Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    2.4.2011 00:00 Pavel Šimáček

Hlavním magnetem 7. koncertu orchestrálního cyklu C/D Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byla jistě světová premiéra Symfonie č. 1 „Con le campagne“ pro bicí a velký symfonický orchestr naší přední skladatelky Sylvie Bodorové. Rozhovor, ve kterém hovoří (nejen) o symfonii a přípravě jejího uvedení si můžete přečíst zde. Také jsem si nenechal tuto událost ujít a navštívil jsem druhý koncert 31. března.

Pro magazín FOKUS Sylvie Bodorová o své skladbě řekla: „Symfonie č. 1 je o životě, tak, jak ho cítím a vidím. Jsou v ní sny, iluze i tvrdé dopady, prostě vše, co život přináší. Chtěla bych svou symfonií přinést i naději a víru, že přes všechny bolesti, které někdy život přináší, existuje něco, co nás převyšuje a dává smysl všemu tomu našemu snažení, i když to v jednotlivostech často tak nevypadá. Každý z nás potřebuje cítit a vědět, že v tom všem zápolení není sám a že tento zápas, na jehož konci je vždy a neodvratně smrt, má nějaký smysl.“ Více k programní složce díla skladatelka uvádět nechtěla, spoléhajíc na to, že čistě hudební prostředky povedou k porozumění.

Vzhledem k bouřlivému a srdečnému přijetí skladby se domnívám, že se jí to podařilo. Asi čtyřicetiminutová skladba je rozdělena do čtyř vět výrazově velmi kontrastních vět. První nazvaná Palpito začíná zvukem conga bubnů připomínajícím tep srdce, postupně se přidávají žestě a hlubší smyčce, zvuk je temný, vyjasňuje se až s příchodem dřev, zvonů a houslí. Přesto věta nepůsobí depresivně, spíše vede ke koncentraci, k zamyšlení, což ještě podporuje klidnější závěr. Druhá věta – Breakdance – jako by přinesla nervní život velkoměsta a dnešního života. Smyčce hrají táhlé melodie, do toho vstupují sóla bicích v závratných tempech, která se stále zrychlují až do majestátní cody.

Na tomto místě jsem si poprvé uvědomil, s jakou energií, zápalem a bravurou Jiří Kout skladbu řídil. Byl to jeden z oněch momentů, kdy je na dirigentovi vidět, jak dílo dokonale zná, je si vědom jeho komplikovaností, ale přesto – a právě proto – nepotřebuje čarovat rukama (v tak rychlém tempu by si ještě přidělal práci), jen řídí jako rozvážný generál.

Třetí věta symfonie (Con le campagne) je meditativní, jak název napovídá, výraznou roli hrají zvony, podle vyjádření autorky jedna ze zvukových konstant naší civilizace. Celkový zvuk je podpořen vstupem varhan. Velká pochvala míří k trumpetistovi za zdařilé sólo. V druhé části této věty opět přichází temnější tóny, ale závěr se sólem anglického rohu přináší klid. Závěrečná věta (Finale) začíná vpádem bicích, ke kterým se rychle přidávají smyčce důrazně opakující motiv chorálu Ach wie nichtig, ach wie flűchtig (Ach, jak marný, jak prchavý…). Vše vrcholí v orchestrálním tutti, do něhož zaznívají jako další rány osudu ohlušující rány velkého bubnu a zvony. Hudební proud ale vždy pokračuje s nezmenšenou silou dál až do triumfálního závěru. Po něm již okamžitě následoval potlesk a volání bravo pro přítomnou autorku, výkřiky obdivu sklidila za bravurní provedení partů také čtveřice hráčů a hráčka na bicí nástroje. Že se v jejich případě jednalo i o výkon fyzický, svědčí to, že jim bylo dovoleno odložit fraky a motýlky (samozřejmě pánům).

Koncert samotný zahájila Schummanova předehra Manfred, op. 115, jež s následující skladbou pojilo existenciální téma. Byronův hrdina byl však schopen nalézt usmíření až ve smrti, protože na tomto světě nedosáhl ničeho, v čem by nalezl smysl. I na krátké ploše předehry se podařilo zpřítomnit drama rozervaného člověka (výrazné tempové změny), které orchestr tlumočil s úžasnou sehraností.

Po přestávce stála na programu jedna z nejznámějších skladeb Camille Saint-Saënse Symfonie č. 3 c moll, op. 78, zvaná Varhanní. Také ta potvrdila výbornou připravenost orchestru, potěšily mne sametové smyčce v úvody první věty a jejich pianissimo pasáž uvádějící vstup varhan (Pavel Černý). Tato Saint- Saënsova symfonie se jistě dočkala dlouhotrvající obliby pro atraktivitu posluchačskou, i příležitosti, které skýtá jednotlivých nástrojům. V závěru skladby je vrchovatě využily žestě.

Vedení orchestru a panu šéfdirigentovi patří velký dík za objednávku nové skladby. Uvádění soudobých skladeb (ani mnoha skladeb 20. století) a premiér obzvlášť u nás stále není obvyklé. Zároveň bych Vás tímto chtěl pozvat na dva koncerty FOKu příští týden, které slibují nejeden neobvyklý zážitek. Ve středu 6. dubna a čtvrtek 7. dubna bude Meiko Mathias Förster dirigovat Lutosłavského Koncert pro hoboj, harfu a komorní orchestr (Hrát budou Vilém Veverka a Kateřina Englichová), Brittenovu Simple Symphony, Sensemayá mexického skladatele Silvestra Revueltase a Skrjabinovu La poème de l´extase. Samé neobvyklé lahůdky.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Jiří Kout – dirigent
Lubor Krása, Svatopluk Čech ml., Martin Kopřiva, David Řehoř, Junko Honda – bicí
Pavel Černý – varhany
30. a 31. března 2011, Smetanova síň Obecního domu

program:
Robert Schumann: Manfred, op. 115
Sylvie Bodorová: Symfonie č. 1 „Con le campane“ pro bicí a velký symfonický orchestr
Camille Saint-Saëns: Symfonie č. 3 c moll „Varhanní“, op. 78

www.fok.cz

Související články

• Jiří Kout a FOK excelovali v Berlíně
• Operní panorama Heleny Havlíkové (26)
• Život a smrt na koncertu FOK