Premiéra Brittenovy Lukrécie v Ostravě. Nejen o opeře s dirigentem Ondřejem Vrabcem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Alespoň částečně odmazat dluh, který má česká operní dramaturgie vůči jednomu z největších britských skladatelů, chce ostravský soubor svojí nejnovější inscenací, jež má dnes večer premiéru. Brittenovu první komorní operu Zneuctění Lukrécie (The Rape of Lucretia), u nás prakticky neznámou, nastudovali v Národním divadle moravskoslezském režisér Jiří Nekvasil a dirigent Ondřej Vrabec. Ten Opeře Plus věnoval svůj čas během závěrečných zkoušek.
Ondřej Vrabec (foto J. Pospíchal)

Před orchestrem Národního divadla moravskoslezského – byť tentokrát v komorním obsazení – nestojíte při zkouškách Brittenovy opery poprvé, na repertoáru tamního baletního souboru je Vámosův Sen noci svatojánské s Mendelssohnovou hudbou, pod jejímž nastudováním jste podepsán. Jak vůbec k navázání vaší spolupráce s ostravským divadlem došlo?

S laskavou nabídkou spolupráce přišel umělecký ředitel opery Národního divadla moravskoslezského pan Jakub Klecker. Známe se dobře od doby studia na pražské AMU.

Operním fanouškům jste znám nejen z ostravského operního bienále soudobé tvorby NODO, ale také z nastudování Mozartovy Figarovy svatby v ústecké opeře. K čemu v žánru opery máte nejblíž? A jaký vztah k opeře vůbec máte?

Jsem profesně „odkojen“ symfonickým prostředím – vždyť jen na pozici sólohornisty České filharmonie působím již po dvacet sezon. S operou nejsem svázán tak bytostně a zatím spíše sbírám potřebné zkušenosti, avšak vztah mezi námi je docela vřelý – ať už jsem jí partnerem v roli diváka, či výkonného umělce. Podobně jako v symfonické hudbě mám patrně nejblíže k repertoáru druhé půle devatenáctého století a století dvacátého, jakož i k dílům epochy klasicismu. A nesmírně rád mám opery barokní, především jsou-li nastudované v poučené interpretaci s dobovými nástroji, což je ovšem oblast, které se v tvůrčí roli nemám šanci dotknout.

Britten a jeho Zneuctění Lukrécie bylo výhradně volbou divadla? Z jakých důvodů jste na tuto nabídku kývl, na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůžete…

Máte naprostou pravdu – vskutku se nenudím! Poslední tři roky mého života jsou z profesního hlediska čistým šílenstvím a den co den balancuji na hraně časových i fyzických možností. Do toho potkala mou rodinu šťastná událost, méně než měsíc před začátkem zkoušek na Zneuctění Lukrécie! Každý, kdo má výchovu dětí již za sebou, si asi dokáže představit, jak náročné jsou (především pro mou ženu) poslední týdny. Jeden z nich jsem navíc strávil hostováním u New Japan Philharmonic v Tokiu… Několikrát jsem si proto za svůj příslib spolupráce s operou zpětně vyhuboval, ale těžko šlo na jaře minulého roku takovou zajímavou výzvu nepřijmout.

Stejně jako v případě Snu noci svatojanské, který byl „náhradní“ nabídkou za mnou odmítnutou přípravu opery Roberto Devereux, ani Lukrécie nebyla předmětem prvotní nabídky. Pánové Klecker a Nekvasil původně uvažovali o zařazení Brittenova nejznámějšího operního díla – tedy Petera Grimese, ovšem z více důvodů nakonec dramaturgie zakotvila na komornějším titulu. Svým způsobem jsem to i uvítal, neboť mi tento opus dal příležitost pracovat (mimo role Lukrécie) s jednoduchým pěveckým obsazením a pouze zdvojeným obsazením orchestru.

Benjamin Britten (zdroj commons.wikimedia.org)

Benjamin Britten je na našich operních jevištích bohužel poměrně zřídka hraným skladatelem. Třeba právě jeho Lukrécie měla svoji původní premiéru už před sedmdesáti lety a přitom u nás se dočkala tuším jen jednoho jediného nastudování, a to před více než třiceti lety v Plzni. Obtížná otázka, ale prosím zkuste odpovědět: Důvody tohoto nezájmu?

Snad za to mohou, jako téměř ve všech oblastech umění, předsudky? Divák se bojí „moderny“, producent nezájmu diváka, půjčovného za noty a provozovacích poplatků a tak dále… Je jistě pohodlnější neriskovat a sáhnout po kasovním titulu, zvláště v dnešní době, kdy je vybíravý a poučený konzument kultury na seznamu kriticky ohrožených druhů. Brittenovy opusy asi nikdy nezískají pevné místo v kategorii zaručených operních trháků, ale představují úchvatný a osobitý mikrosvět, o nějž by bylo škoda se ochudit. Doufám, že se nedožiji doby, kdy na programu posledního přeživšího divadla v zemi bude jen „Lazebník“, „Prodanka“ a „Figarka“

Svou roli mohla sehrát také někdejší kulturní izolace země – vždyť Britten nebyl jediným autorem ze západní strany železné opony, který byl opomíjen. Dnes máme paradoxně situaci opačnou – z východní strany zdánlivě otevřené hranice toho k nám také mnoho nepronikne – jen zkuste do některého operního domu přijít s nabídkou soudobé tvorby třeba z Ruska. Přitom by se tam jistě mnoho hodnotného také našlo.

Zneuctění ženy římského šlechtice Tarquinia Lukrécie, která poté sama svůj život ukončí dýkou, zpracovala celá řada malířů, ale i literátů včetně Shakespeara. Jak vnímáte Brittenovo uchopení tohoto antického námětu? Jaké výrazové prostředky k vykreslení tragédie volí?

Brittenovi posloužil příběh Lukrécie spíše v druhém plánu. Nejen s ohledem na události let, která kompozici opery předcházela, nepřekvapí, že hlavním sdělením opery je ve skutečnosti něco jiného – myšlenka lásky, dobra a morální čistoty, reprezentovaná Kristem, jako jediná možná volba pro přežití naší společnosti. Tato paralelní rovina je do opery téměř nepozorovaně vplétána oběma chóry (mužský a ženský hlas) a posouvá antický příběh do samotné přítomnosti diváka.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář