Připadá mi, že český stát je v oblasti kultury mimořádně štědrý

O financování kultury v Česku, o tom co se za poslední čtvrstoletí změnilo, a také o letošním 3. ročníku pražského koncertního cyklu Musica Orbis

Rozhovor s šéfem agentury The Prague Concert Co. Johnem Tregellasem 

Jak vůbec došlo k tomu, že vy, Angličan, v Praze pořádáte koncerty klasické hudby?

Tato moje činnost vznikla snoubením zájmu o středoevropskou kulturu a konkrétně o český jazyk, kvůli kterému jsem se do Prahy v roce 1990 přestěhoval, se zálibou v klasické hudbě, ke které mě od malička vedla moje maminka. Ale cesta k pořádání koncertů nebyla po mém příchodu do tehdejšího Československa úplně přímočará. Začal jsem pracovat jako redaktor v Československém rozhlasu a kamarádům z Velké Británie jsem pomáhal shánět kontakty na místní hudební scéně. Zpočátku to byla volnočasová aktivita, která ale postupně zabírala tolik času, že jsem s rozhlasem musel skončit a původní hobby se mi stalo prací na plný úvazek. Naplno se tedy své agentuře a pořádání koncertů klasické hudby věnuji od roku 1994.

Jak hodnotíte proměnu, kterou Česko od začátku devadesátých let, kdy tu působíte, ve „vašem“ oboru prošlo?

Je znát trend, který se netýká pouze kultury ale takřka všech oblastí společenského života: začátkem devadesátých let – v rámci nové geopolitické orientace země – byl obrovský zájem o vše, co přichází ze Západu, včetně tedy britských a amerických hudebních souborů, které jsem zastupoval. Lidé toužili poznat něco, co kvůli předešlým politickým pořádkům neměli možnost zažít.

Dnes už měli všichni možnost poznat „západní“ životní styl a kulturu, protože tyto se k nám do České republiky skoro ve všech ohledech přímo nastěhovaly! V dobrém i ve špatném smyslu. Takže už nestačí, aby produkce byla zajímavá jen proto, že soubor pochází třeba z USA – vyžaduje se zajímavá dramaturgie, kvalitní provedení, zajímavý příběh… A je to takto správně.

Mnozí naši umělci i kulturní manažeři si stěžují na to, jak se stát u nás ke kultuře a k její podpoře chová. Co o tom soudíte vy?

Z anglosaského hlediska mi připadá, že český stát – jednající v takové tradici středoevropského dirigismu – je v oblasti kultury mimořádně štědrý! Tolik kulturních institucí (divadel, orchestrů a dalších hudebních souborů) je zde závislých na veřejných zdrojích. Jen se podívejte, kolik tady existuje profesionálních orchestrů (symfonických a divadelních) – na počet obyvatel to snad představuje evropský rekord! A bez veřejných peněz by těžko přežily všechny. I třeba amatérská hudební činnost je vydatně podpořena prostřednictvím různých grantových programů a tak dále. To třeba ve Velké Británii nebo v USA je neprofesionální muzicírování něco, do čeho jsou lidi ochotni investovat relativně velké sumy svých vlastních peněz. Protože nepokládají za úkol státu to, aby jim ten kulturní život nějak zařídil.

A to jsme se ani nedotkli otázky uměleckého a hudebního vzdělání, kde si myslím, že český model základních uměleckých škol by mohl jít příkladem v evropském kontextu, protože zpřístupňuje toto vzdělání prakticky všem bez velkých regionálních rozdílů a bez vysokých finančních nároků – opět za vydatného přispění veřejné kasy.

I v letošním roce do Prahy přivážíte v rámci festivalu Musica Orbis orchestry a soubory z předních zahraničních škol a univerzit. Ovlivnily nějak vaše zkušenosti z předchozích dvou ročníků dramaturgii toho letošního? A měli jste možnost nějak aktivněji zasáhnout do podoby programu jednotlivých koncertů?

