929 zazpívat ve třech představeních, které ve Stavovském divadle pořádala Pražská konzervatoř, a to ve večeru složeném ze dvou jednoaktových Ostrčilových oper. Jednalo se o role Ladislava v aktovce Poupě a Vlaslava ve Vlasty skonu. Dirigentem představení byl profesor Pavel Dědeček, jemuž vděčilo za svou dirigentskou vybavenost mnoho českých dirigentů dvacátého století, a režisérem profesor Ferdinand Pujman.

V Ostravě i v obtížných podmínkách začal dosahovat značných úspěchů mladý, velmi ambiciózní, teoreticky i prakticky perfektně připravený, cílevědomý a důsledný šéf opery Jaroslav Vogel. Mladý tenorista ho zaujal, a tak ho pozval k hostování v roli Dalibora a posléze angažoval do svého souboru. Ačkoli byl Vladimír Tomš přímo ideálně vybaven jak hlasově, tak představitelsky pro postavy lyrického charakteru, v Ostravě byl obsazován hlavně do vysoce dramatických a hrdinných rolí.

Z jedenácti ostravských premiérových operních večerů v sezoně 1929/1930 vystoupil v deseti a vždy v závažné nebo přímo titulní roli. V Její pastorkyni ztvárnil Števu, v Rusalce Prince, ve Dvou vdovách Ladislava.Tři postavy vytvořil v novinkách tehdejší současné české operní tvorby. Byl to Babinský ve Weinbergerově Švandovi dudákovi, Velvarský ve Foersterových Nepřemožených a Mikuláš Dačický z Heslova ve Zvíkovském rarášku Vítězslava Nováka. V Pucciniho Manon Lescaut hrál a zpíval Edmonda, ale především mu byly svěřeny tři velké hrdinné tenorové partie, Eleazar v Halévyho Židovce, titulní role Jana z Leydenu v Meyerbeerově Prorokovi a především titulní role ve Wagnerově Parsifalovi. V následující sezoně k nim přibyl ještě Radames ve Verdiho Aidě a role, která se stala přímo jeho profilovou, Jeník v Prodané nevěstě.

V té době už ale byl Vladimír Tomš členem Opery Národního divadla. Otakar Ostrčil jej pozval v listopadu a prosinci k hostování. Dne 18. listopadu 1929 se představil pražskému publiku v Její pastorkyni. Podle detailně a pečlivě vedeného soupisu repertoáru Národního divadla to ale nebylo v roli Števy jako v Ostravě, ale v postavě Laci. Števu v uvedeném představení, stejně jako ve dvou dalších, které Tomš absolvoval už jako člen Národního divadla, ztvárnil jeho někdejší první brněnský představitel Theodor Schütz (v Brně ovšem tenkrát účinkující ještě pod jménem Bohdan Procházka). V prosinci si ještě dvakrát zahostoval Jeníka v Prodance a Lenského v jedné z prvních repríz nového nastudování Evžena Oněgina 3. září 1930 po zahájení nové divadelní sezony zpíval už jako člen divadla. První premiérou, kterou v divadle nastudoval, byla novinka českého skladatele Jana Evangelisty Zelinky Devátá louka, ve které vytvořil postavu Miloše. Po ní následovala role Jakuba Míly v Kovařovicově divadelním zpracování Babičky, v opeře Na starém bělidle.

Otakar Ostrčil angažoval Vladimíra Tomše především pro role v českém repertoáru, který tvořil páteř Ostrčilovy dramaturgické koncepce. A Vladimír Tomš nezklamal jeho očekávání. Svým postavám, především těm smetanovským, propůjčil niternou vroucnost svého projevu, bohatství nuancí, s níž zvládal obtížné nároky kantilény, přirozenost a bezprostřednost hereckého ztvárnění. Jeho výkony si maximálně oblíbilo publikum a oceňovala kritika. Kromě Braniborů v Čechách účinkoval ve všech Smetanových operách. Jeho doménou byly role převážně lyrického charakteru jako Ladislav ve Dvou vdovách, Vít v Tajemství, Jarek v Čertově stěně, ale i dramatičtější Lukáš v Hubičce nebo Šťáhlav v Libuši, kterého si zazpíval i s chrudimskými ochotníky. Ti si na tuto obtížnou operu troufli v únoru 1934, když její inscenací (v níž spolu s Tomšem hostoval v roli Lutobora další člen Opery Národního divadla Emil Pollert) slavnostně otevírali novou divadelní budovu nesoucí jméno nadšeného organizátora chrudimského kulturního a uměleckého života, doktora Karla Pippicha. V Daliboru pravidelně vystupoval v roli Vítka, ale v představení 2. července 1934 se publiku představil i v titulní roli. Jeho nejparádnější rolí byl ale, jak už bylo řečeno výše Jeník, kterého po boku Oty Horákové v roli Mařenky ztvárnil i ve filmovém přepisu Munclingrovy divadelní inscenace Prodané nevěsty, jenž byl dílem Jaroslava Kvapila a Svatopluka Innemanna.

