Premiéra v ND-SOP: Opravdu jsme tohle potřebovali?

  1. 1
  2. 2

Včerejší premiéra Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů (Státní opera 14. června) doplatila na amatérskou režii a neatraktivní scénu s kostýmy. Skoro mi pěvců a jejich výkonů v takovém prostředí bylo líto. Všichni jako by vypadli ze second handu – i s celou inscenací. Je tohle nová vize spojených pražských operních scén?Režisérka Inga Levant přesunula děj obou oper do prostředí filmových ateliérů: Sedláka kavalíra do římského studia Cinecittá za vlády Benita Mussoliniho (Mascagni se s ním osobně znal). Milostné drama všedních lidiček z filmového zázemí (Santuzza je služka, Turiddu je nějaký technik v montérkách) se odehrává za kulisami historického velkofilmu o umučení Krista. Slavné orchestrální Intermezzo tak zní do filmové scény Snímání Krista z kříže za mohutných proudů umělé mlhy. Lola je filmová hvězda a její muž Alfio producent. A asi také trochu mafián – Turidda na konci zlikvidují jeho gorily.Nápad je to srozumitelný, zpočátku zábavný (filmařské klapky oblečené ve fašistických stejnokrojích), můžeme jakž takž akceptovat i výstupy bezdomovce s igelitkou z Alberta, který se motá na place a deklamuje moudra. Jenže to celé nefunguje. Z hrdých sicilských venkovanů jsou najednou tupí burani, téměř městská spodina, od které ty velké city a vášně prostě neberete. Nejde to, chybí jim cokoli velkého, opravdového, co by lidsky přesahovalo opileckou hádku u krabicového vína. (Nejhůř dopadl asi Turiddu, jeho kostým ve stylu Bořka Stavitele po sedmi pivech operní postavě vyloženě ubližuje. Ani filmová diva Lola na tom není co do elegance moc dobře.)  Scéně (Friedrich Eggert) chybí umělecká stylizace, vše je naturální a laciné. Hrubé lešenářské trubky obrácených kulis střídá díky točně šatna herců s křesílky a zrcadly, kde se odehrávají hlavní rodinné dialogy Turidda se Santuzzou či jeho matkou (zde vedoucí maskérny). Tím scéna vyčerpala své možnosti. Zpěvákům navíc lešení a točna ponechává často jen úzký prostor vpředu u orchestřiště, což jejich hereckým akcím nepřidá na zajímavosti.Prakticky ve stejných kulisách zůstávají Leoncavallovi Komedianti, tentokrát situovaní do Hollywoodu. Na lešení přibudou filmové retro plakáty a zářící cifry 75. výročí studia, dole vitríny s filmařskými trofejemi, stejná zůstává šatna herců. Hezký je nápad s průvodem lidu do kostela – staré náboženské symboly v čele průvodu vyměnila nová modla: zlatá soška Oscara, kterou kdosi pozvedá nad hlavu a za níž se senzacechtivý dav táhne jako za monstrancí. Stylizace postav opět pokulhává a jde proti textu libreta – Tonio není zmrzačený, Nedda není cirkusová komediantka, spíše připomíná učitelku v upjatém kostýmku a není jasno, kde by vzala bič na zbití dotěrného Tonia (to vše se jen naprázdno zpívá v libretu, ale skutečnost na scéně je jiná). Vtipný je Beppe v elvisovské stříbrné kombinéze. Canio zpívá svou slavnou árii Směj se, paňáco schoulený v šatně za skříní. Díky soustředěnému nasvícení získal jeho výstup naléhavost a intimitu, je škoda, že takových míst světelná režie nevytvořila více. Představení od této árie pomalu ztrácelo dech a vystoupení komendiantů, pozvaných na oslavy filmového studia, se docela táhlo. O to brutálněji působil konec, kdy Canio zastřelí Neddu i jejího milence Silvia (pistolí zezadu do hlavy).Je třeba ocenit pěvecké výkony, které v tomto představení odvedli především Michal Lehotský a Ivan Kusnjer. Ti vystoupili v obou operách a Kusnjer dokonce ve třech rolích (Alfio, Tonio a dvakrát jako bezdomovec s prologem). Ivan Kusnjer zvládl všechny role (i tu mluvenou) s velkou přirozeností, po pěvecké stránce bezchybně a inspirovaně a sklidil také největší uznání  publika. Michal Lehotský (Turiddu, Canio) obě náročné role naplnil velkou energií a znělým hlasem (zpočátku se mi zdálo, že se do výšek musí poněkud tlačit, ale brzy se rozezpíval naplno a velmi uspokojivě), byl bezesporu tahounem představení. Z dalších pěvců zaujala především Nana Miriani jako živočišná a temperamentní Santuzza. Hlas této gruzínské sopranistky suverénně kraloval v operním sále a nezanikal ani se sborem v zádech. Skvělou vizáží a inteligentním hudebním projevem se blýsknul mladý barytonista Jiří Brückler  (Silvio), se Simonou Procházkovou (Nedda) vytvořili atraktivní pár, jako Beppe zaujal Jan MarkvartVýkon sboristů (sbormistři Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar) je třeba také ocenit jako důstojný a zdařilý, zpívali plasticky, s velkým rozpětím dynamiky a vytvořili mnoho krásných a jímavých míst. Hudební nastudování pod taktovkou Hilaryho Griffithse mělo přiměřený standard, na jaký jsme ve Státní opeře vcelku zvyklí. Škoda těch nevyladěných smyčců na začátku, které měly občas „širší unisono“, hezká byla cellová sóla a souhra se sólisty klapala poměrně bez závad. Diváci ocenili hudební výkony více, než novátorské pojetí obou oper, režii na děkovačce nepokrytě „vybučeli“. Je otázkou, zda Státní opera Praha, kam se chodí na tradiční italský repertoár a inscenace se tu drží dlouho, potřebovala právě v tomto titulu experimentovat. Tipněte si, kolik repríz sedláky v lešení čeká…?