Vznik našeho koncertního cyklu probíhá poněkud odlišně od jiných festivalů. Přivážíme mládežnické orchestry a sbory a je tedy jasné, že nelze předpokládat stejnou repertoárovou šíři, jako u profesionálních symfoniků. Dáváme dirigentům velký prostor k výběru toho, co by rádi prezentovali.  Jsme si vědomi, že dramaturgické návrhy, které nám soubory předloží na výběr, vycházejí z toho, co po celou svoji sezonu připravují a mají zažité a chtějí se jimi prezentovat na nejvyšší úrovni. Do dramaturgie orchestrů zasahujeme pouze jako poradci. Tedy většinou omezíme jejich chuť zahrát toho co nejvíce pouze délkou koncertu, na kterou je zvyklý český posluchač. Obvykle si publikum vyžádá ještě dosti přídavků. A abych odpověděl přesněji, loňské ročníky nám daly za pravdu v tom, že se nemusíme bát jít touto cestou – vybrat si z předložených dramaturgických návrhů orchestrů a sborů.Ve vašem programu cílíte na mladé muzikanty. V čem vidíte přednosti, které soubory mladých mají oproti těm „dospělým“?

Tak to jsou klasické přednosti mládí! Energie, neotřelý pohled na dílo, hráčské nadšení, které se přenáší i na posluchače…

Ovšem letos se neomezujeme pouze na mladé účinkující. Na zahajovacím koncertu dochází ke spolupráci dospělého filharmonického sboru s orchestrem sestaveným z výkvětu hudebních škol a akademií a závěrečný koncert zas nabízí slavnostní tečku v podobě autentické vojenské kapely klasického střihu.

Představte prosím jednotlivé orchestry a soubory, které jste pro letošní ročník pozvali… Jakým klíčem jejich výběru jste se řídili?

Orchestry si vybíráme z mnoha nabídek zahraničních partnerů, se kterými spolupracujeme více než dvacet let. Vzájemně si rozumíme a partneři vědí, že do cyklu Musica Orbis chceme a zařazujeme ty nejlepší mládežnické soubory na zahraniční scéně. Vyslechneme samozřejmě nahrávky, zhlédneme záznamy koncertů a čteme recenze. Vybíráme zároveň ze souborů, které vyrážejí v konkrétním roce na turné. Zejména u orchestrů z USA jsme součástí jejich evropských turné. Ale musím říct, že zastávku v Praze považují všichni za velice důležitou, prestižní a očekávají poučené publikum.

V letošním cyklu se nám sešly tři soubory z USA, jeden mezinárodní orchestr, orchestr z Turecka a Norska. Na prvním koncertě 10. června bude aljašský smíšený sbor s šedesátiletou tradicí, Anchorage Concert Chorus, který doprovodí mezinárodní studentský orchestr pod názvem Prague Summer  Nights Festival Orchestra. Tito studenti stráví v Praze měsíc studiem hudby a koncertováním. Předtím ovšem museli projít náročným konkurzem, aby se projektu mohli zúčastnit. Na koncertě vystoupí i nadějní sólisté, například mezzosopranistka Chaazi Levicek, která na základě úspěchu na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech vystoupí letos se sólovým recitálem na Prague Proms a v roce 2016 na mezinárodním festivalu Pražské jaro.

Druhý a třetí koncert cyklu bude patřit mládežnickému orchestru Bostonských filharmoniků. Přijíždějí se dvěma programy, koncert 16. června bude ve Smetanově síni a druhý, hned 18. června ve Dvořákově síni Rudolfina. Orchestr spoluzaložil a vede nesmírně charismatický dirigent Benjamin Zander.

Orchestr byl založen teprve před třemi roky a přes krátkou dobu své existence má již pověst brilantního mládežnického tělesa, je řazen mezi světovou špičku a sklízí skvělé kritiky. Jeho vznik podpořily nejvýznamnější osobnosti hudebního světa jako například violoncellista Yo-Yo Ma či dirigent Sir Simon Rattle. Jsem moc rád, že je uslyším hned dvakrát.

