Přemýšlím o tom, zda lidstvo náhodou nehloupne

Rozhovor s violoncellistou, pedagogem a uměleckým vedoucím souboru Barocco sempre giovane Josefem Krečmerem

U lidí podobného ražení, jako jste vy, se alespoň mně snad pokaždé vnucuje otázka: Muzikant, manažer, nebo pedagog? Čím hlavně se cítíte být? A měnila se lety nějak odpověď na tuhle otázku?

Ano, měnila. Od devíti let hraji na violoncello, jsem absolventem pražské Akademie múzických umění. Od svých jednadvaceti působím jako pedagog na Konzervatoři v Pardubicích, působil jsem v několika komorních souborech, třináct let jsem byl koncertním mistrem Komorní filharmonie Pardubice. Celý život se profesionálně věnuji muzice, ze všeho nejvíc mne ale naplňuje pedagogická práce. Asi to je v genech – pocházím z učitelské rodiny a i pro mé rodiče byla kantořina víc posláním než prací. Tu třetí profesi – roli manažera – jsem si nezvolil sám. V roce 2004 jsem založil na konzervatoři Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé), malý komorní orchestr, složený z velmi nadaných a pro muziku zapálených studentů. Během krátké doby se rozvinula velmi pestrá koncertní a nahrávací činnost, zahraniční koncertní turné, vlastní abonentní cyklus koncertů, účinkování v rozhlase, televizi i na významných mezinárodních festivalech včetně Pražského jara. Ze studentů se postupně stali profesionálové a mnozí projevili přání v činnosti souboru pokračovat. Založil jsem tedy obecně prospěšnou společnost, která provozuje komorní soubor Barocco sempre giovane, pořádá koncerty a festivaly a podporuje mladé nadané umělce. Tak jsem se tedy stal „manažerem“. 🙂

Je to hlavně hudba, co vám dává vnitřní klid? Nebo něco jiného? Právě onen vnitřní klid při onom až vražedném profesním koktejlu zcela jistě potřebujete…

Ne, hudba mi vnitřní klid nedává. Naopak mne velmi vzrušuje a objevuji v ní stále něco nového, bez ohledu na žánr a dobu jejího vzniku. Nezajímá mne pouze ta, která je hloupá a nic nesděluje. – Nevím, jak vypadá vnitřní klid… Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že ve věku, v kterém se právě nacházím, budu chodit na houby a na ryby, jezdit pomalu na kole a krmit holuby. Zatím mi nic takového nehrozí. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně…

„Váš“ soubor Barocco sempre giovane vlastně zanedlouho oslaví už desáté narozeniny. Jaká byla ta dosavadní léta z vašeho pohledu uměleckého vedoucího tohoto souboru?

Krásná a neopakovatelná…

Největší úspěch? Co byste z celé té dnes už docela dlouhé historie vybral?

Velmi úspěšných koncertů ve významných koncertních sálech u nás i v zahraničí bylo mnoho. Moc rád ale také vzpomínám na koncerty zdánlivě méně významné, třeba na úžasnou atmosféru venkovských kostelů.

Měnilo se hodně složení souboru?

Základní složení souboru je stále stejné. Máme však celou řadu stálých spolupracovníků. Když už je řeč o spolupracovnících, je mezi nimi řada výjimečných domácích i zahraničních osobností. Na které z nich nejčastěji vzpomínáte a jak moc dokáže setkání s nimi ovlivnit váš soubor?