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
Hudební nastudování: Hilary Griffiths
Dirigent: Hilary Griffiths (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Inga Levant
Scéna a kostýmy: Friedrich Eggert
Choreografie: Petr Jirsa
Sbormistr: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery
Premiéra 14. června 2012 Státní opera Praha

Sedlák kavalír:
Santuzza – Nana Miriani  (alt. Anda Luise Bogza, Helena Zubanovich)
Turiddu – Michal Lehotský  (alt. Igor Jan, Emmanuel di Villarosa)
Alfio – Ivan Kusnjer (alt. Miguelangelo Cavalcanti, Vladimír Chmelo)
Lola – Andrea Kalivodová (alt. Galia Ibragimova)
Lucia – Galia Ibragimova (alt.Yvona Škvárová, Lenka Šmídová)

Komedianti:
Canio – Michal Lehotský (alt. Igor Jan, Emmanuel di Villarosa)
Nedda – Simona Procházková (alt. Maria Kobielska)
Tonio – Ivan Kusnjer (alt. Miguelangelo Cavalcanti, Vladimír Chmelo
Beppe – Jan Markvart (alt. Vladimír Doležal)
Silvio – Jiří Brückler (alt. Jakub Pustina)

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mascagni: Cavalleria rusticana (ND/SO Praha)

 

Vaše hodnocení - Leoncavallo: Pagliacci (ND/SO Praha)

 

Související články


Reakcí (12) “Premiéra v ND-SOP: Opravdu jsme tohle potřebovali?

  1. V premiérovém publiku seděl ten večer i jeden renomovaný režisér, kterému se podařilo krátce po začátku Komediantů elegantně opustit hlediště. Když jsem ho později informoval, o co přišel a jak velkou, ba přímo životní chybu udělal,odpověděl těmito slovy: „Bylo to svým způsobem jedinečné. Ale nedalo se to vydržet…“

  2. Hospodareni ala Cerny. Kdyz se delali Tri Pintove, rikala jsem si, budiz, neni zbyti, je to nasmlouvano jeste z dob Dohnanyiho. Ale tohle? Navic se dovidam, ze je to koupeny v Nemecku ve vyprodeji? Mame tohle opravdu zapotrebi?
    P.S. na panu Kusnjerovi bylo videt, ze je mu v tech kostymech trapne. Skoda, ze buceni na pani reziserku nebylo silnejsi…

    1. Vážená paní Jájo, ne, není to pravda. Zbytí bylo. A Tři Pintové byly nasmlouvány ještě za mého předchůdce pana Vocelky – se smluvní pokutou 70-ti procent z honoráře inscenátorů, pro případ, že se premiéra neuskuteční. Já jsem jí sice nezrušil, pouze odsunul na pozdější dobu. Jsem přesvědčen, že SOP musí obnovovat zejména svůj základní repertoár na mezinárodní inscenační úrovni a podobné inscenace si nemůže dovolit. Toto dílo je sice operní raritou a jeho uvedení v té době by mělo jisté historické opodstatnění, ale zároveň jsem se přesvědčil, že nemá dostatečnou životaschopnost a reprizovatelnost a i při sebelepší realizaci bude vždy pouze bonbónkem pro fajnšmekry a bude pro SOP prodělečné. To sice není v opeře vždycky to nejdůležitější, ale v době mého krátkého působení by to byla ekonomická sebevražda, stejně jako nerozvážně naplánovaný Straussův Kavalír s růží, do kterého tenkrát v souboru Státní opery scházeli téměř všichni protagonisté a museli by se najímat ze zahraničí. Režisér z U.S.A. a zahraniční dirigent dostali lukrativní smlouvy pár dnů před mým nástupem do SOP. Drastické šetření byla bohužel naprostá nutnost a priorita vzhledem k dluhům, které jsem nespůsobil, ale zdědil. Ironií osudu je, že v dnech, kdy jsem ze SOP odešel, se našel významný zahraniční partner a zájemce o realizaci Tří pintů a byl ochoten přispět velkou finanční částkou, která by minimálně pokryla všechny výrobní náklady. Oliver Dohnanyi.