Čtvrtý koncert představí posledního z amerických interpretů cyklu, kalifornský orchestr Orange County School of the Arts Symphony Orchestra (23. června). Orchestr je doslova ověnčený prestižními oceněními za neotřelou dramaturgii. Pod taktovkou svého zakladatele Christophera Russella hraje orchestr repertoár od baroka až po soudobé skladby, a mnohé z nich provedl ve světové premiéře. I pro Prahu připravil, mimo jiné, dílo teprve sedmnáctileté skladatelky Katyi Richardson, které zde zazní v evropské premiéře. Tím končí červnová série koncertů.

Další koncerty cyklu následují až v srpnu. Na pátém koncertu 14. srpna přivítáme poprvé v České republice Tureckou filharmonii mládeže. Založil ji v roce 2007 dirigent Cem Mansur, v současnosti má stovku šestnácti až dvacetiletých hráčů, kteří byli vybráni na konzervatořích ze všech koutů Turecka. Už rok po svém založení orchestr podnikl první mezinárodní turné a slavil velké úspěchy. Závěr cyklu již nebude patřit studentskému souboru, ale jako bonus byl do cyklu zařazen norský host – Ústřední hudba norských vojenských sil, 27. srpna. Orchestr sídlí v hlavním městě Oslu a je největší a nejstarší vojenskou kapelou v Norsku – v roce 2018 oslaví dvousté výročí založení! Orchestr provozuje na vysoké umělecké úrovni širokou škálu hudebních stylů, od klasické hudby až po moderní jazz a pop. Pochopitelně také zajišťuje hudební složku vojenských přehlídek a obřadů pro norskou královskou rodinu.

Mezi sólisty letošního ročníku Musica Orbis je i Natalia Gutman, která si u kritiky i publika vysloužila přezdívku „královna cella“. Jak obtížné ji bylo získat? A Dvořákův Druhý cellový koncert si vybrala sama?

Mám ohromnou radost, že můžeme po loňské pražské premiéře zpěvačky Dawn Upshaw opět v rámci cyklu Musica Orbis přivítat hvězdu světového formátu jakou je bezesporu Natalia Gutman.  Tato výjimečná violoncellistka se celoživotně vedle své koncertní kariéry intenzivně věnuje vzdělání hudebního dorostu, proto přijala nabídku dirigenta Benjamina Zandera účinkovat s jeho Bostonskou filharmonií mládeže a na zařazení Dvořákova koncertu se dohodli spolu. Provedení tohoto oblíbeného díla v podání „královny cella“ bude jistě jeden z vrcholů letošního cyklu.Kdo je v případě koncertního cyklu Musica Orbis vůbec vaším cílovým publikem?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Kdo zažil tu neopakovatelnou, strhující atmosféru, která vzniká při špičkovém výkonu mladého orchestru, ale ví, proč takový zážitek znovu vyhledá. Publicista Jiří Ješ jednou o námi pořádaném koncertu psal, že by si právě z této atmosféry měli vzít poučení profesionální orchestry. A myslím si, že měl pravdu.

Jinak, podstatnou část našeho publika tvoří věrní posluchači, sdružení v našem Koncertním klubu, který má přes tři tisíce členů a jehož členové požívají různé výhody včetně významných slev na vstupném.

Jak je koncertní cyklus Musica Orbis financován? S jakým rozpočtem pracujete?

V návaznosti na mých úvahách o financování kultury snad nepřekvapí, že vůbec nečerpáme veřejné peníze, aspoň ne z České republiky! Část financí získáme ze vstupného, další částí přispívají samotné školy, které své mladé lidi na turné vysílají, potom různé organizace a sponzoři v zemi původu.  Například koncert Turecké národní filharmonie mládeže je významně podpořen tureckou nadací  Sabancı Foundation, která se zaměřuje mimo jiné na prezentaci turecké kultury v zahraničí.

Celkový rozpočet cyklu nemůžeme zveřejnit, ale vzhledem k tomu, že všech šest koncertů se koná ve Smetanově síni Obecního domu nebo ve Dvořákově síni Rudolfina, už samotné náklady za sály nejsou nijak zanedbatelné. Sponzoři se zájmem o podporu mladých umělců se nám mohou určitě ozvat!A na který z letošních koncertů se těšíte vy sám nejvíc?

Každý z koncertů je pro mě něčím unikátní a zajímavý. Aljašský sbor – jediný vokální soubor letošního cyklu – překonal nepředstavitelnou vzdálenost, aby mohl koncertovat právě u nás. Těším se na návrat charismatického a inspirujícího dirigenta Benjamina Zandera do Prahy po pěti letech i na kontrast dvou špičkových violoncellistů různých generací na jeho dvou koncertech. Orchestr z Orange County k nám přivádí velmi neotřelou dramaturgii zaměřenou na soudobou hudbu, včetně málo hraného Intermezza pro velký orchestr Bohuslava Martinů. Srpnové koncerty cyklu mě zase lákají kulturním kontrastem – turecké interpretace klasické hudby slyšíme zřídkakdy, Tureckou národní filharmonii mládeže však předchází výborná mezinárodní pověst. Tou slavnostní tečkou za letošním cyklem je pak koncert Ústřední hudby norských vojenských sil, který je zároveň příležitostí představit pražskému publiku symfonickou dechovou hudbu, žánr u nás poněkud opomíjený, ale který se příští rok dočká na pražských pódiích většího prostoru, aspoň v době Mezinárodní konference Světové asociace dechových orchestrů a souborů, která se bude konat v Praze v červenci 2016 a jejíž je naše agentura spolupořadatelem. Nyní je ale před námi Musica Orbis 2015, na ni se plně soustředím s celým svým organizačním týmem, který stojí sice skrytý, ale pomáhá mi postupně zařazovat cyklus Musica Orbis do pražského kulturního života. Pevně věřím, že všichni budou spokojeni, interpreti i posluchači.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
John Tregellas (1963) vyrostl v Anglii. Na oxfordské univerzitě vystudoval francouzštinu, němčinu a český jazyk. Své první znalosti českých reálií získal při opakovaných cestách do Československa v osmdesátých letech. Po sametové revoluci využil novou situaci a v roce 1990 přesídlil do Prahy, kde žije dosud.

Zpočátku působil jako redaktor anglického vysílání Československého rozhlasu. V letech 1991–1993 spolupracoval s londýnskou uměleckou agenturou Harrison Parrott na realizaci jejich projektů v Československu/České republice, včetně velkých koncertů na Pražském hradě ve prospěch Nadace Václava Havla, v rámci kterých se českému publiku poprvé jako klavírista na sólovém recitálu představil například Vladimir Ashkenazy.

V roce 1994 založil John Tregellas agenturu The Prague Concert Co., která se zaměřuje na přípravu a realizaci koncertních turné v oblasti střední a východní Evropy. Svoji reputaci si vybudovala zejména na základě spolupráce s předními studentskými orchestry ze zahraničí. Před třemi roky se nejlepší mládežnické orchestry a sbory rozhodl soustředit pod hlavičkou koncertního cyklu Musica Orbis.

Nejen profesní, ale i volný čas Johna Tregellase je naplněn hudbou. Rád využívá bohaté nabídky pražského hudebního života, hraje na klavír a zpívá v Kühnově smíšeném sboru. K jeho zálibám patří hudba Francise Poulenca a moravská lidová hudba.

Je milovníkem cyklistiky, horské turistiky v překrásné české krajině, kterou miluje, stejně jako českou hudbu, která mu, za více než dvacet let života u nás, přirostla k srdci.

www.koncertniklub.cz

Foto archiv J. Tregellase, archiv Musica Orbis, archiv