Přesycenost koncertní je zlá nemoc

Texty Ivana Medka (13) 

Svým způsobem uzavíráme jednu kapitolu našeho seriálu uveřejněním posledních hudebních kritik, které psal Ivan Medek v roce 1956. Mezi jeho dochovanými texty, jejichž nové zveřejnění laskavě umožnila Medkova rodina, dále nacházíme rozsáhlejší publicistické, výkladové i přednáškové texty: pro rozhlas i televizi, pro Divadla hudby i doprovodné texty ke gramofonovým deskám Supraphonu… Ale z těch budeme vybírat až příště.

II. koncert Vídeňských symfoniků 
Pořad, kterým se včera ve Smetanově síni rozloučil malý orchestr Vídeňských symfoniků s pražským obecenstvem, byl při úplné vnější neefektnosti orchestru jistě bližší než předcházející mozartovský večer. Haydnova Symfonie Es dur dala orchestru možnost zdravého muzikantského projevu, který i bez větší propracovanosti detailů technických i zvukových působil bezprostřední přesvědčivostí.

V Mozartově veselé hříčce, Hudebním žertu, se dobře uplatnil dirigentův smysl pro vtip, avšak výraznější a přesnější zdůraznění úmyslných Mozartových „chyb a nelogičností“ by jistě vystihlo parodický charakter hudby. Hudebně přirozené a nenásilné provedení Beethovenovy čtvrté Symfonie, kterou byl pořad zakončen, bylo zřejmě ukázkou běžného standardního výkonu orchestru, jehož přednosti zdaleka nejsou v přesnosti souhry, zvukové vyváženosti či vynikajících výkonech sólistů, jako spíš v zdravě prostém slohovém cítění a zdravém hudebním smyslu.

Přes všechny výhrady byly oba koncerty Vídeňských symfoniků přínosem letošního Pražského jara, neboť často i jen prosté a ničím nekomplikované „muzicírování“ je obecně přesvědčující.
(Večerník Praha – 19. 5. 1956)

Ž. Zdravkovič s orchestrem FOK
Na včerejším večeru letošního festivalu se v Domě umělců představil po osmileté přestávce mladý jugoslávský dirigent Živojin Zdravkovič v koncertě se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy.

Pamětníci posledních Zdravkovičových koncertů s Českým komorním orchestrem v roce 1948, kdy dokončil svá studia v Praze u Václav Talicha, s napětím očekávali, jak se u tohoto mladého umělce projevilo osm let velké praxe na jednom z předních dirigentských míst v Jugoslávii i v množství zahraničních zájezdů. Jistě nebyli zklamáni.

Zdravkovič je temperamentní, zdravě cítící umělec výbušného projevu, zdůrazňující velký orchestrální zvuk, rytmickou kázeň, velikost gradací a prudkost náhlých dynamických změn s vervou a robustností pravého jižního cítění. Je zřejmě vášnivě zaujat každou partiturou, kterou studuje, někdy snad až trochu na újmu klidnějšího pochopení ducha díla.

Tak například zbytečně tvrdé a přeexponované provedení Míčovy Symfonie in D na zahájení pořadu jistě nebylo v souladu s celkem prostinkou fakturou díla. Výborně, zcela spolehlivě a citlivě doprovázel dirigent oba vynikající sólisty Mozartovy Koncertantní symfonie – čistě, kultivovaně a komorně hrajícího A. Plocka a violistu J. Motlíka, jehož výkon byl v kráse tónu, technické jistotě a hudebnosti dalším dokladem o růstu mladého umělce.

V dalším pořadu provedl Zdravkovič poprvé v Praze druhou Symfonii mladého jugoslávského skladatele – žáka prof. A. Háby – M. Ristiće, skladbu technicky suverénní, nebojácnou co do formální novosti a přitom přesvědčující přirozenou hudebností, výbornou instrumentací a svéráznou invencí. V tomto díle, stejně jako v následující čtvrtou Symfonii našeho dnes nesporně největšího žijícího skladatele B. Martinů, strhl Zdravkovič orchestr k jednomu z jeho nejlepších výkonů.

Zvuková plnost, elán a schopnost dirigenta strhnout orchestr byly rozhodně největšími klady koncertu, který nás znovu přesvědčil o rostoucí úrovni jugoslávského hudebního umění.
(Večerník Praha – 22. 5. 1956)

Záhřebští sólisté
Vynikající – v Praze již v minulosti dobře známý – violoncellista Antonio Janigro, tvůrce a skutečná duše dvanáctičlenného souboru Záhřebských sólistů, nám včera v Domě umělců dokázal vrcholné mistrovství svého malého souboru. Musíme poctivě přiznati, že od dob velkých výkonů Talichova Českého komorního orchestru jsme v Praze dosud neslyšeli tak dokonalou nástrojovou vyrovnanost, neuvěřitelnou a přitom naprosto přirozenou kázeň smykovou, jednotnost frází, čistotu intonace a vrcholnou technickou brilanci každé skupiny tohoto souboru. Dynamické rozpětí, dosahující při stále krásném zvuku celého souboru od největších pianissim do skutečného fortissima, bylo samo o sobě takřka sensační. Připočteme-li k tomu dokonale měkký záběr každého jednotlivce – z nichž většina jsou vynikající sólisté a mistři svých nástrojů – a stálý zřetel dirigenta k vrcholné zvukové kultuře a noblesnosti výrazu, můžeme beze všeho přehánění prohlásit, že Záhřebští sólisté jsou již dnes, po krátké době své činnosti, souborem světových kvalit.

