Premiéra 420PEOPLE zrcadlí svět laciné zábavy

Lucie Kocourková, 21.10.2013 10:30

Ve středu 16. října proběhla na Nové scéně Národního divadla v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu premiéra nového projektu Václava Kuneše a souboru 420PEOPLE s názvem Mirage. Václav Kuneš se jako choreograf pustil do práce zodpovědně – tvorba více než hodinové inscenace trvala několik měsíců a do tvůrčího týmu byl přizván dramaturg Lukáš Jiřička (divadelní dramaturg a režisér radioartových projektů). Výsledkem je program, který na jednu stranu připomíná skládankový typ zábavní revue, na druhou stranu se jeho složky sdružují v kompaktní celek. Směs výstupů, skečů, tanečních sól, duetů, trií i společných akcí, situační komika a vpády vážnosti do ní, to je těžko postižitelný, ale atraktivní koktejl jevištního dění. Inscenaci se daří udržovat pozornost diváka, lehce jej zapojit, nechat vklouznout do humorné nálady, předkládá mu dynamický současný tanec i otázky k zamyšlení.Václav Kuneš se inspiroval žánrem stand-up comedy, který u nás není příliš rozšířený, ale můžeme ho srovnat třeba s prvorepublikovým kabaretem, principem je přítomnost komika, který sám baví publikum a vymýšlí nejen anekdoty, ale také přibarvuje historky z běžného života, které jsou každému divákovi důvěrně známé. Jádrem Mirage jsou pak dva problémy: přetvářka na jevišti a přetvářka před lidmi. Tušíme, že komici nesrší dobrou náladou po celý život a tanečníci překonávají i tváří v tvář publiku únavu a bolest. Ale možná je přetvářkou také naše vlastní chování a jednání a třeba i celý život, ačkoli nás to právě tak baví. Je to téma aktuální a oblíbené, ale málokdy se stává, aby jej choreografové oblékali do humorného hávu.

V inscenaci se hojně uplatňuje mluvené slovo. Představení začíná příchodem jednoho z tanečníků, Štěpána Pechara, záměrně prostoduchou etudou s mikrofonem a hranou neschopností najít slova k přivítání diváků. Odlehčený rozjezd vzbuzuje u diváků smích i zvědavost a jsou připraveni na cokoli. Roli hlavního „baviče“ si Štěpán Pechar drží v průběhu představení dál, má pro ni ostatně předpoklady – herecký talent nezapře. Každý ze sedmi zúčastněných tanečníků přispěje v průběhu večera menším či větším výstupem, od anekdoty až po téměř vážnou sebereflexi. Vše se odehrává buď dvojjazyčně, nebo s anglickým překladem alespoň na titulkovacím zařízení, takže se není třeba bát jazykové bariéry. Většině účinkujících je určen čas i pro sólový tanec a vzájemnou interakci s ostatními, interpret je chvíli pozorovatelem, chvíli aktérem. Tanečníci jsou dostatečně odlišnými osobnostmi, aby si divák jejich individualitu uvědomil, ačkoli nejsou vybaveni zřetelně odlišeným pohybovým slovníkem. Jedinečnost tkví v nuancích práce s vlastním tělem a v nadšení, které je téměř hmatatelné. Tak velké, že přebíjí i okamžiky, kdy bychom tanečníky měli vnímat jako znavené, deprimované, ukřivděné, špatně naladěné a tak či onak naznačující odvrácenou tvář jejich profese. Je ale kladem, že se inscenace nenechá strhnout k sebelítosti a žene se na plné obrátky vpřed.

V choreografii se střídají části, které vycházejí ze vzájemné reakce tanečníků na sebe, se samostatnými výstupy. Pomalé pasáže, kde se vlna pohybu přelévá z jednoho na druhého, střídají dynamické přesuny, poznáváme i některá charakteristická gesta, která se zpravidla otevírají do volného prostoru. Formace tanečníků se rychle proměňují, někdy je osvítí bodové světlo, aby byla divákova pozornost upevněna. Tanečníci oživují celý vymezený prostor, do kterého je nasměrovaná jejich energie, i chůze nebo běh mají estetickou kvalitu, provedení každé sekvence vyžaduje technickou jistotu. Důležitou složkou je autorská hudba, kterou zkomponoval mladý kanadský skladatel Owen Belton. Nesnaží se tanec přebít, je tu patrná symbióza, pohyb se s ní dostává do kontrastu jen zřídka. Je plně využita melodičnost některých pasáží a minimalistická nevtíravost kompozice zaručuje, že obě složky splývají ve funkční celek.

Václav Kuneš se tentokrát na interpretaci vlastního díla nepodílel, ze zakladatelského dua 420PEOPLE je ale na scéně přítomná Nataša Novotná: jako vždy žensky ladná, vkládající měkkost do pohybů paží. Zuzana Harényiová a Saša Volný jsou sehranými partnery pro moderní duet, choreograf je využívá tam, kde si tanečníci potřebují být vzájemně oporou, i spolu komunikovat, Zuzana těží ze své fyzické zdatnosti, díky níž si mohou být na scéně rovnocenní. Milan Odstrčil také přijal Kunešův choreografický styl za vlastní, jeho pohyb je plastický a při spolupráci s ostatními tanečníky rozhýbává proud energie – doufejme, že rozloučení s tancem nemyslel ve svém monologu doopravdy. Jussi Nousiainen, který již tančil v produkci Wind-up, se do tance vrhá dynamicky a silově, mladičká posila souboru Ombline Noyer naopak s lehkostí využívá své drobné postavy, hravosti, rychlosti a pohotovosti. Štěpán Pechar tíhne k herecké akci, ale i současný tanec dokáže procítit celým tělem.

Jednou z nepřehlédnutelných složek inscenace je scénické řešení prostoru, který je ohraničen jako aréna pivními přepravkami. Evokují tak trochu hospodské prostředí, k němuž živí komici patří, a jsou velmi variabilním prvkem. Choreografie ho využívá jen částečně, přestavování a přeskládávání prázdných beden od piva nevyčerpává plně možnosti, jak takových objektů využít, především přímo jako rekvizity v tanci. Na okamžik se hradba z přepravek promění i v promítací stěnu, na které diváci jako na obrazovce vidí „dokument“ o životě tanečníků na sále ve stylu přírodovědeckých snímků. Úspěch u publika je zaručen.

Humornou notu inscenace její vizuální provedení ale v jádru atakuje: kostýmy jsou provedeny převážně v tmavých barvách, dominuje šedá stejně jako u přepravek na jevišti. Také scéna je stále částečně ponořena do tmy. Jako by se tak vytvářel závoj zpochybnění nad veselou náladou a šedá realita se rozestírala nad světem zábavy. Záměr nebo náhoda? Nastavené zrcadlo zachycuje falešně komickou stránku lidských příběhů, nakonec odkryje vše a diváka nechá vstřebávat i delší závěrečnou promluvu, která s konečnou platností neguje sluníčkový svět zábavy i tomu, kdo přišel jen s vidinou zábavné podívané. Znáte román Pod maskou smích? Je to naopak: smích je maska. Odložte si, prosím…

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Mirage
Choreografie: Václav Kuneš & tanečníci
Hudba: Owen Belton
Kostýmy: studio CHATTY
Scéna: Václav Kuneš
Light Design: Jan Mlčoch
Dramaturgie: Lukáš Jiřička
(koprodukce 420PEOPLE / Nová scéna Národního divadla / Čtyři dny)
Premiéra: 16. října 2013 Nová scéna Národního divadla