Soubor spolupracoval během své existence s mnoha zajímavými českými i zahraničními sólisty, bylo jich opravdu hodně – Giuliano Carmignola, Václav Hudeček, Ivan Ženatý, Bohuslav Matoušek, František Novotný, Gabriela Demeterová, Josef Špaček nebo Jana Vonášková-Nováková, Jiří Bárta, Michaela Fukačová či Ivan Vokáč u violoncella, Jana Boušková, Kateřina Englichová, Lukáš Klánský, István Dénes, Jaroslava Pěchočová, Ad-El Shalev, Barbara Maria Willi, Edita Keglerová, Vojtěch Spurný za cembalem, Aleš Bárta, Waclav Golonka, Václav Rabas, Jaroslav Tůma, Adam Viktora u varhan, Carol Vincenc, Claudi Arimani, Jiří Stivín, Žofie Vokálková či Jan Ostrý s flétnou, Ivan Sequardt, Liběna Sequardtová – hoboj, Václav Vonášek, Luboš Hucek – fagot, Miroslav Kejmar, Jiří Houdek – trubka, Radek Baborák – lesní roh, sopranistky Michiyo Keiko, Hana Jonášová nebo Petra Alvarez, mezzosopranistky Markéta Cukrová, Michaela Kapustová či Edita Adlerová, jejich kolegové Rafael Alvarez, Juraj Hollý, Roman Janál, Tomáš Král… A dlouhá další řada vynikajících mladých hudebníků, laureátů mezinárodních interpretačních soutěží… Spolupráce s každým z těchto sólistů přinesla vždy něco nového.

Nedá mně to, nezeptat se na vás i na to, jak se za dobu historie souboru vyvíjely podmínky pro činnost podobných uměleckých uskupení, jako je to vaše? Jinými slovy: je dnes těžší přežít, než tomu bylo dřív? Mají to soubory mimo největší hudební centra o hodně těžší?

Neřekl bych, že to máme těžší. V Pardubicích sice pořádáme pravidelné abonentní koncerty, ale dnes už se nedá hovořit o tom, že sídlíme pouze v Pardubicích. Koncertujeme po celé republice i v zahraničí – jen od října do Vánoc budeme v Polsku, Turecku, Švýcarsku, na jaře ve Španělsku a tak dále. Zkušebnu si pronajímáme střídavě v Pardubicích i v Praze, zdaleka ne všichni členové souboru žijí v Pardubicích… Ptáte se, zda je těžší přežít dnes než dříve. Nevím. Myslím, že udržet pohromadě takovýto soubor bylo vždy těžké. Ačkoli z toho nemám velkou radost, jsem dnes už opravdu více manažer než umělecký vedoucí souboru. Zůstaňme ale ještě u Pardubic: Jak byste vůbec charakterizoval pardubické publikum? Je v něčem specifické? Jiné než jinde?

Především je naše. Za ta léta, kdy zde pořádáme abonentní koncerty, se s našimi stálými posluchači již dobře známe, mnozí z nich nám píší a telefonují, ptají se, co uslyší v příští sezoně a jaké pozveme sólisty. Pro mne je to velmi povzbudivé i závazné, snažím se vymyslet vždy něco nového a zajímavého tak, abychom naše příznivce nikdy nezklamali.

Jak hodně pro svoje pardubické publikum šijete program na míru? Třeba co se právě začínající sezony týče?

Letošní sezonu jsme zahájili v září koncertem a křtem nového CD, které jsme nahráli pro Supraphon s vynikajícím fagotistou Václavem Vonáškem právě v Rytířském sálu pardubického zámku. V tomto krásném akustickém prostoru pořádáme většinu abonentních koncertů, nahráváme a někdy i zkoušíme. Ke spoluúčinkování při říjnovém koncertu jsme si pozvali hned dvě vynikající sólistky: americká flétnistka Carol Vincenc, profesorka proslulé Juilliard School of Music New York, a přední česká harfenistka Kateřina Englichová provedou spolu s Barocco sempre giovane skladby Wolfganga Amadea Mozarta, Antonia Vivaldiho, Zdeňka Lukáše, Jana Jiráska a Hanse Wernera Henzeho. Provedení díla I sentimenti di Carl Philipp Emanuel Bach pro flétnu, harfu a smyčcový orchestr Hanse Wernera Henze bude českou premiérou, skladba českého skladatele Jana Jiráska, působícího převážně ve Spojených státech, Muses and Tempers, byla zkomponována pro Barocco sempre giovane a bude mít v Pardubicích rovněž premiéru. Jak vidíte, nedržíme se vždy jen barokního a raně klasicistního repertoáru, i když je naší doménou.

