Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    20.6.2011 00:01 Vlasta Reittererová

Výběrem z dosavadních ohlasů hudebních publicistů se vracíme k páteční premiéře Vídeňské státní opery, kterou byla Janáčkova Káta Kabanová v nastudování francouzského režiséra André Engela a hudebního ředitele tohoto operního domu Franze Welser-Mösta.

Kabanová ve Státní opeře: vzrušující nevěra
(Wilhelm Sinkovic, DiePresse.com, 17.6.2011, 22:43)

Jednomyslný jásot při poslední premiéře prvního roku nové éry Státní opery: Franz Welser-Möst exceloval u pultu, André Engel se postaral o smysluplnou režii.

Smutný život pod knutou zlé tchyně, sen o útěku do naplněného vztahu, ztroskotání na realitě – to je věčné téma. Ať už v ruské provincii nebo v newyorské enklávě. André Engel přenáší Janáčkovu Káťu Kabanovou ve své incenaci do USA, ovšem do okruhu ruských emigrantů. A zde platí stejné zákony jako kdysi za časů dědů. Nebo babiček: Kabanicha řídí přísně své okolí, utlačuje syna, který je pod pantoflem a neschopen svou mladou manželku Káťu před matčinými represáliemi ochránit. André Engel nechává Deborah Polaski hrát brutální vládkyni, která s Dikojem (Wolfgang Bankl) jedná jako domina, a jako nemilosrdná vychovatelka nápravného ústavu se svou snachou. Syn (Marian Talaba) rozprostírá matce kapesník, když si chce sednout na lavičku – a Káťu (i když s nevolí) pokořuje, a to tak, že jí nezbývá jiná volba: podvolí se lákání veselé Varvary (Stephanie Houtzeel) a jejího přítele Kudrjáše (Norbert Ernst) a tajně se setká se statným Borisem, který má rád život – svůj jasný tenor mu propůjčuje Klaus Florian Vogt.

Zpívá o lásce a oddannosti se stejnou intenzitou, s jakou orchestr pod vedením Franze Welsera-Mösta převádí city do zvuku: jistě se dá Janáček vykreslovat ostřeji, avšak zřídka se rozvíjejí velká gesta, podmanivé emocionální gradace jeho hudby tak důsledně z obezřetných, křehkých, něžně naznačených gest, z náznaků, z téměř stydlivého, tajemného šepotu. V této interpretaci se zdají tryskat ze slov a mimiky představitelů tisíce barevných nuancí, dostávají tvar, zhutňují se ve strhující znějící divadlo.

Engelova režie jasně vykresluje vztahy osob, bez přísad, prostě – a právě tím krutě, tak, jak to sugeruje děj. Janice Watson v titulní roli je vystavena duševnímu teroru a staví proti němu křehký, občas poněkud ostrý, ale jinak téměř nevinně znějící soprán. Její zánik je takřka „nutný“, je to osud dívky, která na začátku ještě objímá plyšového medvídka. Lidé jí oporu poskytnout nemohou.
Jednomyslný jásot po strhující, nevtíravě modelované, ale tím naléhavější hudebně divadelní produkci.

Solidní nevěra
(Ljubiša Tošič, Der Standard, 18.6.2011)

První sezóna ředitele Dominique Meyera začala velmi dobře moderním dílem (Hindemithův Cardillac) a moderním dílem – Janáčkovou operou Káťa Kabanová – přijatelně končí. Režisér André Engel přenáší příběh erotiky, nevěry, viny a sebevraždy do USA kolem roku 1950, přesněji do newyorské ruské čtvrti.
Tam se střetává autoritářské stáří (suverénní Wolfgang Bankl jako Dikoj) s touhami naplněným mládím a odhaluje sadomasochistické energie, dřímající pod morálním tlakem. Je tu Kabanicha (obstojně Deborah Polaski), utiskující své okolí, a opilecký maminčin mazlíček Tichon (Marian Talaba). A jeho manželka Káťa (solidní Janice Watson), která se zakouká do Borise (velmi dobrý Klaus Florian Vogt) a se svou „ostudou“ se nedokáže vyrovnat. Na „vedlejších frontách“ umí Engel vytvořit v detailech věrohodné divadlo. Bohužel však hlavní postava Káťa zůstává matná, hlavně její sebevražda vypadá jako nahodilá.

Vcelku solidně vyprávěný příběh. A kolem něj orchestr Státní opery, který pod Franzem Welserem-Möstem střídá momenty příkré dramatičnosti a rozvinutého zvuku. Potlesk pro všechny. Zvláštní euforie však ne.

Událost, ale jen hudební!
(Karlheinz Roschitz, Kronen Zeitung, 19.6.2011)

Káťa Kabanová – prvotřídní událost! Bohužel jen hudební! Franz Welser-Möst nás podaroval dílem Leoše Janáčka s orchestrem opery na Okružní třídě v podobě úchvatného provedení, plného vášně a žáru. Welser-Möst dokázal své hudebníky pro svou „srdeční záležitost Janáček“ nadchnout.

Po tomto výkonu Welsera-Mösta můžeme být na cyklus s operami Z mrtvého domu (v prosinci 2011) a Věc Makropulos (sezona 2012/13) opravdu zvědavi. Dirigent láskyplně utvrzuje Janáčkův moravsky inspirovaný zvukový svět, vědomě jej však zbavuje folkloristického hávu.

Hudebně rozvíjí podivuhodnou škálu citů – touhy mladé Káti v jejím osudově nenaplněném manželství, tlaky a zarytosti, pocházející ze starých selských, matriarchálních rodinných struktur, Kátin sebezničující pocit viny a její touhu po pokání, která vyústí v smrt. Zapáchající stísněný dvorek se promění ve zvuk, jako rozlehlá krajina Volhy…

A orchestr naplňuje bezvadnou hrou všechna dirigentova přání v jeho důsledné zvukové dramaturgii: září tu lyrická krása a jsou tu i tvrdé a ostré momenty, psychologické propletence i umělecky vytvořená síť narážek. Janáčkův zvukový vesmír žije.

Obsazení je solidní, ačkoli ne tak velkolepé, jako v inscenaci Joachima Herze roku 1974 [Antigone Sgourda – Káťa, Astrid Varnay – Kabanicha, Peter Lindroos – Boris, Waldemar Kmentt – Tichon, dirigent János Kulka, pozn. V. R.].

Janice Watson v titulní roli zůstává herecky mnoho a hlasově leccos dlužna: není to Káťa, potácející se mezi povinností a touhou. Poněkud chladný soprán, jenž se teprve pozvolna vyrovnával s nároky role.

Deborah Polaski je zlá, krutá Kabanicha, která se snaží vnutit synovi Tichonovi a Kátě svůj frustrovaný svět rituálů. Hlasově jsou zde stále jen expresivní okamžiky. Klaus Florian Vogt jako Kátin svůdce Boris hlasově imponuje. Marian Talaba je její slabý manžel Tichon, a také slabě zní. Wolfgang Bankl hlasově dominoval a líbil se. Sympatický a dobře obsazený byl pár Varvary a Kudrjáše (Stephanie Houtzeel a Norbert Ernst).

Bez atmosféry
(Karl Löbl, Österreich, 19.6.2011)

Opona Státní opery se zvedá. Místo maloměsta na břehu Volhy vidíme mrakodrapy, místo vesnické stísněnosti ruské ghetto v New Yorku. Místo roku 1860 jsme v roce 1950. Proč vlastně? Tam i tady osobní pocity viny, individuální katastrofy. V Janáčkově Kátě Kabanové vypráví hudba výmluvně o psychologii ženy, která hledá štěstí a ztroskotá na tom. Ve Státní opeře ukazuje režisér André Engel lesbický vztah, bičování, několik detailů ze zadního dvorku, teatrální sebevraždu, postrádá to ale atmosféru. Inscenaci schází napětí, vztahy mezi osobami zůstávají nahodilé. Zaskakující Janice Watson sice umožnila premiéru, ale nezachránila ji.