Vedle Prince z Rusalky patřil k výborným postavám Vladimíra Tomše také Jiří v Dvořákově Jakobínovi, v Blodkově jednoaktovce V studni byl představitelem role Vojtěcha a jeho poslední rolí, kterou v Národním divadle nastudoval, byl Brousek v Blodkově opeře Zítek. V díle Zdeňka Fibicha se představil jako Antonio v jeho shakespearovské opeře Bouře a Atreus ve scénickém melodramatu na text Jaroslava Vrchlického Smrt Hippodamie.

Z tehdejší soudobé tvorby je třeba připomenout tři jeho pozoruhodné role: Skuratova v prvním pražském uvedení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu, titulní postavu v Jánošíkovi Karla Háby a především po všech stránkách mistrně zvládnutou titulní postavu v pražské premiéře Ostrčilova Honzova království. Z jeho ostatních rolí tehdejší nové tvorby jmenujme kromě Babinského ve Švandovi dudákovi, jehož si v Praze zopakoval, Jana z Dědova odkazu Vítězslava Nováka, Jiřího v Křičkově Strašidle v zámku a Doktora ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla.

Tři nádherné příležitosti přinesl Vladimíru Tomšovi mozartovský repertoár, jehož potřebám pěvcovo hlasové vybavení dokonale odpovídalo. Byl skvělým představitelem  Arbacese v Idomeneovi, Belmonta v Únosu ze serailu a Tamina v Kouzelné flétně.Z romantického repertoáru, pomineme-li některé drobnější či maximálně střední úkoly (císař Altoum v Pucciniho Turandot či Roderigo ve Verdiho Otellovi) dostal příležitost prosadit se kromě Lenského ještě také v Maxovi ve Weberově Čarostřelci a v roli Antonia ve zřídka uváděné opeře francouzského autora Luigi Cherubiniho Vodař.S Richardem Wagnerem se v Praze setkal jedinkrát, v roli Baltazara Zorna v Mistrech pěvcích norimberských. V inscenacích soudobé zahraniční operní tvorby účinkoval v roli Gratiana v opeře nizozemského autora Ignaze Liliena Beatrys na námět středověké vlámské mariánské legendy zpracované do divadelní podoby významným nizozemským autorem dvacátého století Hermanem Teirlinckem pod názvem Ik dien (Sloužím) a především v postavě Pastýře v opeře významného představitele polské hudební moderny Karla Szymanowského Král Roger.

Vladimír Tomš žil a tvořil ve zcela jiné době, než je ta dnešní, a je těžké vynášet hypotetické závěry. Ale nabízí se zamyšlení, zda by dnešní doba se svým mnohým jednostranně zpochybňovaným důrazem na určitou specializaci operních pěvců nebyla pro umělce jeho typu výborným prostředím pro jejich dozrávání a plné umělecké prosazení.

Vladimír Tomš hostoval na dalších operních scénách, hojná a velice úspěšná byla jeho koncertní činnost. Na jaře 1935 se však ohlásila zákeřná choroba. Dne 30. dubna 1935 ještě naposledy zpíval Honzu v Ostrčilově opeře, o dva dny později sólo Bořivoje v provedení Dvořákovy Svaté Ludmily.

Druhá polovina roku 1935 zasadila Opeře Národního divadla tři těžké rány. Nejdříve se 20. srpna česká kulturní veřejnost rozloučila s Otakarem Ostrčilem, jehož kromě nemoci udolal i neustálý boj s lidskou hloupostí, malostí, omezeností a lpěním na přežilých tradicích, pro poměry v českých zemích tak typický. 23. října si Smrt kmotřička přišla do kavárny Slavie pro jednu z největších osobností Opery Národního divadla Kovařovicovy a Ostrčilovy éry, basistu a režiséra Emila Pollerta, k němuž byla alespoň milosrdná v tom, že ho rázem skosila uprostřed přátelské zábavy.

A 6. prosince vysvobodila z krutého utrpení v brněnské nemocnici, kam si pro něj přišla, Vladimíra Tomše, jehož tělo podlehlo v té době prakticky neléčitelné chorobě. O několik dnů později se s ním v brněnském krematoriu rozloučil jeho spolupracovník a nejlepší přítel Hanuš Thein.

Foto archiv ND Praha / Morávek, Čámský