Hosty třetího abonentního koncertu v listopadu budou varhaník a umělecký vedoucí souboru Ensemble Inégal Adam Viktora spolu se sopranistkou Gabrielou Eibenovou, a to v dílech Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Johanna Sebastiana Bacha, Jana Josefa Ignáce Brentnera. No a podzimní abonentní sezonu uzavře tradiční vánoční koncert s Václavem Hudečkem a jeho hosty v Sukově síni Domu hudby. Sólisty novoročního koncertu budou tentokrát členové souboru, při únorovém koncertu bude spoluúčinkovat vynikající mladý houslista, koncertní mistr České filharmonie, Josef Špaček, sólistou březnového koncertu bude izraelský cembalista Ad El Shalev. Téměř celý květen jsme ve Španělsku, no a sólistou červnového koncertu bude Jaroslav Tůma.

Závěrem našeho rozhovoru bych se přece jen ještě rád vrátil jednou otázkou k vám osobně: Na co Josef Krečmer vůbec nejčastěji myslí? Je to některá z jeho profesí, nebo úplně jiné věci?

Na toto otázku není jednoduchá odpověď. Poslední dobou přemýšlím třeba o tom, zda lidstvo náhodou nehloupne a nespěje k úplné povrchnosti, kterou nám doba jaksi samovolně nabízí. To není projev nějakého staromilství, ale když se celý den zabývám geniálními partiturami Bacha nebo ve své době v podstatě spotřební, ale krásnou hudbou italských barokních mistrů, a pak si před spaním pustím televizi, kde se každý den lidé stereotypně píchají kudlami a střílí do hlavy, nemohu dospět k jinému závěru… Nevím, třeba se mýlím. Každopádně považuji za velké štěstí, že mohu dělat to, co dělám.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Violoncellista Josef Krečmer se narodil 8. 3. 1958 ve Vysokém Mýtě. Na violoncello začal hrát v Chrudimi pod vedením pana učitele Josefa Hájka. Dále studoval na konzervatořích v Teplicích u profesora Mirko Škampy a v Praze u prof. Josefa Chuchra.

Zúčastnil se s úspěchem četných interpretačních soutěží, získal např. 1. cenu v celostátní interpretační soutěži HM ČSSR, druhou cenu a diplom nejlepšího účastníka soutěže z ČSSR v Heranově mezinárodní soutěži mladých violoncellistů, stal se absolutním vítězem mezinárodního kola rozhlasové soutěže Concertino Praga.

Po třech letech studia na konzervatoři byl přijat na pražskou AMU, kde studoval violoncello u profesorů Alexandra Večtomova a Miloše Sádla až do roku 1982. Během studií se zúčastnil mistrovských kurzů u Natalie Šachovské a Erki Rautia.

Během svého pedagogického působení na Konzervatoři v Pardubicích (od roku 1979) vychoval celou řadu výborných violoncellistů, z nichž mnohé připravil k dalšímu studiu na AMU v Praze, JAMU v Brně a často také na studia do zahraničí (Rakousko, Švýcarsko, SRN, Velká Británie, Norsko a tak dále).

V letech 1989–1991 pracoval pro Nadaci Yehudi Menuhina v Paříži, kde se podílel na organizování koncertních vystoupení mnoha českých mladých umělců po celé Francii a působil též jako koncertní mistr v mezinárodním orchestru pod vedením sira Yehudi Menuhina v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži.

V letech 1991 až 2003 byl koncertním mistrem Komorní filharmonie Pardubice. Jako sólista, člen komorních souborů a koncertní mistr Komorní filharmonie nahrával pro rozhlas, televizi i na CD, koncertoval v Polsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Francii, Španělsku, Belgii, Lucembursku, Nizozemí, Dánsku, Švédsku, Finsku, Norsku, Velké Británii, Japonsku a USA.

Od roku 2004 je uměleckým vedoucím souboru Barocco sempre giovane.
(Zdroj: www.zivotopis.osobnosti.cz)

www.barocco.cz 

Foto archiv