Kdo se zaposlouchal do intenzivní, diferencované hudební interpretace, dozvěděl se od Franze Welsera-Mösta a výtečného orchestru, o co v této opeře jde. Vidět to není. Laskavý aplaus.

Na konci dobrý začátek
(Gert Korentschnig, Kurier, 19. června 2011)

Byl to silácký kousek, když na sebe Franz Welser-Möst jako generální hudební ředitel vídeňské Státní opery v prvním roce ve funkci vzal břímě čtyř premiér a k tomu četná repertoárová představení. Nebylo málo těch, kteří si tehdy říkali: copak nejsou jiní dirigenty, jiné způsoby pojetí?

Po poslední premiéře sezóny se však dá bezesporu konstatovat: gigantické úsilí se vyplatilo. Dirigent a orchestr si vzájemně úžasně porozuměli. Po triumfu s Hindemithovým Cardillacem a (především scénicky) nepovedenými inscenacemi Mozarta teď maestro se svými hudebníky excelovali v Janáčkově Kátě Kabanové. Hudebně to byla možná nejvýznamnější premiéra, protože směřuje do budoucnosti; je první premiérou janáčkovského cyklu Státní opery, který – jak doufáme – zařadí díla tohoto skladatele mezi repertoárová.

Welser-Möst nevede svou interpretaci Janáčka k efektům, i když by jich opera nabízela dost. Jeho interpretace je něžná, téměř křehká, je v ní hodně zvukomalby a krásných barev. Dirigent však nikdy neignoroval ostrost kontur a četné zlomy.
Welser-Möst hraje rekostruovanou verzi a zbavuje partituru nepatřičných instrumentačních korektur. Tak například v rozhodujícím místě Kátina přiznání najednou nezazní smyčce ani dechy, jen harfa.

Režisér Engel rovněž věří tragickému příběhu ženy, která se utopí. Jeho dovedný trik, když přeložil děj z Ruska do New Yorku, vychází, přestože Káťa Kabanová není žádná opera o emigrantech. Pojednává však o touze uniknout do jiného světa.
Vedení postav je promyšlené. Například scéna, kdy je Káťa davem lákána do rakve ještě předtím, než spáchá sebevraždu. Na druhé straně je zvláštní, když si například v největším utrpení vybaluje svačinu.

Lacině, jako v nějakém městském divadle, působí výprava (Nicky Rieti), a během přestaveb vzniká hluk. Technické možnosti Státní opery zůstávají poslední dobou téměř nevyužity. Výtvarná stránka (například světelná režie) dramatičnost nepodtrhuje.

Mezi pěvci přesvědčili Wolfgang Bankl jako výrazný Dikoj, Klaus Florian Vogt jako hlasově působivý milovník Boris, Marian Talaba jako dobrácký manžel Tichon, i hravý pár Stephanie Houtzeel (Varvara) a Norbert Ernst (Kudrjáš).
Deborah Polaski jako Kátina tchyně mohla být ještě o stupeň víc zlá, hlasově nemá zpěvačka s rolí staré ženy problém. A Janice Watson poskytla Kátě všechny tónové odstíny, nejprve trochu na hlas tlačila, ale postupně dospěla k jemné lyrice. Herecky však je příliš matná. A to je základní problém.

Leoš Janáček:
Káťa Kabanová
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: André Engel
Scéna: Nicky Rieti
Kostýmy: Chantal de La Coste
Světla: André Diot, Susanne Auffermann
Dramaturgie: Dominique Muller
Režijní spolupráce: Ruth Orthmann
Premiéra 17.června 2011 Wiener Staatsoper

Dikoj – Wolfgang Bankl
Boris – Klaus Florian Vogt
Kabanicha – Deborah Polaski
Tichon – Marian Talaba
Káťa – Janice Watson
Kudrjáš – Norbert Ernst
Varvara – Stephanie Houtzeel
Kuligin – Marcus Pelz
Glaša – Juliette Mars
Fekluša – Donna Ellen

www.staatsoper.at

 

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (4)
• Káťa Kabanová: Wilson stále kouzlí, stále stejně
• Jak zkouší Robert Wilson v Národním? Byli jsme u toho