Premiéra Káti Kabanové ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Výběrem z dosavadních ohlasů hudebních publicistů se vracíme k páteční premiéře Vídeňské státní opery, kterou byla Janáčkova Káta Kabanová v nastudování francouzského režiséra André Engela a hudebního ředitele tohoto operního domu Franze Welser-Mösta.

Kabanová ve Státní opeře: vzrušující nevěra
(Wilhelm Sinkovic, DiePresse.com, 17.6.2011, 22:43)

Jednomyslný jásot při poslední premiéře prvního roku nové éry Státní opery: Franz Welser-Möst exceloval u pultu, André Engel se postaral o smysluplnou režii.

Smutný život pod knutou zlé tchyně, sen o útěku do naplněného vztahu, ztroskotání na realitě – to je věčné téma. Ať už v ruské provincii nebo v newyorské enklávě. André Engel přenáší Janáčkovu Káťu Kabanovou ve své incenaci do USA, ovšem do okruhu ruských emigrantů. A zde platí stejné zákony jako kdysi za časů dědů. Nebo babiček: Kabanicha řídí přísně své okolí, utlačuje syna, který je pod pantoflem a neschopen svou mladou manželku Káťu před matčinými represáliemi ochránit. André Engel nechává Deborah Polaski hrát brutální vládkyni, která s Dikojem (Wolfgang Bankl) jedná jako domina, a jako nemilosrdná vychovatelka nápravného ústavu se svou snachou. Syn (Marian Talaba) rozprostírá matce kapesník, když si chce sednout na lavičku – a Káťu (i když s nevolí) pokořuje, a to tak, že jí nezbývá jiná volba: podvolí se lákání veselé Varvary (Stephanie Houtzeel) a jejího přítele Kudrjáše (Norbert Ernst) a tajně se setká se statným Borisem, který má rád život – svůj jasný tenor mu propůjčuje Klaus Florian Vogt.

Zpívá o lásce a oddannosti se stejnou intenzitou, s jakou orchestr pod vedením Franze Welsera-Mösta převádí city do zvuku: jistě se dá Janáček vykreslovat ostřeji, avšak zřídka se rozvíjejí velká gesta, podmanivé emocionální gradace jeho hudby tak důsledně z obezřetných, křehkých, něžně naznačených gest, z náznaků, z téměř stydlivého, tajemného šepotu. V této interpretaci se zdají tryskat ze slov a mimiky představitelů tisíce barevných nuancí, dostávají tvar, zhutňují se ve strhující znějící divadlo.

Engelova režie jasně vykresluje vztahy osob, bez přísad, prostě – a právě tím krutě, tak, jak to sugeruje děj. Janice Watson v titulní roli je vystavena duševnímu teroru a staví proti němu křehký, občas poněkud ostrý, ale jinak téměř nevinně znějící soprán. Její zánik je takřka „nutný“, je to osud dívky, která na začátku ještě objímá plyšového medvídka. Lidé jí oporu poskytnout nemohou.
Jednomyslný jásot po strhující, nevtíravě modelované, ale tím naléhavější hudebně divadelní produkci.

Solidní nevěra
(Ljubiša Tošič, Der Standard, 18.6.2011)

První sezóna ředitele Dominique Meyera začala velmi dobře moderním dílem (Hindemithův Cardillac) a moderním dílem – Janáčkovou operou Káťa Kabanová – přijatelně končí. Režisér André Engel přenáší příběh erotiky, nevěry, viny a sebevraždy do USA kolem roku 1950, přesněji do newyorské ruské čtvrti.
Tam se střetává autoritářské stáří (suverénní Wolfgang Bankl jako Dikoj) s touhami naplněným mládím a odhaluje sadomasochistické energie, dřímající pod morálním tlakem. Je tu Kabanicha (obstojně Deborah Polaski), utiskující své okolí, a opilecký maminčin mazlíček Tichon (Marian Talaba). A jeho manželka Káťa (solidní Janice Watson), která se zakouká do Borise (velmi dobrý Klaus Florian Vogt) a se svou „ostudou“ se nedokáže vyrovnat. Na „vedlejších frontách“ umí Engel vytvořit v detailech věrohodné divadlo. Bohužel však hlavní postava Káťa zůstává matná, hlavně její sebevražda vypadá jako nahodilá.

Vcelku solidně vyprávěný příběh. A kolem něj orchestr Státní opery, který pod Franzem Welserem-Möstem střídá momenty příkré dramatičnosti a rozvinutého zvuku. Potlesk pro všechny. Zvláštní euforie však ne.

Událost, ale jen hudební!
(Karlheinz Roschitz, Kronen Zeitung, 19.6.2011)

Káťa Kabanová – prvotřídní událost! Bohužel jen hudební! Franz Welser-Möst nás podaroval dílem Leoše Janáčka s orchestrem opery na Okružní třídě v podobě úchvatného provedení, plného vášně a žáru. Welser-Möst dokázal své hudebníky pro svou „srdeční záležitost Janáček“ nadchnout.

Po tomto výkonu Welsera-Mösta můžeme být na cyklus s operami Z mrtvého domu (v prosinci 2011) a Věc Makropulos (sezona 2012/13) opravdu zvědavi. Dirigent láskyplně utvrzuje Janáčkův moravsky inspirovaný zvukový svět, vědomě jej však zbavuje folkloristického hávu.

Hudebně rozvíjí podivuhodnou škálu citů – touhy mladé Káti v jejím osudově nenaplněném manželství, tlaky a zarytosti, pocházející ze starých selských, matriarchálních rodinných struktur, Kátin sebezničující pocit viny a její touhu po pokání, která vyústí v smrt. Zapáchající stísněný dvorek se promění ve zvuk, jako rozlehlá krajina Volhy…

  1. 1
  2. 2

Související články


4 responses to “Premiéra Káti Kabanové ve Vídni

  1. Škoda, že někdo Káťu neviděl živě a nemůže tak napsat svůj názor (třeba paní Reittererová). Místní plátky a jejich kritikové nic moc neřeknou. Museli byste je znát a sledovat jejich kritiky systematicky, protože, jinak si neuděláte obrázek. Je to jako s naší paní Drápelovou. Kdo ji nezná, zděsí se, co že to píše a jaká to musela být hrozivá premiéra. Kdo ji zná však ví, že se vymezuje a není objektivní :-) Tak asi tak.

  2. vidim, ze instinkt ma nesklamal. rezijne slaba kata. hudobne priemer a pre tych co vedia po cesky urcite aj nie najlepsia cestina. skoda, lebo dobreho janacka by som si dal.
    a este prenasat dej len tak do new yorku. ked to niekto chce robit, tak to musi vediet. vyzera to ako jednoducho nudna inscenacia na standardnej urovni wso

    tesim sa na z mrtveho domu
    http://www.youtube.com/watch?v=VJBSXFjz7bc
    tato konwichneho inscenacia sa bude hrat aj vo viedni. sice reziser zmenil vselico a umiestnil operu na mafiansky vecierok, ale pravdepodobne to bude ovela zaujimavejsie a urcite velmi posobive.
    to tato kata zjavne z daleka nie je

Napsat komentář