Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    15.7.2010 00:00 Vlasta Reittererová

Dnešní doba lecčemu skutečně nepřeje a někdy na ni jen tak leccos svádíme. Změny byly, jsou i budou, nutné i vynucené. Odvolávání se na dlouholetou tradici nepomůže, pokud se vyčerpaly nápady a síly (peníze by se koneckonců vždy nějaké našly).

Skepse provází například předpovědi budoucnosti letního festivalu v Salcburku, o jehož situaci se nelichotivě píše již hodně dlouho. Naposledy o jeho existenci a výhledech uvažuje Manuel Brug v rakouském časopise Profil z 12. července. Nemusíme s ním ve všem souhlasit, za zamyšlení však jeho názor stojí:

Alespoň že pokud jde o čísla je co slavit. Salzburským slavnostním hrám bude letos devadesát a velký „Festspielhaus“ byl postaven před padesáti lety. Ročně konanému „velkému divadlu světa“ je proto věnována opulentní výstava, na jedno se však zapomíná: už dlouho se v městě na říčce Salzach odehrává divadlo spíše „rádobysvětové“. A to, že za jeho kulisami už tolikrát zahřmělo, jeho pověsti také neprospívá.

Loni reagoval mezinárodní tisk zdrženlivě na zprávu, že roku 2012 nastoupí na místo dávno „vychladlé sopky“ (tolik Süddeutsche Zeitung) Jürgena Flimma jako umělecký vedoucí Alexander Pereira. Je prý příliš starý, nevyvolává senzace, příliš pluje s proudem a má pověst „milého, ale nudného patrona“ (Der Spiegel) – tolik negativní soudy. Kritizováno bylo i Pereirovo zveřejnění plánu na Mozartův cyklus, který už byl odzkoušen v Curychu, a povolání jeho oblíbeného režiséra Sven-Erica Bechtolfa na místo šéfa činoherní části festivalu a také jako herce a operního režiséra v jedné osobě. Jako protitah Pereira ohlásil, že každoročně uvede jednu světovou premiéru – a honem objednal operu u Györgyho Kurtága. Plachý třiaosmdesátiletý skladatel je ovšem znám jako notorický neplnič slíbených termínů.

Poté co se do Salcburku konečně dostala na konci roku 2009 monotonní koprodukční inscenace Prstenu Nibelungova z Aix-en-Provence (kde si vyžádali „právo první noci“ – tedy premiéry), pokusili si o vzpouru Berlínští filharmonikové. Zamýšleli vyměnit velikonoční Salcburk za Baden-Baden, kam je lákaly vyšší honoráře a jen tak tak, že se jejich exodu zabránilo.

Pomalé mlýny
Nakonec obohatil kroniku salcburských průšvihů korupční skandál Velikonočního festivalu, který se postaral o palcové titulky. Nechvalnou roli při tom sehráli intendant Michael de Witte (propuštěný na hodinu) a z letního festivalu „vypůjčený“ technický ředitel Klaus Kretschmer. První jmenovaný se odklidil do Belgie, Kretschmer skočil z mostu a těžce se zranil. Od března visí u salcburského státního zastupitelství dvanáct žalob, ale justiční mlýny melou pomalu – velmi k zlosti rázně úřadující stálé prezidentky festivalu Helgy Rabl-Stadler, která si chce napříště rozdělit moc a kompetenci s Pereirou. Dosavadní úřad obchodního ředitele bude v budoucnu zrušen; po neprůhledné či přinejmenším ne právě šťastné roli Gerberta Schweighofera v dotyčných podvodech se nezdá, že by to znamenalo velkou ztrátu.

Jak se zdá, nastoupila velká únava. Veřejně se víc hovoří o počtu limuzin sponzorů než o obsahu letošního festivalového programu, jenž se jako obvykle tváří nablýskaně i bodře a tvrdí, že má v zásobě velká jména. Cílové směřování prosvítá až příliš jasně: program realizují společně „notoricky veselý“ (Der Spiegel) Jürgen Flimm a šéf činoherního programu Thomas Oberender, dvojice spojená věčnými spory. Poslední zbytky dramaturgického elánu se rozplývají, formulováno s nadsázkou, v bezvýznamných a zaměnitelných heslech a citátech, kterými se vyznačovala celá Flimmova éra: letošní pořad se spisovatelem Michaelem Köhlmeierem se jmenuje „Kde se střetává božstvo a člověk, vzniká tragédie“, moto festivalu roku 2009 znělo „Hra mocných“. Velebený šéf koncertního programu Markus Hinterhäuser, který bude od léta 2011 úřadovat jako prozatímní intendant, se zjevně rovněž nehodlá příliš exponovat a poskytuje sezónní hudební setkání jen omezené hodnoty.

Jürgen Flimm mluví rád a hodně, je výřečný a ovládá umění fráze. Hraje cirkusového ředitele a rád také – a to nejen vůči činohernímu šéfovi Thomasu Oberenderovi – ze sebe dělá přísného tatínka. Své bydliště přeložil dávno do Berlína. Opera pod lipami, umělecky pevně držená Danielem Barenboimem, volá po renovování nejen pokud jde o její budovu. Flimm ji má během rekonstrukce postavit na nohy v jejím prozatímním působišti v Schillerově divadle. „Noci beze snů v Charlottenburgu“ zní slogan první řady představení.

Spolupráce s umělci, kteří se rádi předvádějí jako jevištní výtvarníci, neprobíhá v Salcburku nikdy zcela bez zaskřípění, to už je také tradice. Optická stránka vítězí nad obsahem i zde. Protože hamburský malíř číslo jedna Daniel Richter přede dvěma roky opticky zušlechtil večer z děl Bély Bartóka, byl okamžitě povolán k spolupráci na salcburské Lulu poté, co její nastudování odmítl Nicolaus Harnoncourt – čili výtvarník místo dirigenta. A berlínský umělecký chaot Jonathan Meese má „vyšperkovat“ režijní aranžmá Pierra Audise ve světové premiéře opery Wolfganga Rihna Dionysos.

Na tento program se dosud každý odvolával. Mezitím začíná být Salcburk – kde je vzdor vychvalované rentabilitě v druhotné sféře na kulturu k dispozici jen srovnatelně nízký rozpočet – vytlačován ostatními festivaly, jež se mohou pochlubit skutečnými inovativními myšlenkami. Ani pokud jde o hvězdy jako Rolando Villazón, Maurizio Pollini či Anja Harteros už nemá Salcburk exklusivní právo na jejich získání. Mnoho celebrit vůbec nepřijede, protože dají přednost dovolené. Salcburk zřejmě ztratil leccos ze své někdejší pověsti jako strategicky důležitého místa kariéry.

Renomovanému festivalu už dlouho roste konkurence. Vystoupení klavíristky Marthy Argerich s dcerami, bývalými milenci, přáteli, druhy a žáky lze zažít i při soukromém festivalu v Luganu. Ambiciózní orchestrální koncerty se světově proslulými soubory se konají v Lucernu, kde bude mít intendant Michael Haefliger brzy k dispozici nový multifunkční divadelní sál. V Bayreuthu bude letos Lohengrin s režisérským postrachem Hansem Neuenfelsem a obletovaným dirigentem Andrisem Nelsonem obsazen přitažlivými jmény. Edita Gruberová zpívala svou Normu už mnohokrát ve Vídni a v Mnichově, než ji teď předvede také v Salcburku. A Cecilia Bartoli předvedla dceru druidů v Dortmundu – v Salcburku nikoli.

V Bregenzi, kde se kdysi hrála s potížemi na nákladní lodi na břehu jezera v létě opereta, se dnes statisícům diváků prezentuje velkolepá a plodná operní show na otevřené scéně. Intendant David Pountney navíc ohlásil pro nadcházející dobu programovou změnu: sázet se bude na světové premiéry známých skladatelů. Letos bude prezentováno možná nejdůležitější znovuobjevené dílo, roku 1968 zkomponovaná opera Pasažérka polského žáka Dmitrije Šostakoviče Mieczyslawa Weinberga bude uvedena poprvé scénicky.

V jihofrancouzském Aix-en-Provence se za vedení bývalého bruselského intendanta Bernarda Foccrouleho po třech finančně náročných letech s Prstenem Nibelungovým festival znovu probral – mimo jiné uvádí kontroverzního Dona Giovanniho ruského dekonstruktivisty Dmitrije Černjakova, chytrý výklad Glucka režiséra Christofa Loyse, který vtahuje do inscenace prostředí, v němž se hraje, a Stravinského večer kanadského divadelního kouzelníka Roberta Lepageho s vietnamskými vodními loutkami.

Bývalý činoherní šéf Salcburských slavností Martin Kušej prorokoval kdysi festivalu „pomalý sestup do uměleckého a estetického nic“. Tak daleko není třeba chodit, ovšem pokrok a inovace, umělecká odvaha a překvapení vypadají přece jen jinak.

Regrese
Odhlédneme-li od světové premiéry Rihmova Dionysa nenabízí salcburský operní program nic překvapivého. Rihmova světová premiéra na zahájení zní zajímavě, zvláště když u pultu bude stát před orchestren Německého symfonického orchestru z Berlína Ingo Metzmacher, osoba k tomu nejpovolanější. Jenže Rihm už pracoval s antickými látkami příliš často, aniž by je do současnosti přenesl věrohodně. A pro titulní roli přišel o Matthiase Goerneho – protože jako obvykle dopsal operu pozdě. Takže zpívá Johannes Martin Kränzle.

Druhá premiéra je další krok zpět. Jakoby neexistovaly žádné moderní výklady předklasických děl, věnuje se Riccardo Muti a Vídeňští filharmonikové, jako vždy nečasoví, Gluckovi: staromilecká estetika Dietera Dorna musí dílo pro tři osoby, jakým je Orfeus a Eurydika – vycpat v obrovském prostoru Felsenreitschule šedesáti statisty. Elisabeth Kulmann a Genia Kühlmeier jsou sice domácí hvězdičky, avšak ne bezpodmínečně velká jména, aby ospravedlnily cenu vstupenky 370 euro. Sedm představení také ani zdaleka není vyprodáno.

LuluAlbana Berga v režii Petera Mussbacha byla v letech 1995 a 1999 uvedena s Christinou Schäfer a vrací se znovu, protože si to prý přál Nicolaus Harnoncourt. Zpívá Patricia Petibon, diriguje Marc Albrecht – jako nedávno v Ženevě.

Překlad Vlasta Reittererová

Související články

• Notebook Michala Maška (4) – music making Salzburg 2011
• Salcburk: Prvně Janáčkova Makropulos, s Brisceinem
• Salcburk je tady