  3. Na paní režisérku jsme s kolegou bučeli co to šlo, ale to je tak jediné, co zmůžeme. To je myslím na celé inscenaci to nejhorší ta zoufalá bezmoc. Proti zlovůli vedení opery nic nezmůžeme. Je evidentně úspěch u publika nezajímá. Už takhle nebylo divadlo příliš plné a dost lidí odešlo v průběhu představení. Jak to bude vypadat v příští sezóně, to nechci vidět.
    Pro mě byla nejvetším šokem Lucia – uklízečka v ateliéru (jako vedoucí maskérny tedy nevypadala) zpočátku ignorující Turida při jeho „mamma, quel vino e generoso“ a nezadal si s tím dav uctívající sochu Oskara. Krabicové víno z Francofonte, Alfiovi zabijáci, Komedianti nesměle vstupující do oslavující společnosti ve studiu, neviditelný bič. No hnus velebnosti. Velmi bych uvítal, kdyby svoje nastudování někdy oprášili v Liberci.
    Hudební a pěvecké výkony odpovídaly mým očekáváním návštěvníka SOP. Bylo mi interpretů až líto, k čemu jsou nuceni a o to více oceňuji jejich výkony.

    Již se nesmírně těším na příští nastudování řekněme Rigoletta třeba jako sociální drama z hypermarketu, kde hrbatý skladník Rigoletto ukrývá až za zadními regály křehkou, krabice počítající, Gildu před perverzním šéfem místní pobočky panem Mantovským…

  4. Zažil jsem první premiéru pod křídly ND. Slibována byla evropská kvalita. Vadili mi už 3 pintové, pohoršen jsem byl Mignon k 20. výročí, bytostně jsem nesouhlasil s 3 pinty v rámci Pražského jara a nyní tohle? Promiňte, ale tohle je diletantismus, který je chráněn čím? Jaké jsou dúvody, proč se do Státní opery vybral kus, který na repertoáru v Saarbruckenu vydržel půl roku? Vše nahrává tomu, že o umění jde v poslední řadě. Věřte, či ne, ale na tom lešení je ještě malta. Nikde na světě jsem nezažil, aby kulisy předtím sloužily na stavbě. Toto je asi největší, novátorský přístup k opeře. Před premiérou kulisy využít ke stavebním účelům. Má z toho divadlo profit? Já z toho mám jediné. Kašlu na tuto sezónu SOP, ve které mne pan Černý ani Rock nepřesvědčili o tvůrčích úmyslech ve prospěch divadelního kumštu. Promiňte mi ten výraz, ale seru jim na politikum, chci dělat divadlo.

  5. Ono to je právě ten paradox: Vedení divadla si teď říká,: chtěli něco moderního, tak jsem jim to sehnali v oblastním (a dost průměrném) německém divadle a teď tady nadávají, že to nestojí za nic. Příště jim oprášíme starou Průdkovu inscenaci abude to.

    A to je právě ono. Špičkové inscenace dělají špičkové výkony a špičkoví profesionálové. Celé diavadlo musí bát sehraný organizmus, kde kvalita je na prvním místě. Pak se nemůže stát tohle.

    Zatím to vypadá, že Pintové započali cestu SOP ke šmíře a secondhandovým mizerným režiím…

  6. Kéž by přijeli Jihočeši do Prahy hostovat s Komedianty pana režiséra Průdka. To je operní divadlo par excellence a tento režisér je náš „malý Zeffirelli“… Škoda, že si ho nedovedeme vážit podobně, jako si Italové váží svého Franca :((
    Po „novém“ Donu Giovannim ve Stavovském, další geniální režijní počin…
    To, že to již dávali v Saarbrueckenu by nás „na zadek“ posadit nemělo…
    To, že se poslední dobou prosazují inscenace, které jsou režijně „mimo“, neznamená, že když někde „skákají do rybníka“ – my musíme taky !!!
    Lidská průměrnosti – žehnám ti… To není, že je krize a musí se šetřit na výpravě, to je výsledkem mentální prázdnoty nebo exhibice režisérů a scénografů…
    QUI BONO ?
    OPERA VIVA !!!!!!!!!!!!!

    1. No nejsem si jistý, že by to byla taková bomba :-) Tahle režie sice nestojí za nic, ale pěvecky to bylo alespoň jakž-takž. České Budějovice bohužel pěvecky nemají nikoho, kdo by role vůbec byl schopen zazpívat. O alespoň přijatelné interpretační kvalitě nemluvím. Taková je smutná realita :-(

  7. Včerejší představení bylo něco naprosto strašlivého. Na neuctivé stylizace jsem zvyklý a občas jsem i ochoten přijmout vizi, tohle ale od začátku vypadalo jak hodně špatně vykradený Dvořák s Nekvasilem. Všechno tam jde proti vyznění libreta sedláka, z Turrida dělá lůzra s halucinacemi. Žádný rozervaný samec, ale obézní strejc ve vasilovi, vlastně jsem byl vděčný, že jej nakonec zlikvidovali „gorily“ a ne vetchý Alfio.

    Odpusťte mi, ale orchestr včera hrál jak Vlachovka a sbor se asi taky posilnil dodávkou z Francofonte, jinak si špatné nástupy neumím vysvětlit. U všech je citelné, jak je to nebaví. Paní Bogza je stále velmi kvalitní, námitky ale budu mít k nedostatečné artikulaci. Jak já byl nadšen při premiéře Trubadůra, kde všichni precizně vyslovovali. JAKO BY SE SPOJILO TO NEJHORŠÍ ZE STÁTNÍ OPERY A NÁRODNÍHO DIVADLA.

  8. Rád bych napsal ještě něco na obranu sboru a orchestru. Vše začalo již na režijních zkouškách kdy paní Levant nás aranžovala tím stylem „něco dělejte a já vám pak řeknu jestli to bylo dobře“. Myslím že nemusím snad ani dodávat, že nám pak už nic moc neřekla.Navíc je pravda že jsme často naaranžovaní všichni někde v koutě, ani nemáme možnost zpívat dost dopředu a navíc si zpíváme navzájem do zad. Takže je pravda, že nám jde režijní pojetí hodně proti přirozenosti.S tím by se profesionál měl samozřejmě vyrovnat a dělat svoji práci.
    Problém nastává s hudebním nastudováním. Pan dirigent Hilary Griffiths se po nějaké době vrátil do Státní opery jako vyměněný. Všichni si ho pamatujeme např. ze Smrti v Benátkách kde fantasticky ukazoval a vdechl partituře úžasný náboj. Nyní jakoby zapomněl jak se diriguje. Neudrží tempo, dává minimum nástupů a pokud je dá tak nepřesně. Často není jasné kterou dobu v taktu vůbec ukazuje. Zkrátka pro skupinová tělesa je velmi těžké se v jeho gestech orientovat.Takže špatné nástupy a nedokonalá souhra je v tomto díle už od prvních zkoušek a bohužel se s tím nedá nic moc dělat.Nezbývá nám tedy nic jiného než zpívat pudově a snažit se poslouchat orchestr, což zejména při větší dynamice zdaleka ne vždy funguje. I orchestr je od počátku bezradný a z jeho dirigování nešťastný.
    Je škoda, že jsme neměli možnost precizního hudebního nastudování jako tomu bylo u zmíněného Trubadůra, kdy se taktovky chopil J. Latham-Koenig. Škoda pro nás i pro diváky.

  9. V SOP jsme doufali, že nic strašnějšího než Beatrice a Benedict není už možná. Tato inscenace vypadá jako výprodej z NDR – laciné, postavám nelichotící kostýmy,
    lešenářské trubky, holičská oficína, nepasující scvrklý prospekt, a hlavně geniální režijní pojetí této ruské emigrantky – situovat obě opery do filmových ateliérů, vzbuzovalo smích i při sundávání z kříže – ta smečka Usámů se zvláště povedla a i Elvis – Markvart byl super, vč. bezdomáče, který již tenkrát předběhl dobu a vlastnil igelitku Albert. Inovativní spojení minulosti s přítomností! Sbor se krčil vždy někde v rohu, zpíval si do zad a nemohl vidět ani na dirigenta. Chudáci interpreti a chudák divák. Moje přítelkyně si sundala svých 9 dioptrií, aby na ten socialistický realismus nemusela koukat. Umělecké vedení ND nekupovalo zajíce v pytli – inscenace je r.2009, takže nemá omluvu, za co utrácí peníze daňových poplatníků. Rocc si liboval po představení, že poznal paní režisérku při inscenaci Godunova, tak ji rovnou pozval. To abychom se báli. koho potká příště. Pokud to bude pokračovat takovýmto výběrem uměleckých osobností do čela SOP a ND /Rocc, Kyzlink/, podaří se vyhnat diváky z SOP úplně. A další povedené kousky nás teprve čekají, tak se těšme!

Napsat komentář