Antonio Janigro jako dirigent ovládá všechny finesy jemného vedení souboru. Jeho projev je úsporný, komorní a vycházející ustavičně z nitra hraných skladeb a přitom naprosto srozumitelný a přesvědčující. V úvodním Vivaldiho Violoncellovém koncertu nám pak dokázal, že patří dokonalým technickým ovládáním svého nástroje, krásným měkkým tónem a kulturou projevu, mezi světové mistry violoncella.

Pěvecký sólista koncertu barytonista Vladimir Ruždjak je velkým umělcem vyrovnaného hlasu, bezpečné hlasové techniky ryze italského charakteru, mimořádné pěvecké i interpretační inteligence, se zvláštním smyslem pro nejjemnější slohové odstínění, což dokázal v kouzelně životném provedení Monteverdiho, stejně jako v árii Händlově, v Purcellovi či přidané jemné lyrické jugoslávské písni Zelená doubrava.

Pro mnohé z našich posluchačů byla skutečným objevem Hindemithova koncentrovaná a vnitřně hluboce přesvědčující malá Smuteční hudba, ve které se výborně uplatnila velkolepá hudebnost, technická jistota a tónová vyrovnanost violisty S. Passaggia. Skutečným objevem pro nás pro všechny pak bylo provedení Koncertantních improvisací mladého charvátského autora M. Kelemena. Hudba při své aforistické stručnosti plná nosné invence, výtečně instrumentovaná, vtipná, inteligentní a rostoucí ze skutečně nejlepších tradic současné hudby světové.

Po brilantním provedení Rossiniho první Sonáty pro smyčce v první polovině pořadu vyvrcholil koncert bezesporu dokonalým provedením Mozartova Divertimenta D dur, kde se hudebnost souboru, jeho úplná technická suverenita, smyčcová virtuosita a zvuková krása ukázala v nejlepším světle.
(Večerník Praha – 24. 5. 1956)

Hlad je nejlepší kuchař
Každá dobrá kuchařka ví, že přejedenému hostu nechutná již ani největší lahůdka. A stejně tak každý sám z vlastní zkušenosti dobře zná, jak se mu chce spát po nedělním obědě. Domníváme se, že tyto zkušenosti platí nejen pro jídlo, ale i pro přesycenost každého jiného druhu. Tak například existuje přesycenost schůzovní, dotazníková, biografová, televizní, rozhlasová, estrádní, ale také přesycenost koncertní. A té je věnován tento krátký příspěvek na závěr letošní koncertní sezony.

Přesycenost koncertní je zlá nemoc, kterou na svém těle cítí umělci i pořadatelé často velmi bolestně. Je to však nemoc velmi dobře vyléčitelná, a to právě hladem. Zvláště letos, kdy Mezinárodní hudební festival přinesl nepřehlednou řadu koncertů a kdy i po skončení Pražského jara se davy pražských koncertních návštěvníků značně fyzicky i finančně vyčerpávaly honbou za vstupenkami na koncerty S. Richtera, V. Příhody a J. Katchena, by jako sůl bylo potřeba oddechu alespoň v letních měsících. Oddechu nejen pro pražské obecenstvo, ale i pro naše nesporně vynikající koncertní umělce, kterým je třeba dopřát dost času, aby se mohli v klidu připravit na velkou a v minulých letech naprosto nebývalou mezinárodní konkurenci.

Uvědomíme-li si, že již začátkem září bude Praha svědkem vystoupení Bostonského symfonického orchestru v čele se světovým dirigentem Ch. Munchem a že abonentní cykly Koncertního jednatelství začínají opět již v září, a to schumannovským večerem miláčka Prahy Svjatoslava Richtera, hledíme s obavami na plán letošních koncertů. Doufáme, že naše pořadatelské instituce se umoudří, přihlédnou k barometru, kapsám a únavě našich milých návštěvníků koncertů a nechají je trochu vydechnout a nabrat sil.
(Večerník Praha – červen 1956)

Dítě Paříže – Lucienne Boyer
Setkání po osmnácti letech s jednou z nejslavnějších zpěvaček chansonů Lucienne Boyer nebylo zklamáním ani pro ty, kdož se na její poslední vystoupení v Praze pamatují, ani pro ty, kteří ji až dosud znali z gramofonových desek či z rozhlasu. Neboť L. Boyer je skutečnou umělkyní, která dovede vnést život i do prostinkých a často opravdu hudebně zcela nenáročných písní a popěvků, které její zásluhou k nám mluví pravdivou řečí o lásce, prostém životě, velkých i malých citech i věcech, které často ani kolem sebe nevidíme. Tato pravá Pařížanka nám však také dokazuje, že není žádné malé nebo okrajové umění a její přirozenost, půvab, promyšlenost i vnějšího hereckého projevu od naivky až po tragickou nebo i groteskní dramatičnost, a přitom všem ani stopa vulgarity, to vše není jen velký vrozený talent, ale i výsledek opravdové práce, bez níž je její dnešní umění a zralost nemyslitelná a v tom je také nejpříkladnější. Ukázala nám ve svém prvním pražském vystoupení za klavírního doprovodu G. Lifermana a za spoluúčinkování orchestru M. Kefurta a houslisty A. Vizvaryho na včerejším koncertu v Lucerně skutečně pravdivé umění a její večer byl jistě velkým přínosem pro naši letošní sezonu. Průvodní slovo měl F. Hanus.
(Večerník Praha – 9. 10. 1956)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy